Už nějakou dobu víme, slavnosti okolo Vánoc
jsou mnohem starší než jakýkoli kult, který jsme dosud byli s to poznat. Člověk
v této době tak nějak přirozeně vycítí tisíciletí posvátna. Jedná se o
jednu z nejstarších tradic, kterou můžeme stále zažívat a nevypadá to, že
by jen tak zanikla.
Jak je možné, že tato tradice překlenula
tisíciletí, zatímco jiné v rámci historie rychle mizí? Zcela jistě se za
tím skrývají také astronomické vlivy. Dne 21. 12. se slunce z pod obzoru
vyhoupne až pozdě po osmé hodině ranní a už lehce počtvrté opět zmizí. Zanechá
nás napospas zimě a temnotě. Pro moderní dobu tato skutečnost nehraje žádnou
roli. Máme teplá topení a zdi, za které se můžeme schovat. Okolní temnotu
prozařují nejen světla v domech, ale také pouliční osvětlení, které září
po celý rok tak, že si většina z nás už ani nedokáže představit skutečně
temnou noc. Není to však tak dlouho, kdy denní rytmus určoval svit slunce. Kdy
světlo v noci bylo vymožeností a teplo nebylo na otočení kohoutku.
V těch dobách byly vánoční slavnosti
bezprostřední. Po měsíci, kdy je nápadné, že slunečního svitu stále ubývá,
přichází první dny, kdy se světlo již neubývá, neumírá, přibývá a opět se rodí.
Možná i proto říkají křesťané, že Kristus je Světlo. Ty dny znamenají, že to
nejhorší je už za námi. Jsou nadějí, že už bude lépe.
Proto si zkusme vzpomenout na naději. Zkusme i
my napodobit znovunarozené světlo a přinesme naději těm, kteří ji potřebují.
Komentáře
Okomentovat