úterý 31. ledna 2017

O zásadním rozdílu mezi přednáškou a seminářem

Jak by vám řekl prakticky každý vyučující, mezi přednáškou a seminářem existuje několik podstatných rozdílů. Projevují se zejména tak, že na semináři studenti tráví podstatně vyšší procento času tím, že se upřeně a hlavně nenápadně dívají na povrch lavice, strop či z okna a předstírají, že je ten výhled najednou nesmírně zajímá. Čím to, že semináře vzbuzují tolik zájmu o krásy školních lavic a stropů? Na vině je zejména skutečnost, že studenti od seminářů očekávají totéž co od přednášek – a v tom spočívá jejich zásadní omyl. Jestliže tedy nejste skalní příznivce stropů nebo vášnivý sběratel typů školních lavic, mohly by vám i vašim vyučujícím následující řádky ušetřit nějaké to zklamání nebo trapnou chvíli.

Rozdíl mezi seminářem a přednáškou je veliký: na přednášce se, ne úplně překvapivě, hlavně přednáší – vyučující tedy něco vykládá a studenti si zapisují. Případné dotazy, které posluchači směrem ke svému učiteli vznesou, se týkají zpravidla pochopitelnosti přednášené látky nebo jejího upřesnění (pomiňme nyní ty dotazy, jejichž cílem je de facto pouze snaha tazatele předvést takovou malou vlastní přednášku). Na přednášku tak může přijít klidně sto padesát lidí a tato bude, pakliže zanedbáme případnou nedostatečnost ozvučovacího zařízení, pořád stejně kvalitní.

Seminář slouží k něčemu úplně jinému: navštěvuje ho relativně malý počet studentů, a to nikoli z libovůle vyučujícího, ale ze samé podstaty jeho seminářovitosti. V semináři jde o společné vytváření obsahu; studenti se na jednotlivé hodiny v ideálním případě připravují četbou a o té pak na semináři diskutují. Seminář není malá přednáška, je to specifická forma výuky, vyhrazená univerzitnímu prostředí, kde se od studentů už očekává samostatnost, vlastní názor a ochota diskutovat. Pakliže jdete na seminář pouze s tím, že očekáváte, co vám tam vyučující poví, pravděpodobně dříve či později dojde k situaci vykreslené v úvodu. A garantuji vám, že vyučující to okamžitě pozná – protože je to zhruba stejně nenápadné, jako kdybyste přišli s velkou cedulí „nic jsem nečetl, nemluvte na mě“.

Pakliže se tedy přihlásíte na předmět, u něhož je podezřele malá kapacita pro přihlašování a kde se hned v první větě sylabu skví „V semináři budeme…“, prokažte sobě i svému vyučujícímu laskavost a vzpomeňte si na tento článek. Semináře máme od toho, abychom vášnivě, ale přitom věcně a fundovaně debatovali a argumentovali, rovný s rovným, kolega s kolegou. Nikoli od toho, abychom prozkoumávali kvalitu školního vybavení a půvaby výhledu z pátého patra jinonické budovy. Stačí málo – a těchto trapných chvil budeme všichni ušetřeni.

čtvrtek 26. ledna 2017

Kde se vzala akademická čtvrthodinka

Říkáte si, kdo něco takového asi vymyslel? To určitě nějaký líný profesor, neschopný přijít na přednášku včas. Nebo že by studenti, kteří svým roztržitým profesorům z nouze aspoň vymysleli omluvu? Případně naopak? A proč nemáme analogickou čtvrthodinku obchodní, policejní nebo knihovní? Budete překvapeni – původ akademické čtvrthodinky je podstatě starší, poetičtější a také levicovější, než byste si mysleli.

Akademická čtvrthodinka vznikla podle historika Martina Šolce na přelomu 16. a 17. století. V té době se totiž mechanické hodiny zdokonalily a zpřesnily natolik, že začaly nahrazovat hodiny sluneční – ovšem byly drahé, takže si je každý nemohl dovolit a někteří lidé se tak stále řídili hodinami slunečními. Potíž byla v tom, že mechanické hodiny se od těch slunečních mírně lišily – a rozdíl skutečného slunečního času a dokonale přesného času mechanických hodin tvoří právě oněch slavných patnáct minut: zpoždění, které na sebe profesoři dobrovolně vzali za účelem, aby i chudší studenti mohli slyšet celou přednášku.

