sobota 25. března 2017

Historie jako barometr svobody





Když jsem si vybíral historický studijní obor, nečekal jsem dobrodružství typu Indiana Jonese. Ani mě nenapadlo, že by historie mohla patřit mezi rizikové obory. Pokud člověk pracuje na výzkumu v terénních podmínkách, dá se nějaké zranění očekávat, ale historie? Vždyť to je obor knihomolů studujících v knihovnách. Nebezpečí přichází až v novodobých dějinách orální historie, kdy můžete dostat facku od pamětníka, pokud se jej špatně zeptáte na citlivé otázky.

Avšak ve světle nedávných událostí v Polsku, kdy začínají být dějiny „napravovány“ k obrazu vládnoucí nacionální strany, či trestních oznámení za zmínku o sovětsko-německém přátelství v počátcích druhé světové války v současném Rusku, se zdá, že historické obory pomalu začínají získávat ono napětí Spielbergových filmů.


Pokud je historik reprezentantem jistých historických „faktů“, stává se samozřejmě cílem proti-názorů. V akademickém prostředí je to v pořádku. Jiný historik s jinými „fakty“ zpochybňuje tvrzení druhého. Toto střetávání pomáhá vytvořit lepší náhled na věc. Je záležitostí lepšího obhájení a dokazování. Pokud by však měl do takového zápasu vstoupit ničím nepodložený názor na historii, populistické řeči politiků, nebo dokonce záměrná lež, neměly by šanci uspět. Takové názory se prosazují jinak. Mocí. Kohokoli, kdo se proti takto prosazovanému názoru postaví, je třeba zdiskreditovat, umlčet, zesměšnit, zavřít. Jen tak se dá tvrdit, že srpen 1968 byl přátelskou pomocí, že nic jako pakt Molotov-Ribbentrop neexistovalo, či že Slovenský štát (1939-1945) byl nejšťastnějším obdobím Slovenska. Historici (ale nejen oni) se tak stávají jakýmsi barometrem demokracie… Kde začíná být historikům horko, tam začíná umírat svoboda.

čtvrtek 16. března 2017

Šok se zpožděním. Druhý semestr na Islandu začal menší depresí

První semestr uběhl jako voda. V jeho druhé polovině jsem doslova bojovala za to, abych se sem ještě mohla vrátit – situaci mi komplikovaly kvóty meziuniverzitní spolupráce, téma diplomky... nějak se to ale nakonec vyřešilo (asi zafungovalo islandské rčení “þetta reddast”, které právě víru v překonání všech překážek vyslovuje).

Program, ve kterém jsem, se jmenuje Practical diploma. Co je praktičtější než umět nadávat? Helvítis!

Island jsem si totiž zamilovala. Navíc jsem během toho necelého půlroku měla opravdu velké štěstí. Našla jsem si fajn bydlení, skvělé spolubydlící, ve škole jsem poznala svou „spolušprtku“ Elizabeth z Aljašky, moje česká kamarádka Martina mě vzala mezi pár svých známých. Spolužačka Adriana mi dohodila práci v místním trendy pivovaru Bryggjan Brugghús... Pořád se něco dělo.

Nejlepší místo ke šprtání v Reykjavíku? Kavárna a knihkupectní v jednou - Iða Zimsen. Mě a Elizabeth už tu znají. Možná až moc dobře…

Spolužačky z jazykového kurzu ve fjordech. Přišly na návštěvu a snědly mi všechny zásoby.

Pak jsem odletěla na Vánoce do Čech, abych mohla strávit svátky s rodinou, znovu vidět kamarády a načerpat síly na další semestr, před kterým nás vyučující varovali. „Máte za sebou jen lehké zahřívací kolo, zábava teprve přijde...“

Když jsem přijela domů, došlo mi, jak moc mi všichni chyběli. Bylo fajn být zase na chvíli v rodném městě, ale čas utíkal nebezpečně rychle, a i když jsem „těch svých lidí doma“ pořád neměla dost, těšila jsem se zpátky na sever. Měla jsem pocit, jako by se v Reykjavíku všechno teprve rozjíždělo.

Povánoční ticho

V lednu bylo ale všechno trochu jinak. Šum způsobený turismem, který je stále na vzestupu, lehce utichl. Noci byly opravdu dlouhé a absťák po denním světle způsoboval celodenní ospalost. Spousta kamarádů se na další semestr na sever nevrátila. Zdálo se mi, že těch pár, kteří zůstali, neměli čas. V práci nebylo moc směn a měla jsem strach, že rozjezd bude moc pomalý na to, abych dostala první pořádnou výpletu před tím, než mi dojdou prostředky ze stipendia. Island je totiž bez místního příjmu vážně drahý.

