pondělí 7. srpna 2017

Únik před hrozivým koncem světa

 „A k čemu to je? To vaše umění?“ ptá se šedesátiletá pedikérka na mojí práci. Vysvětluji, že podporujeme začínající umělce. „Kdybyste radši ty peníze dali chudejm,“ kroutí hlavou. To, že mladí tvůrci většinou chudí jsou, dělá, že neslyší. „Dnešní generace nic neumí. Ty vaše školy. Prosim vás, k čemu to je studovat nějaký humanitní vědy? A děti? Ty budete mít po třicítce, že jo? To budete stará. Všechny matky jsou dneska starý…“ jede si svou. Jelikož má v parádě moje chodidlo, nemohu utéct, i když je mi po pěti minutách jasné, že jsem vkročila do jámy lvové.

 „Vy mladý vůbec nejste zvyklí makat,“ nepřestává kritizovat. Nestíhám nic říct, skočí mi hned do řeči: „Nezlobte se na mě, já když to vidim. Jsem sice stará baba, ale už mám něco za sebou, víte? Ha ha ha,“ povídá vesele. „Neřikám, že teď je to špatný, ale to za soudruha aspoň všichni dostali stejný porodný. Dneska podle toho, jak kdo vydělává. Proč by to tak mělo bejt?“

Než se nadechnu, pokračuje v monologu. Do ruky bere jeden nástroj za druhým, modlím se, aby mi při tom všem, co ze sebe chrlí, neusekla v nepozornosti nohu. Snad mi čte myšlenky, protože náhle prohlašuje:
„A ty muslimové, ty nám stejně všem uřežou hlavy!“
Natáhne se na poličku pro krém, tak využiju příležitosti a ptám se jí, zda někdy byla v zemi vyznávající islám. Zavrtí hlavou. Než stihnu navázat, barvitě mě zasvěcuje do dalších nejděsivějších scénářů konce světa.

Nezajímá ji, co si myslím. Živě a s neskrývanou radostí popisuje, kdo koho vyhubí dřív a jak bolestivá smrt nás čeká. Přidržuji se pevně křesla. Je to horší než u zkoušky SAFM. Tato vědma mi totiž nedává vůbec žádný prostor k tomu, abych oponovala. Vyjádřila názor. Obhájila hodnoty! Jak jen utéct před katastrofickými vidinami, kterými mě úspěšně zahlcuje? Rozhlížím se po místnosti a přemýšlím, co bych mohla udělat, abych kompletně změnila scénář, který se přede mnou odvíjí. Můžu třeba z ničeho nic spustit cizím jazykem a pozorovat, za jak dlouho si toho všimne. Nebo na celý salón pronést: „Mám doma dvacet pět uren s popelem příbuzných, nemohla bych jich tu pár uskladnit?“ Anebo začít cákat vodu z lavóru a dělat, že odháním bytosti, které vidím jen já. Fantazíruju a potutelně se usmívám. Najednou si všimnu, že mě pobízí, ať se obuji, už skončila. Ani si nevšimla, že ji neposlouchám.

„Tak zase příště,“ směje se bodře. Uleví se mi. Naštěstí se mi podařilo aspoň na chvíli uniknout před hrozivými vidinami, které pro mě přichystala. Buď do příště najdu způsob, jak s ní vést rozhovor, abych se dostala ke slovu také já (možná ty urny?), anebo zkrátka zajdu jinam. Nic jiného mě nenapadá. S lidmi, kteří rádi mluví, ale neradi naslouchají, je potíž. Jedno se ale musí nechat, nohy mám teď jako v bavlnce.  

Žádné komentáře:

Okomentovat