Jak ohleduplné! Když uvážím, že všichni ti studenti, neschopní přijít včas a rušící tím úplně všechny po celou první půlku přednášky, jsou vlastně dědici chudičkých studentíků bez peněz na hodinky! A když nad vyučujícími, rovněž neschopnými přijít včas a pak hrozně překvapenými, že se to zase nestihlo, zauvažuji jako nad dědici těch, kdo jsou vůči těm chudým ohleduplní… hned mi jihne srdce. U nás na katedře je dokonce jeden vyučující, po němž je pojmenovaný nový časový interval průměrného zpoždění, a to půlhodinka. Vedle nadpisu z těchto přednášek se mi nejednou skví perly typu „8. 4., 34 minut zpoždění“. Ale zcela upřímně: tady už mi nejihne vůbec nic. Protože na tomhle už nic egalitářského ani poetického není.

středa 25. ledna 2017

Mise DDR: „rozbrušování“ jazykových skills

Několikadenní sociální vakuum na liduprázdné koleji bez připojení je u konce. Vyrážím na první hodinu dvoutýdenního jazykového kurzu před začátkem semestru. Úkol je jasný: ulovit prvního kámoše. Lehká nervozita je od probuzení neodmyslitelná. Jak to bude vypadat? Zastřelí mě někdo?



Na vyvěšeném seznamu nacházím své jméno, zorientuju se a už beru za kliku. Při vstupu do třídy ihned vnímám, že „lehkou nervozitu“ nepociťuju sám, všichni koukají jak vyorané myši.

„Hallo, ich bin Matěj. Aus der Tschechischen Republik.“ „Matooeiay?“ „Jojoo, tos vyslovil moc pěkně.“ Povinné seznamovací kolečko je samozřejmou nutností. Zvlášť když máte ve třídě Itala – oficiálně sociálně nejaktivnější národnost na světě. Pohledy se oťukávám s ostatními, přitom ale nezapomínám na nejdůležitější bod dnešního programu.

Zaměřeno! Světlé vlasy, první řada. Jediné jméno ze spolužáků, co jsem si zapamatoval – napsal jsem si ho totiž. Teda, zapsal jsem si nějakou skrumáž písmenek, tedy jakýsi „akustický obraz“, jak my sémiotici říkáme. No prostě abych věděl, jak to přibližně vyslovit, s tureckými jmény totiž žádná sranda není. Nazlis. Těší mě, moje nová kamarádko, i když o tom ještě nevíš.

V průběhu hodiny se otevírají dveře a přidává se k nám kluk, který mi už od pohledu nesedí. Můj odhad navíc potvrdil tím, že si sedl vedle mojí nové budoucí kamarádky Nazlis! To teda ne, (ne)kamaráde.

„Kouříš?“ ptám se Nazlis po skončení kurzu. Krabička davidovek na lavici před ní leccos napovídá, ale existuje snad snadnější zažehnutí konverzace pro nesmělého kluka z východu? Mířím tedy na cigáro se svou novou budoucí kamarádkou se stále nerozluštitelným jménem. Po prvních minutách konverzace se mi chce zvracet. Z čeho? Ze svých cizojazyčných skills. Ach bože, to jsou tak trapné chvíle. Nicméně show pokračuje dál, docela příjemně a uvolněně si povídáme (teda spíše Nazlis, já tak porůznu lepím random slova do jakýchsi „vět“), když v tom se za námi objeví opožděný (ne)kamarád, kterého mi Nazlis představuje jako Lukase. Nazdar.


...................................


..................................

(O sedm hodin později). Po dlouhé procházce městem s pravidelnými zastávkami v Späti (večerkách) si konečně sedáme do parku u drážďanské čtvrti Neustadt plné studentů. Mezitím se moje jazykové skills konečně trochu vybrousily, takže se můžu vyjádřit. Po cestě z kurzu jsem si navíc ještě v bazaru koupil městské kolo za usmlouvaných 50 €, kromě Club Maté za 80 centů nejlepší investice. Pijeme pivo, kouříme a jíme pide, tureckou pizzu. Pro člověka, co je poprvé sám v zahraničí, se vše skládá do neuvěřitelně nové, neznámé „atmošky“. Tohle bude božský půlrok. A taky že jo. S Lukasem si připíjím sedmým pivem.





