Věčné nestíhání

Čekám na autobusové zastávce na Nových Butovicích a krátím si chvíli, jak se dá. Stejný osud sdílím s celou skupinou lidí, podle všeho většinou jinonických studentů. Ti, co mají to štěstí, a potkali nějakého známého, se úspěšně socializují; já na jejich známostech parazituji, když ke mně občas dolehne útržek jejich rozhovoru. Většinou obsahuje slova jako přednáška, zápočet a státnice. Je zde však ještě jedno slovo, které se ozývá snad vůbec nejčastěji: „Nestíhám.“


Nestíhání je, dalo by se říci, antropologická konstanta studentství. Ze zkušenosti vím, že student je proti tomuto pocitu zcela imunní pouze v krátkém období bezprostředně po složení poslední zkoušky, pakliže se tak stalo ve zkouškovém období, ti šťastnější to zvládnou ještě první týden v semestru. Pak už je však studentův osud zpečetěn. Nestíhá.

Soudím, že vinu za to nenese jen student sám, neboť všudypřítomný pocit nestíhání v něm velmi silně posilují pedagogové. Stačí si přečíst materiály k libovolné souborné zkoušce – a zjistíte, že začít loni bylo pozdě. Když si například chcete najít knihu k překladu, shledáte, že byste měli její téma volit podle tématu své bakalářské práce. Nechci vypadat jako škarohlíd, ale jestli mi někdo ukáže studenta, který ve třetím semestru bakalářského studia věděl, o čem bude jeho bakalářská práce a podle toho knihu k překladu vybíral, seznám, že zázraky se dějí.

Nejen písemné dokumenty apelují na studentovo svědomí. Na prvních přednáškách vyučující výklad o obsahu a skvělostech svého předmětu nezřídka doplní varovným konstatováním, že přípravu byste rozhodně neměli podcenit a nejlépe je začít rovnou teď, jinak to nestihnete (celá scéna bývá dokreslena seznamem povinné literatury alespoň o 2 stranách formátu A4). Někteří vyučující přilévají s gustem olej do ohně i během semestru, například když se zčistajasna otočí k auditoriu a praví „A teď zvedne ruku ten, kdo už začal s četbou...“ a následně pátravým pohledem pročesávají publikum. Odvážlivce, kteří mají dost kuráže k tomu, aby se ke své studijní iniciativě přiznali, bude pravděpodobně do konce jejich dnů provázet neodvolatelná aura šprtství, a pakliže se rychle nenajde někdo, kdo je s přípravou opravdu hodně pozadu, bude přítomná studentská obec odcházet z posluchárny značně deprimována.

Jednu věc je však notorickému nestíhání třeba přiznat: dokáže vést k opravdu značným výkonům. Pakliže to s ním hrubě nepřeženeme, můžeme zvládnout nevídané, dosáhnout výsledků, o nichž se nám nesnilo, či skloubit aktivity, které se zdály být neslučitelné. Snad na tohle myslí naši vyučující, když sepisují seznamy literatury a doporučení k velkým zkouškám. Je to ironické, ale kdybychom neustále nestíhali, snad bychom toho tolik nestihli.

Zatímco mi tyhle myšlenky běží hlavou, autobus dobíhají poslední opozdilci a s jazykem na vestě naskakují do vozu. Možná díky svému zpoždění stihli dočíst texty na dnešní seminář nebo se ještě před testem podívat na probíranou látku, kdo ví. Vyrážíme k Jinonicím.

Komentáře