středa 20. září 2017

Velké a malé triumfy

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že všichni bychom chtěli, aby zkoušky byly vždycky jednoduché. Je bez debaty, že nejlépe se vzpomíná na atesty, jejichž název v nás vyvolává asociace jako růžový sad, čaj o páté, brnkačka a selanka v podvečer. Skutečnost je ovšem poněkud krutější, protože je tu rovněž druhá, zpravidla daleko větší skupina zkoušek, jejichž název v nás vyvolává úplně jiné asociace: děs a hrůza, hlava vybuchující samými informacemi, totální okno, strašlivě nepříjemný zkoušející a tisíc dalších variací, které jistě všichni dobře známe. Ano, lépe se vzpomíná na ty první. Ale když vyprávím historky ze studií, paradoxně daleko častěji mluvím o těch druhých; a znám jen málo lidí, kteří o nich vyprávějí neradi.

Triumf a euforie z toho, že jsem tu kterou zkoušku splnila, se totiž v případě selanky nedá s triumfem po tuhém boji vůbec srovnat. Obhajoba, na níž jsem nemusela téměř nic obhajovat, byla krásná, ale obhajoba, na níž byl posudek daleko horší, a přesto jsem se obhájila, byla velké vítězství. Stejně jako splněný Úvod do historie, bakalářský překlad nebo státnice. Troufám si říct, že do určité míry platí úměra „čím těžší zkouška, tím větší triumf“ – samozřejmě s výjimkou nepovedených pokusů a pokusů, které sice jsou úspěšné, ale u nichž vás vyučující vydeptají natolik, že při sdělení známky už ani nevíte, jak se jmenujete.

Jsem proto s jistým časovým odstupem vděčná za všechny těžké zkoušky. Na rozdíl od selanky brnkaček se do mě vryly hluboko; tak hluboko, že je jen tak něco nevykoření. Jsou mi bohatou zásobou vtipných (či lehce děsivých) historek. Některé informace z nich už asi nikdy nezapomenu – například to, kolik má katedrála sloupů. A hlavně: i po letech z nich mám radost a jsem stále hrdá na to, že jsem je zvládla splnit. Je na co. Byl to velký triumf.

úterý 19. září 2017

Jak si vybírat knihy?

Na FHS je velká část zkoušek postavená na přečtení opravdu velkého množství knih. Ovšem jak si z dlouhatánských seznamů vybrat? Podle názvu? Podle počtu stran? Podle popisu na Googlu nebo doporučení starších spolužáků? Nebo podle toho, k jakým zkouškám se bude knížka hodit teoreticky i později? Je skutečně obtížné se v těch rozsáhlých seznamech literatury zorientovat. Podle čeho tedy vybírat?

Při výběru knih, které si k jednotlivým zkouškám přečtu, jsem pravděpodobně z nevědomosti udělala několik zásadních chyb. V prvním ročníku jsem postupovala tak, že jsem si vyhledala knihy se zajímavým názvem, zjistila si (na internetu), o čem zhruba jsou a kolik mají stránek. Následně jsem vybrala ideální poměr zajímavosti a malého rozsahu. Chyba! Málo stran hned v několika případech znamenalo velice složitý jazyk, kterému moje já v prváku nerozumělo a nebylo pro něj možné ty knihy přečíst, natož pochopit.

Druhou zásadní chybou bylo, že jsem si předem nezjistila, že například seznamy k Úvodu do historie, EDK a přijímačkám na některé magisterské obory mají některé tituly společné. A když ne přímo, tak na ně alespoň odkazují anebo je tzv. dobré je znát – to víte, pro kontext. Tato fakta mi zůstávala skryta. Zjistila jsem je vždy, až když jsem četla seznam četby pro danou zkoušku a měla jsem pocit, jako bych ty knihy už někde viděla – ano, v minulé zkoušce, kdy jsem si je samozřejmě nevybrala.

Další chybou bylo myslet si, že ty knihy, ke kterým je nejvíce tzv. profláknutých výpisků a otázek, které se u zkoušek objevují, bude zkrátka snadné zpracovat. Ono totiž ty výpisky a kolující otázky znají i vyučující a není pro ně proto problém vymyslet pokaždé jiné otázky anebo se ptát přesně na to, co (někdy bohužel s chybnou odpovědí) koluje mezi studenty.