Matěj Beránek
Student navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu v Německu.

úterý 24. ledna 2017

Erasmácké cestování: Saltburn- the- real- Heaven

Jak říká moje spolubydlící, „každého z nás to táhne k prostředí, kde jsme vyrostli“, já jsem vyrostla – a pořád teda rostu – na vesnici. Od šesté třídy jsem všem tvrdila, že jednou budu URČITĚ bydlet v Londýně. I když k tomuto městu mám obrovské pouto, místo, kde jsem opravdu šťastná, je příroda. Byla jsem v Newcastlu, Leedsu, Edinburghu – tam Rowlingová psala Harryho Pottera! – a mám ještě pár měst „naplánovaných“, ale výlety do přírody si užívám nejvíc.

Saltburn-by-the-Sea

Od té doby, co jsem v Anglii, si užívám cestování na vlastní pěst. Projedu si mapu, podívám se na fotky, řeknu si, že by se mi tam a tam mohlo líbit a jedu. Cestování po Anglii není jedno z nejlevnějších, navíc očekáváte, že v zemi, kde započala průmyslová revoluce a byla zde první veřejná železnice – která byla mimochodem mezi Stocktonem a Darlingtonem, což je téměř „co by kamenem dohodil“ – se dostanete všude vlakem. Opak je pravdou, spousta lidí zde využívá spíše osobní a autobusovou dopravu a na spoustu míst vlak tedy vůbec nejezdí. Přesto se cestování po Anglii stoprocentně vyplatí, protože je to nádherná zem s milými lidmi a nejúžasnější přírodou, kterou jsem kdy viděla.

Nemůžu říct, které místo se mi líbilo nejvíc, protože všechna byla naprosto úžasná! S jistotou vím, že miluju moře a proto jsem si pro první „cestovatelské vyprávění“ vybrala malé městečko ležící jihovýchodně od Durhamu, s názvem Saltburn-by-the-Sea.



Měla jsem neskutečné štěstí na počasí: přestože jsem procestovala celý podzim a půlku prosince, byla u nás většina dní slunečných a velmi teplých – heč! Využila jsem toho a vydala se k moři. Saltburn-by-the-Sea je přímořské město na severovýchodě Anglie. Určitě máte nějaké „cestovatelské zvyky“, já, vždy když jedu k moři, hned běžím ochutnat vodu, jestli mě naši nelakovali, že je slaná.

Od té doby, co jsem v Anglii, jsem si oblíbila chození – přiznám se, že je to trochu vynucené; co má člověk dělat, když se potřebuje dostat do školy a autobusy prostě nejezdí na čas – proto jsou veškeré moje výlety veskrze povahy „pěší“. Saltburn nebylo výjimkou. Po příjezdu do městečka jsem se ihned rozběhla směr moře. Na pláži je krásné dlouhatánské viktoriánské molo (bylo otevřeno v roce 1869) – jako vystřižené ze Ságy rodu Forsytů, dokonce je na konci mola u útesu lanovka nahoru do města. Jako první jsem se rozhodla pro „krátkou“ procházku po pláži a pak výšlap na útes na stezku „Cleveland way“, která vede po celém pobřeží, od města k městu celého Yorkshiru.




Bylo krásně, svítilo sluníčko a mírně foukal vítr – opravdu to byl jeden z nejvydařenějších výletů – sama jsem si vykračovala po pláži, zpívala si a honila vlny. Ještě teď děkuji Bohu a líbám si ruce za to, že jsem se rozhodla jít na pláž jako první, protože mě, jako suchozemského tvora, nenapadlo, že existuje něco jako příliv a jít o něco později, nechci ani domýšlet. V opojení čerstvého vzduchu jsem se rozhodla vydat se za útes – čas mě nikam netlačil, vlak mi jel až za 5 hodin, takže procházku nahoře po útesu bych stihla tak jako tak. Běhala jsem po pláži, přeskakovala kameny, pozorovala rybky a rostliny v mořských kalužích, našla hejno racků a hrála si na Seana Conneryho – na tu scénu z Indiana Jonese, kdy Sean Connery běhá po pláži s deštníkem a rozhání racky – takže se krátká procházka protáhla na dvě a půl hodiny. Při cestě zpátky mi vyloženě teklo do bot, protože moře začalo pomalu stoupat. Posledních pár stovek metrů už jsem lezla po skaliskách a nadávala si, jaká káča dokážu někdy být – při cestě zpátky jsem na pláži viděla obrovskou ceduli s nápisem „Pozor na příliv! Dbejte na vlastní bezpečí!“