Lednová cesta do školy. Tma kolem jedenácté dopoledne.

Asi nejhorší bylo, že byl prázdný byt, 4+1. Nikdy jsem nebydlela úplně sama. Byla jsem tam skoro ztracená. A stýskalo se mi. Nechtěla jsem se ale vzdát a začít fňukat. Ta krize, na kterou nás připravovali před odjezdem, přišla se zpožděním... Ale byla tu a trvala skoro měsíc.

Rodina mi samozřejmě chybí. I tenhle malý opeřenec, co si chce týden co týden povídat.

Naštěstí učitelé začali plnit své sliby a navalili na nás tolik práce, že jsem na všechno zapomněla. V práci mě začali volat na záskoky a ujišťovali mě, že se situace rychle zlepší. Časem pak budu mít dokonce práce až nad hlavu a nám všem spíš bude hrozit naplnění dlouho nesmazaného nápisu za barem, který zní: „Overworked and underf**ked“.

S nárůstem množství práce měli pravdu. Kolegové ale aspoň trochu zahnali smutnění po spolužácích, kteří už odjeli. Tak, jak jsem zapadala v posledním zaměstnání v Čechách snad po celou dobu (4 roky), jsem to tu stihla během dvou měsíců. Jako nic. Je úterý, nestihla jsem ještě pořádně dospat rušný víkend a už můžu říct, že se na srandičky za barem už těším.

Když si připomenu svoje lednové starosti, musím říct, že můj problém je teď opačný. Je tolik věcí, co bych chtěla podniknout, je tu tolik lidí, se kterými bych chtěla zajít na kafe nebo si společně uvařit večeři, jet na výlet... Chtěla bych se ještě víc učit, protože bez znalosti islandštiny je člověk členem společnosti jen tak napůl. A musím říct, že začínat pomalu rozumět jen snad horší než nerozumět vůbec. Chytám se každé věty Islanďanů kolem a rozumím jen útržkům. To dráždí mojí zvědavost. Už nemůžu prostě vypnout mozek a nechat ta divná slova jen tak plynout.

Situace v životě nejen výměnného studenta se může měnit s obdobnou rychlostí jako islandské počasí. Mimochodem, teď tu tempo života všech diktuje sněhová kalamita. Jsem zvědavostí bez sebe, jaký bude březen.

Někdy se povede, že z kampusu ocházím až kolem desáté večer. Ne že by bylo tolik přednášek… Ale když se obklopítě lidmi, co se učí, tak prostě musíte také…


Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika

V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

pondělí 13. března 2017

Jeden svět: kterak se dívat na dokumenty

Před pár dny začal v Praze festival dokumentárních filmů Jeden svět, který se brzy přesune do regionů po celé republice. Na organizaci jednoho z těchto regionálních festivalů se již dlouhou dobu podílím a při této příležitosti bych se chtěla podělit o zamyšlení nad tím, jak se vlastně dívat nebo naopak nedívat na dokumenty.
 „Jak se dívat? No samozřejmě, že kriticky,“ řekli by jistě spolužáci z oboru. Za ten semestr už jsme v tom vycvičení natolik, že se budeme snažit kriticky hledět snad i na sněženky. Stačí ale trochu zavzpomínat a už mi to tak samozřejmé nepřijde. Rozhodně ne třeba na střední škole, kde jsme měli za úkol naučit se a zvládnout velké množství různých dat, ale příliš jsme se nezabývali tím, odkud se berou a jakým způsobem se nám podávají. Od dokumentů pak čekáme, že nám zprostředkují skutečnost (viz třeba heslo dokumentární film na wiki), a nepřijde nám to nijak problematické. K tomu se přidává televizní zpravodajství se svými slogany ve stylu „DÍKY NÁM MŮŽETE BÝT PŘI TOM“.
 Že to ale s dokumenty může být někdy dost ošemetné, nám ukazují i sami dokumentaristé  - třeba v pár let starém snímku Pirátské sítě. Filmaři původně chtěli natočit film o pirátství, které se začalo rozmáhat v Somálsku. Málokdo si ale uvědomil, že spolu s pirátstvím se začal rozmáhat i zájem o něj ze strany západních novinářů a filmařů, a v reakci na to si někteří místní lidé začali přivydělávat bohatýrskými historkami ze své smyšlené pirátské dráhy. Když si dokumentaristé uvědomili, že byli klamáni, natočili o tom film.
Teď mi přijde lepší považovat dokumenty spíše za zprávu nebo svědectví příslušných dokumentaristů. V něm se projevuje jejich názor na věc, a to nejenom v podobě komentáře, který provází záběry, ale třeba už ve volbě tématu, prostředí nebo osob, které mají ve filmu vystupovat. K tomu, aby dokumentarista vyjádřil svůj názor, často nemusí říkat vůbec nic, stačí třeba to, jaké záběry postaví vedle sebe: záběr na místnost, kde sedí děti za stolem, každé má před sebou notebook, detail na spletenec všemožných kabelů vinoucí se až k zásuvce a vedle toho záběr, který ukazuje scenérii venkovní krajiny v naprosto neobyčejné kráse, nebo záběr na člověka, který mluví o obavách z hord uprchlíků, které se na nás valí, následovaný záběrem na unaveně procházející rodinu s dětmi a se spoustou tašek.
Práce dokumentaristů obsahuje mimo jiné i to, že musí z chaosu zaznamenaného materiálu sestavit celek se smysluplným sdělením. Ale jako by k tomu bylo třeba i zapojení diváka, který jako by měl jednotlivé záběry dokumentu správně pospojovat a zamýšlené sdělení v nich rozklíčovat. U toho se předpokládá i určitá schopnost zobecnění, ale právě v něm se někdy dostáváme na tenký led.
Příkladem toho může být Arabské jaro. V dokumentech jsme viděli, jak se lidé bouří proti utiskujícímu režimu. Ti co promlouvali, byli zpravidla mladí, kosmopolitně založení lidé, kteří uměli skvěle anglicky a mluvili o naději na demokracii (tedy lidé, které mohli západní filmaři nejsnáze kontaktovat a dorozumět se s nimi). Podle nich jsem si pak vytvořila představu o celé např. egyptské společnosti a nestačila se divit tomu, jaký úspěch sklidilo v následujících volbách Muslimské bratrstvo. (Na letošním festivalu se porevolučnímu dění v Egyptě věnuje snímek Tickling Giants/Škádlení Goliáše).
Proto se hodí, když na festivalu po filmech následuje ještě debata s hostem, který se danému tématu už nějakou dobu věnuje a pomůže nám nějak korigovat naše představy. Dokumentární filmy jsou pro svou názornost a působivost schopné vzbudit zájem a jsou dobrým odrazovým můstkem pro diskusi – jestliže však od nich očekáváme zprostředkování reality, klademe na ně až příliš vysoký nárok.

středa 8. března 2017

Jak si vybrat vedoucího práce

Většina z nás se do toho bodu jednou (nebo dokonce i víckrát) dostane: jsme postaveni před nutnost napsat nějakou akademickou práci. Je to úkol takřka herkulovský, který není radno odkládat a k jehož úspěšnému splnění je třeba mnohé; mimo jiné také umění vybrat si vedoucího. Ano, umění – protože to rozhodně není nic samozřejmého.

Historek o katastrofách ve vedení prací už jsem na fakultě slyšela mnoho: vedoucí nekomunikuje, nemá mobil, odjede zčistajasna na půl roku do zahraničí (podle všeho někam, kde není internet), na smluvenou konzultaci prostě nepřijde, případně přijde, ale práci nečetl a už se mu mezitím smazala z mailu. Je dobré si uvědomit, že takhle to může dopadnout, ale také je dobré vědět, že takhle to rozhodně dopadnout nemusí. Záleží to i na vás.

Předtím, než někoho oslovíte, zda by vám vedl práci, byste ho měli alespoň rámcově znát. Je dobré vybírat si vedoucího z těch vyučujících, u nichž jste absolvovali alespoň jeden kurz, protože díky tomu můžete vědět mnohé: zda je vyučující chaotický nebo naopak puntičkářský a systematický, jaká témata jsou „ta jeho“ a zpravidla i to, jestli odpovídá na maily (a v jakých intervalech). Pakliže mu třikrát za semestr napíšete, on nikdy neodpoví, půlka přednášek odpadne, termíny na zkoušku vypíše se zpožděním a ještě pak zkouška vypadá úplně jinak, než bylo původně avizováno, tak vám mohu vřele doporučit, abyste utíkali, až se za vámi bude prášit – jestli ovšem k vašim nejmilejším koníčkům nepatří nekonečné honění vyučujících po mailu i po fakultě.