Nedělejte stejné chyby a ušetřete si čas i nervy. Nejlepší se pro mě ukázala kombinace všech přístupů – vybírat knihu podle popisu, množství zkoušek, ke kterým se může hodit, a doporučení starších spolužáků (hlavně týkajících se jazyka, pochopitelnosti a množství knih a kontextu, který je společně s knihou nutné znát).

Podle čeho vybíráte Vy?

čtvrtek 14. září 2017

A na magistru kocovina

Bakalářské studium na FHS jsem milovala. Pokud si někdo stěžuje na počáteční anonymitu, mně to vyhovovalo. Trvalo sice nějaký čas najít si kamarády, za to jsem ale nebyla omezovaná jednou třídou, ve které bych každý den potkávala stejné tváře. Našla jsem si spoustu známých, cítila jsem se jak na velkém festivalu. Každý předmět jiná stage, jiní kámoši, jiný styl. Děsně mě to bavilo. 

Jinonice se mi zprvu zdály daleko. Brzo jsem si je ale oblíbila. O volných hodinách jsme s kamarády chodili na výpravy do okolí, zdravila jsem se s kuchařkami, knihovníky, šatnářkou, vždy pronesla nějakou tu frázi: „To je ale dneska hnusně, viďte,“ a tak dál. Zbožňovala jsem místní knihovnu. Aulu. I když se mi tam ze začátku nelíbilo, po třech letech jsem se tam cítila jak doma.

Stejně tak mi vyhovovala forma studia. Mohla jsem si zvolit ze široké nabídky přednášek a seminářů, libovolně si sestavit rozvrh, buď do školy chodit každý den anebo skoro vůbec. Velká zodpovědnost a zároveň svoboda. Nikdo mi nic nepřikazoval. 

Jelikož se mi na bakaláři líbilo, pokračovala jsem na magistra. Nastoupila jsem na Studia občanského sektoru. A tam nastal šok. Když jsem první den přišla do školy, otočilo se na mě patnáct obličejů a mně došlo, tohle je třída, se kterou teď budeš muset dva roky nějak vycházet. Cítila jsem se jako zpátky na střední. Měla jsem z toho hrůzu. Naštěstí se z nás brzo stala super parta. Pokud jste ale prošli bakalářem, kde to funguje jinak, bude vám na magistru chvíli trvat, než se rozkoukáte.

A taky najednou Vokovice. Ošklivá budova, neznámé okolí, knihovna plná titulů o atletice, zdravé výživě, kloubech. Pár nešťastných oborů se zkrátka do Jinonic nevešlo, a tak je vyšoupli sem, na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Pokud jste si v Jinonicích vybudovali základnu známých, máte tam oblíbená místa, jste zkrátka mazáci, tak vám po třech letech nezbyde, než se zase stát zmateným nováčkem v nehostinném prostředí Vokovic. 

S tím souvisí i předepsaný rozvrh. Spoustu předmětů s docházkou, spoustu zbytečných předmětů. Pokud se vám na bakaláři líbila rozmanitost a volba, tady musíte bohužel přetrpět i to, co je nuda. Najednou trávíte ve škole docela dost času, k tomu většinou už pracujete, je to náročné.

Někdo slabá místa nerozdýchá. Znám pár lidí, kteří po prvním semestru přešli raději na kombinované studium, anebo odešli úplně. Zkrátka po dobře rozprouděném tanci na stylovém bakalářském večírku, následuje tak trochu těžší kocovina – magistr. Chvíli trvá, než vystřízlivíte. Buď tuto realitu přijmete. Nebo se půjdete opíjet vědomostmi jinam. Tak to bohužel zatím na FHS je. 

U mě nakonec převážily klady. Vážím si pedagogů, u kterých jsem mohla studovat, skvělých seminářů, témat, o kterých jsem se dozvěděla víc, nových kontaktů, přátelství, zkušeností. Spolupracovali jsme na zajímavých projektech, účastnili se konferencí. Rozhodně bych neměnila. Jen je potřeba být připravený, že zde panují trochu jiné poměry. Třeba to chce jen čas. Třeba se i tady objeví jedinečný rytmus, který vás začne unášet. Držme tomu palce.