Štěstí cestovatelských začátečníků! Vybelhala jsem se nahoru na útes a prošla vlastně tu samou trasu, co jsem šla po pláži a nepotkala ani živáčka. Když jsem zašla už tak daleko, že jsem procházela už kolem domů z vedlejší vesnice, tak jsem se otočila a šla zpět. Nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná jako tam a nikde se mi nedýchalo volněji – na vyčnívajícím útesu jsem na oslavu tohoto pocitu roztáhla ruce a křičela z plných plic, jako hrdinka Austenové. Cestou zpátky jsem neodolala pokušení a až nebezpečně jsem se nahýbala dolů z útesu a koukala se, kudu jsem předtím šla – všude byla samozřejmě voda, že! – jsem fakt nepoučitelná.

Saltburn je městečko, kam opravdu nezavítá moc turistů - pro mě obrovské lákadlo, ale jedinou nevýhodou bylo, že jsem nesehnala pohledy – až na období, kdy se do něj nahrnou surfaři z celého světa, protože se tu prý koná nějaké mistrovství? Dokonce moji „durhamští“ spolužáci neměli ponětí, že nějaké takové místo existuje a je téměř za rohem – a pro mě to byl jeden z nejhezčích zážitků za poslední dobu, jak to, že o něm neví? Když jsem se bavila s baristou v British Museum v Londýně o tom, co studuji a kde, při zmínce o „Northeast England“ se na mě rozněžněle podíval se slovy: „oh, that is the real England, isn’t it?“ (ó, to je ta pravá Anglie, ne?). Po zážitcích jako je tento, to můžu jenom potvrdit!





Anežka Mejzrová
studentka navazujícího magisterského oboru Obecná antropologie – integrální studium člověka na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu ve Velké Británii.

středa 18. ledna 2017

Nenakydáš hnůj na bližního svého

Nejsem nijak velký zastánce a obdivovatel moderních technologií. Jak jsme psali v minulém článku, čím dál větší servis má i svou odvrácenou stranu – čím dál menší soukromí. Je tu ovšem ještě jedna, mnohem podstatnější stinná stránka a její důsledky můžeme pociťovat v posledních měsících takřka hmatatelně a kdo ví, jak to bude v měsících následujících.

Dokud svět nebyl tolik propojený jako dnes, žili jsme v podstatně menších a výrazněji vymezených společenstvích, která tvořili „naši“ a která vstupovala do styku obvykle se společenstvími sousedními. Vůči těm jsme se nějak vymezili, vytvořili jsme si například identitu ohledně toho, že my umíme mluvit, tedy máme slovo (Slované), zatímco oni tak nějak podivně žbrblají, a tak je výsledek stejný, jako by byli němí (Němci). Našich bližních, řečeno biblicky, bylo relativně málo a to se dalo vydržet. Ve všech společenstvích na světě totiž existuje antropologická konstanta ve formě nařízení, aby se k sobě bližní, tedy členové té jedné společnosti, chovali s úctou a pokud možno hezky. Když se ale svět díky technologiím zmenšil a intenzivněji propojil, octli jsme se náhle v situaci, kdy jsou „vedle“ a „bližní“ najednou skoro všichni: dělníci v asijské továrně, kteří mi za otrockou mzdu šijí kalhoty, i oběti vzdálených válek, v nichž má západ své příliš dlouhé prsty. A na to nejsme připraveni.

I když myšlenka univerzálních lidských práv existuje už pár set let, v naší hlavě evidentně stále zní především ona stará antropologická konstanta. Podívejme se na dění ve světové i naší politice a v byznysu a budeme muset konstatovat jediné: nejsme připraveni na to, aby se náš svět natolik zmenšil a propojil. Nejsme připraveni na to, aby našimi bližními byli opravdu všichni, kteří by jimi být měli. Stále v nás doutná potřeba být jakýmsi „my“ a mít nějaké „oni“, na které budeme kydat špínu nebo se o ně nebudeme starat.