Druhá velice podstatná věc je uvědomit si, jaký styl práce vám vyhovuje. Pakliže rádi pracujete co možná nejsamostatněji, můžete si klidně dovolit laxnějšího vedoucího, s nímž se sejdete jednou, dvakrát a bude to stačit. Jestliže ale potřebujete, aby vás kupředu hnalo pomyšlení na nemilosrdného vedoucího, který si přesně pamatuje, dokdy mu máte co poslat a nekompromisně to vyžaduje, vyberte si někoho přísného a puntičkářského. Paleta je prakticky nekonečná – stačí se jen zamyslet a pozorovat.

A hlavně: vyberte si někoho, kdo je vám alespoň trochu sympatický. I když ještě nevíte přesně, o čem chcete psát, a jestli to bude spíš Heidegger nebo kvantitativní výzkum preferencí ohledně vanilkové zmrzliny, zajděte za vyučujícím, na jehož přednášky jste rádi chodili a který vám prostě sednul – a nechte se inspirovat. Můžete si být jisti, že budete odcházet s tématem, kterému se minimálně částečně věnuje i on a s tím je třeba počítat, neboť když se něčemu věnujete opravdu hodně, vyplní to celý váš svět a vidíte to dokonce i v kvetoucích fialkách a padajícím sněhu. Ale taky si můžete být jisti, že se při každé cestě na fakultu nebudete co chvíli nervózně ohlížet přes rameno, jestli tu děsivou osobu dnes náhodou nepotkáte. Protože ať už máte preference jakékoli, lze si jen stěží představit, že by vypadaly takhle.

středa 1. března 2017

O lidském teple na fakultě

Na FHS už patří takřka k folklóru, že si lidé čas od času povzdechnou nad tím, jak je to studium anonymní, na každém kurzu jsou jiní lidé a není příležitost vybudovat si žádné pevnější a stálejší vztahy se spolužáky (kteří nezřídka chodí o dva ročníky výš či rovnou do univerzity třetího věku). To všechno je pravda – stinnou stránkou liberálního kurikula vskutku je, že na každém kurzu jsou jiní lidé a jen těžko bychom hledali dva studenty s totožným rozvrhem. Ale tahle situace má řešení, a přestože do něho musíte ze začátku investovat trochu snahy (například jít na Pivo hledající smysl, jet na letní školu či fakultní výlet, začít se bavit se slibně vypadajícími spolužáky apod.), stojí to za to.

Mně se tahle investice bohatě vyplatila: po pěti a půl letech na fakultě mám pocit, že znám prakticky každého. Je to samozřejmě pocit klamný, něco takového není v silách smrtelného studenta, ale takřka každá návštěva Jinonic svědčí o spoustě lidského tepla, které naše fakulta skrývá. Jdu takhle vestibulem a najednou ejhle, známý! Když si odkládám kabát v šatně, prohodím pár vět s panem šatnářem – kdysi jsem si do šatny odložila housle a zajímalo ho, co je v tom podivném kufru, a od té doby se bavíme. V knihovně se na sebe s knihovníky familiárně usmějeme, neboť jsem tam pravidelným hostem. V pátém patře potkám několik bývalých vyučujících, z nichž se mě někteří ptají, jak se mám, a kdy bude další článek na blogu, že už tam teď pár dní nic nepřibylo a ať se neflákám a zas něco napíšu. Když něco potřebuji na děkanátu, smějeme se na sebe a také prohodíme pár slov. Nezřídka je to tak i na studijním. A když zrovna ne, tak v menze občas obědvají nějací bývalí spolužáci. Případně pokuřují před vchodem. Nebo studují ve studovně. Anebo alespoň čekají na autobus.

V posledním roce mám zkrátka pocit, jako by fakulta přetékala milými lidmi, kteří se na vás rádi usmějí a poptají se, jak se máte a co děláte, případně kde že to teď vlastně studujete a co chcete dělat dál. Pravda, občas to má formu ne úplně příjemných otázek typu „vy už jste na tom doktorátu, že?“, ale to je jen drobná vada na kráse. Přijít na fakultu a mít pocit, že na každém rohu na vás čeká pár starých známých, s nimiž na sebe můžete zahalekat přes půlku patra či alespoň vestibulu a zavzpomínat na společně strávená léta – to za to rozhodně stojí.