Snažíte se. V noci se
budíte rozrušení, zda jste nezapomněli na to, co chtěla.
Věnujete jí čas. Jste nervózní. Budete jí stačit? Děláte
první poslední. A pak vás stejně odkopne. Jste zdrcení. Tolik
nervů, tolik úsilí. A stejně je to málo? Má to vůbec ještě
cenu?
Dlouhé hodiny čtete, co
po vás vyžaduje. V potu píšete jednu esej za druhou. Plníte
nadlidsky těžké úkoly. Zamýšlíte se nad složitými otázkami.
Vydáváte ze sebe maximum. „Víc už přece ani nemůžu udělat,“
říkáte si. Jste vyčerpaní, unavení, na pokraji sil. „Co víc
po mně ještě chce?“ ptáte se zoufale. Padáte pod tíhou knih.
Klepou se vám ruce. Máte sevřený žaludek, nic nejíte. Rozrušeně
čekáte na každý její verdikt. Dává si pěkně načas. Nechává
vás v nejistotě. „Jak může být tak zlá?!“ nechápete.
Trpíte. Úpíte bolestí. Máte tiky, noční můry, jste zralí na
psychologa. Výsledky vám oznámí s ledovým klidem. A vy se
propadnete do hlubin beznaděje. Zase neúspěch.
Dostanete vztek. Tak to
teda ne! Nestačím ti? Víš co? Najdu si jinou. Pohodovější!
Méně náročnou! Někoho, kdo mě nebude chtít jen pro sebe. Jiná
mi dovolí mít víc volného času. Budu svobodnější. Budu se
konečně moct nadechnout. A možná mě za něco i pochválí, víš?
Přijme mě. Ocení!
Jí je úplně jedno, jak
kvůli ní vyvádíte. Zůstává klidná, nic s ní nehne. „Ona
snad nemá soucit, ani špetku slitování!“ vzlykáte s hlavou v
dlaních. „To o mě vůbec nestojí?“ ptáte se nechápavě. Jak
je to nefér. Prohlašujete, že je konec. „Už nikdy víc
nepřijdu!“ Nechává vás být, ať si klidně jdete. Jste jí
upřímně jedno. Ničí vás to.
A pak se vyspíte,
odpočinete si, najíte se. Vyjdete po dlouhé době ven, málem
jste zapomněli, jak je tam krásně. Ach, to slunce jak příjemně
hřeje! A ten les jak voní! A kamarádi jaká je s nimi legrace!
Přijdete na jiné myšlenky. Načerpáte energii. Rána se zacelí.
Máte zase sílu. A po čase se rozhodnete to zkusit znovu. Prostě
vám to nedá. Přece to jen tak nevzdáte! Ano, je náročná. Jenže
je to královna všech královen. Má své postavení, zná moc dobře
svou hodnotu. Ví, co si může dovolit. Je známá a vážená.
Tolik studentů před vámi se do ní zamilovalo a nedokázalo od ní
odejít, i když je opětovně odmítala. A vy jste se stal jedním z
nich. Znovu o ni začnete usilovat. Stanete se lepším.
Vytrvalejším. Budete o ni bojovat. Jednou se na vás mile usměje. Dokončíte ji. Ano, absolvujete Fakultu humanitních studií, odkráčíte po červeném koberci s hlavou vztyčenou a diplomem. Bude
vám gratulovat. Uzná vaši trpělivost. Poklepe vás po ramenou.
Máte na to. A třeba za mnoho let i zapomenete, jak krutá byla.
Budete na ni s láskou vzpomínat a prohlašovat: „To byla jedna z
nejlepších věcí, která mě v životě potkala.“
Krásnej článek!
OdpovědětVymazat