Musím se tedy ptát: zatímco jde věda mílovými kroky kupředu, nezůstává naše mysl kdesi v savaně, kde jsme se v malých tlupách potulovali po většinu své existence? Neženeme se do situace, která je nad naše schopnosti a kterou fatálním způsobem nedokážeme zvládnout? A je opravdu technologický pokrok věcí beze zbytku pozitivní a žádoucí?

pondělí 16. ledna 2017

Jaká tajemství jsme o sobě prozradili internetu

Pro nikoho už dnes není velkým tajemstvím ani překvapením, že nejen my se něco neustále dozvídáme z internetu, ale i samotný internet se něco neustále dozvídá o nás. Pořád ještě žijete v domnění, že internet je jen automatický stroj podobný třeba ledničce nebo pračce? Možná se mýlíte. Internet dnes totiž spíše připomíná živého a navíc dost zvědavého tvora, který o sebe pečuje a aktivně se zajímá o okolní svět. Internet nám tak nejen prozrazuje tajemství o různých stránkách života; i my mu bezděky a naivně otevíráme svoje pečlivě střežené nitro.


Napsat toto krátké pojednání mě přiměla ani ne tak moje všímavost nebo rozvážnost, ale spíše profesionální pohled „ze zákulisí“, takříkajíc z druhé strany barikády. Dennodenně totiž sleduji velmi zajímavé a výmluvné přehledy toho, jak a kdy se lidé chovají na sociálních sítích, webových stránkách a dalších virtuálních místech a nejsou to žádné údaje z tajných služeb, ale možnost dostupná všem smrtelníkům.

Znáte to ostatně i sami: otevřete nějakou stránku a úžasné soubory cookies vás ihned prokouknou a pak vám nabídnou reklamy nebo stránky, které odpovídají právě vašemu zájmu. Děje se to na Facebooku, na Googlu, na Instagramu… Kdo by nechtěl hned nalézt tu pračku, kterou zrovna potřebuje?

Když se na stejnou věc podíváte z druhé strany, tj. ze strany správců příslušných stránek, tak např. v případě webovek se dá velmi snadno zjistit, kolik lidí jednotlivé stránky navštívilo, kolik tam strávili času, z jakých stránek přišli a kam pokračovali potom, zda jsou mezi nimi muži nebo ženy, z jakého prohlížeče a pomocí kterého internetového poskytovatele se koukali, jaké mají zájmy, jak jsou staří a mnohé další. Ať je pro vás tato informace nová a šokující, anebo naopak známá a již takřka normální, rozhodně je dobré na ni čas od času pomyslet a z „autopilota“, kterého všichni tak často a rádi používáme, přepnout. Je to totiž cena za ideální pračku poněkud vysoká.

Říká se, že po jistém množství kliků na internetu toho o vás tento „velký bratr“ (považme třeba Google!) ví víc než váš nejbližší a nejvěrnější přítel – váš vkus, vzdělání, vyznání, politické preference či zdravotní problémy, vše tam je naservírováno jako na stříbrném podnose. Samozřejmě tyto údaje nemusejí být vázány na konkrétního člověka se jménem a číslem občanky, ale stejně, není to neuvěřitelné? Všichni to tak trochu víme, ale neváhali bychom, kdybychom měli podobné věci jen tak na potkání vykládat náhodným kolemjdoucím nebo prodavačkám v obchodě?

Ostatně ani s těmi pračkami to zřejmě nebude lepší: už nějakou dobu se mluví o tom, že brzo i ony budou vědět, co potřebujeme a chceme, a podle toho se pak samy zařídí. Dá se tedy očekávat, že údaje o našem soukromém životě půjdou stále víc na dračku – a bude jich čím dál tím víc. Kam tohle všechno jednou dojde, je opravdu velká neznámá, která spočívá nejen v rukou ajťáků, techniků, designérů, vizionářů a prodejců praček, ale také nás samých, protože také na nás záleží, co všechno ještě internetu svěříme a co už ne.

středa 11. ledna 2017

Dostala jsem se z ukrajinské univerzity na FHS, abych hledala sama sebe

Na FHS jsem se ocitla po čtyřech měsících Studia mezinárodních informací na Univerzitě Tarase Ševčenka – jedné z nejznámějších vysokých škol Ukrajiny. Ještě před dvěma lety pro mě humanitní studia byla, asi stejně jako pro většinu lidi mimo FHS, něčím tajuplným, co by se dalo studovat minimálně 1015 let. Tak jsem se sem dostala bez jakéhokoli plánu, ale docela zvědavá.



Dnes, po dvou letech studia, FHS  pyšně říkám „fakulta seberozvoje“. Když se mě někdo ptá, co na univerzitě studuji, odpovídám, že se učím být člověkem.

Když si vzpomínám na svou krátkou zkušenost z ukrajinské univerzity, tak si na FHS nejvíc vážím možnosti volby. Nemám za cíl znevážit ukrajinské vysokoškolské vzdělání, ale našemu univerzitnímu systému chybí jedna zásadní věc – uvažování o studentech jako o lidech schopných o sobě rozhodovat.

Tady na FHS mám možnost sama rozhodnout, co je pro mě v daném období důležité. Jakmile máme za sebou povinné předměty, můžeme si klidně vybírat, co si zapíšeme do rozvrhu a čemu budeme věnovat svůj drahocenný čas. Zvolíme si, kdy chceme a můžeme jít na zkoušky, a dokonce můžeme i nějaký volitelný předmět v průběhu semestru zanechat.

Na ukrajinské univerzitě jsem ale měla život na čtyři roky dopředu zcela rozhodnutý fakultou. Student si zvolí jen obor a hned po zahájení studia se už ocitne v rukou akademických pracovníku a administrace. Má rozhodnuto co, kdy a jak bude studovat – od seznamu předmětů po rozvrh hodin a zkoušek. Když jsem si uvědomila, že v rámci Studia mezinárodních informací bych se musela učit nazpaměť každé slovo Všeobecné deklarace lidských práv a zároveň se dokázat vyznat v matematických maticích… skoro jsem se lekla. Začala jsem se ptát, jak se vůbec můžu stát na něco odborníkem, když se ze mě škola snaží udělat „univerzálního vojáka“. A já ani nemůžu tuhle skutečnost ovlivnit.

Právě proto jsem na FHS začala jinak dýchat. Cítím se tady jako v oceánu možností, kde během cesty, hledajíc sebe sama, se můžu mnohokrát odchýlit od kurzu – a je to absolutně v pořádku! Tady zkouším nové a hlavně různorodé věci a disciplíny, abych si po škole zvolila to nejlepší.

Marharyta Golobrodska
studentka 3. ročníku bakalářského studia na FHS UK

pondělí 9. ledna 2017

Heidegger, rajčata a kachničky na jezeře

Není tomu tak dávno, co se mi na FHS splnil dlouholetý sen: konečně se mezi spoustou jazykových kurzů objevila Němčina pro začátečníky a já se tak mohla začít učit třetí cizí jazyk, jazyk literatury a filosofie vpravdě úctyhodné, byť svými zvukovými kvalitami poněkud pokulhávající (milovníci němčiny odpustí). Jak mi jen tahle znalost (nejen) na kurzech o Heideggerovi chyběla! Byla jsem nadšená a připravená vrhnout se do jazykových novot vpravdě po hlavě.

Vyklubala se z toho zkušenost překvapivě nová. Nevím, jestli jste to také zažili, ale začínat s cizím jazykem v dospělosti je něco velmi odlišného od výuky na gymnáziu. Respektive ono je to vlastně úplně stejné – akorát je vám při tom přes dvacet.

V pondělí ráno tak jdete do školy a namísto postmoderní filosofie či sémantiky fotografie, vás čeká slovní zásoba v podobě barev, ovoce a zeleniny nebo tužky a pera. Když jsme se učili zdrobněliny, zpívali jsme společně písničku o tom, jak všechny moje kachničky plavou na jezeře a všichni moji holoubci vrkají na střeše; na ovoce a zeleninu jsme také měli písničky, snad z nějakého kanálu pro německé dětičky na YouTube. Melodii obou písní si pamatuji dodnes – dětské písničky jsou příšerně vlezlé – a vždycky, když mi vytane některá z nich na mysli, udrží se tam alespoň dva dny a ať se snažím, jak se snažím, nejde ničím přerazit.

Uznávám, byl to zcela jistě účel a pamatuji si díky tomu danou slovní zásobu daleko lépe, než kdybych se ji prostě jenom naučila (v současnosti tak mohu chodit na Němčinu pro mírně pokročilé, kde už se nezpívá). I tak je ale učení písničkami zkušenost v dospělosti poněkud zvláštní; na těch kurzech o Heideggerovi jsme přeci jen nic podobného nedělali, písničku o Umweltu a bytí k smrti asi ještě nikdo nesložil. A což teprve když následně opravdu jdete na nějaký ten tvrdě filosofický kurz a zpíváte si při tom, jak rajčata jsou kulatá a červená a všechny vaše slepičky zobají zrníčka! Tehdy jsem byla jedině ráda, že kurzy o Heideggerovi už mám za sebou a sémantiku fotografie dělali povětšinou Francouzi. Protože i tak jsem nebyla schopná ta rajčata, holoubky a slepičky dostat z hlavy; natož, když by po mně někdo chtěl něco německého. Nevím totiž, zda by ty hluboce existenciální filosofy potěšilo, že paprika je žlutá, červená a zelená a plná vitamínů.

pátek 6. ledna 2017

O výběru povolání

Otázka výběru povolání mě zaměstnávala odjakživa. V dětství jsem si myslela, že povolání rovná se koníčky. Ve škole zase, že povolání rovná se práce. Měla jsem být překladatelkou, malířkou, designérkou… Zájmy se střídaly jako aprílové počasí a rodiče sotva stíhali sledovat, jakým směrem se vyvíjejí moje aktivity.

Školní věk přinesl ještě jiný pohled na věc: povolání je něco, nad čím se musí přemýšlet, co se má vybírat, na co se má svědomitě a pečlivě připravovat. Povolání je něco, čím se budu zabývat v dospělém životě a co mi bude přinášet peníze. Povolání bývají prestižní a méně prestižní. Na některá povolání zřejmě nemám. Učitelé a rodiče a také babičky, dědečkové, tetičky a strejdové, sousedky a dokonce i kamarádky od maminky se v otázce výběru povolání vyznají líp než já. Ještě je na to všechno čas, není třeba spěchat.

Jenže události svištěly jedna za druhou a nenápadně mě odnášely dál a dál, takže jsem se ani nestihla pořádně zamyslet, co se to se mnou vlastně děje. Škola, maturita, přijímačky, univerzita, zápočty, zkoušky, testy, státnice…



Dnes, když už mám dávno po vysoké a jsem na plné obrátky zaběhnutá v pracovním procesu, si překvapivě vůbec nedokážu vzpomenout, jak jsem se nakonec pro nějaké to povolání rozhodla. Řeknu víc: z dnešního dospěláckého pohledu v principu nechápu, jak mladý člověk bez jakýchkoliv relevantních zkušeností a hlavně bez pořádné znalosti sama sebe se může vůbec pro něco rozumného rozhodnout. Intuice, logika, cizí rady nebo prostě štěstí? Přitom toto často povrchní, uspěchané a na první pohled „nevinné“ rozhodnutí pak může dost rázně zadat tón celému našemu následnému životu.

Výběr povolání není jen otázkou budoucího uplatnění na trhu práce, prestiže nebo peněz (ač i to vše je nepochybně také velmi důležité), znamená mnohem více. Je to zkušenost, která formuje naše nitro: způsob, jakým uvažujeme, jak se rozhodujeme a co děláme. A právě to nakonec vytváří člověka. Jak na to, ptáte se? Žádný univerzální lék na všechno a pro všechny zřejmě neexistuje, ale moje osobní rada zní: poslouchejte sami sebe a dělejte to, co je blízké vašemu srdci. Dělejte to, v čem jste skuteční dobří, ba dokonce nejlepší, protože jedině to vám nakonec přinese skutečné vnitřní uspokojení i životní úspěch.

Držím vám palce, ať se rozhodnete správně.

středa 4. ledna 2017

Co mě naučilo překládání

První z velkých zkoušek, s nimiž se v bakalářském studiu na FHS setkáme, je Ověření jazykové kompetence (zkráceně OJAK), jehož povinnou částí je skeletový překlad. Ten pro mě představoval zcela zásadní studijní zkušenost a ani mí spolužáci nemluvili hezkých pár měsíců o ničem jiném. Proto bych mu ráda věnovala následující zamyšlení.

Oč přesně se jedná? Student má za úkol přeložit 50, případně 100 stránek odborné literatury. Zpočátku by se mohlo zdát, že je to jednoduchý úkol, náročný leda tak na čas: nějakou tu angličtinu (případně němčinu) jsme měli ve škole všichni, navíc se nepřekládá jen tak z hlavy, ale se slovníkem – tak co?

Čím rychleji se však člověk této představy zbaví, tím lépe pro něj i pro případné čtenáře jeho díla. Poctivá překladatelská práce je totiž na hony vzdálena strojovému překladu, kde se jen bezmyšlenkovitě převádějí z jednoho jazyka do druhého jednotlivá slova – jde o to vystihnout smysl původního textu, což znamená, že překladatel musí v prvé řadě cizí text pochopit a až pak může hledat prostředky, jimiž by jej zpřístupnil čtenářům, kteří původní jazyk neovládají. Tyto prostředky jsou pro každý jazyk trochu jiné, jazyky se totiž neliší jen slovy, ale například i větnou skladbou nebo ustálenými slovními spojeními – to mi přijde, že jsou věci, které všichni nějak známe, přesto se však stává, že na to člověk při překládání zapomíná, což bývá nejkřiklavěji vidět právě na nerespektování aktuálního větného členění českých vět a kopírování stavby vět anglických. Jazyk dobrého překladu by měl působit tak přirozeně, že si čtenář ani nevšimne, že čte přeložený text.

Mně k těmto zjištěním velmi pomohly jazykové a překladatelské semináře jako je Nácvik překladu, Problematika překladu, Kapitoly z jazykové kultury, Úvod do studia jazyka nebo Redakce textu skeletového překladu. Velká výhoda těchto kurzů spočívá i v tom, že zde můžete řešit různé překladatelské problémy spolu se spolužáky a navzájem se inspirovat a doplňovat, což po dlouhých hodinách samostatné práce na skeletovém překladu přijde nesmírně vhod – spolupráce na hodinách Nácviku překladu patří k mým nejlepším studijním zážitkům. Těmto kurzům však nejsem vděčná jen za pomoc se skeletovým překladem, ale hlavně za to, že mě učily dbát o jazyk obecně a uvědomovat si jeho krásu a pestrost. Ne že bych se díky tomu dokázala vyvarovat všech chyb, spíš jsem se nechala přesvědčit, že stojí za to zabývat se jazykovými problémy, dávat si pozor na pravopis a hledat způsob, jak nejlépe vystihnout nějakou myšlenku nebo co nejlépe přeložit nějaký výraz.

Při práci na skeletovém překladu jsem pak zjistila, že při překladu různých termínů často nevystačím jen se slovníkem, ale musím sáhnout i po odborné literatuře z oboru případně poprosit o radu některého z vyučujících. S terminologií je kříž a je dobré ji nepodcenit, abyste třeba z limes Romanus neudělali odrůdu limetek. Ani při vší snaze však nelze přeložit vše dokonale, někdy například překládáte slovo s více významy, které v češtině nemá odpovídající protějšek, a to, který z významů vyberete, ovlivní smysl celého textu. Některé myšlenky, básně nebo třeba vtipy vycházejí z jazyka až tak moc, že je téměř nelze přeložit, maximálně se můžeme pokusit vytvořit v našem jazyce něco na podobné téma nebo opatřit text spoustou vysvětlivek. Překlad zkrátka nikdy nebude dokonalým převedením textu z jednoho jazyka do jiného, vždy je to spíš nějaká interpretace.  Toto je dobré mít na paměti vždy, když pracujeme s přeloženými texty, a texty, na kterých nám zvlášť záleží, stojí za to vidět v originále. S cizím jazykem jakoby se před námi otvíral pohled na trochu jiný svět.

Když si tohle uvědomím, přijde mi zajímavé, kolik děl světové literatury známe právě jen v překladu. To, jestli si dílo oblíbíme, tak záleží z velké části právě na překladateli, přestože ten zůstává jaksi skromně v pozadí.

Proto, kdybych měla ve zkratce říct, co mě naučilo překládání, odpověď by byla: vážit si překladatelů a jejich práce.


PS: Mimochodem, máte nějakého oblíbeného překladatele?