pondělí 21. srpna 2017

Když krvácejí vlajky


Dnes je 21. srpna 2017. Před 49 lety u nás byla uspořádána báječná přehlídka vojenské techniky. Pokud bych byl tenkrát tak stár jako dnes, báječně bych si to užil. Snad jen ty krvavé vlajky…

Nikdy nepřestane být nutné připomínat si historii. Paměť má totiž jednu ošklivou vlastnost – mizí. Navíc není jednoduché ji někomu předat. Těžko si dnes představit, jak se cítili lidé, kteří si mohli onu vojenskou přehlídku užívat zpoza oken vlastních bytů a domů. Málokdo dnes ví, jaký rachot vydává tank jedoucí po asfaltové silnici. Málokdo ví, jakou spoušť za sebou zanechá. Málokdo slyšel nadzvukové letadlo burácející nízko nad zemí. Málokdo slyšel hudbu pálícího samopalu. Málokdo slyšel křik toho, kdo potkal pozdravení samopalu z blízka. Ten řev trhá uši a rozbíjí okna. Při tom řevu se umírá a ohýbají se záda. V tom řevu krvácí vlajky.

Byli tací, co mají takové přehlídky rádi. Ani krvavé vlajky jim nevadily. Jsou tu i dnes. Rádi by tanky za okny. Rádi by rudé hvězdy. Hvězdy na ruských tancích jsou dnes ale stejné jako ty dřív.

středa 16. srpna 2017

Zápis předmětů – jak na to

Mohlo by se zdát, že se jedná o banalitu. Je to ale pár minut, které můžou rozhodnout o tom, jestli vás bude nadcházející semestr bavit, budete mít dostatek kreditů a taky jestli vám to k něčemu bude. Co k tomu tedy člověk na FHS potřebuje? To záleží na tom, jaké předměty si chce zapsat. Nerada bych některým vyučujícím křivdila, ale některé předměty jsou zkrátka výrazně oblíbenější než jiné. A v den zápisu tak často dochází k tomu, čemu se familiárně říká klikací závod.

Jak tedy na to?

Základem je kvalitní příprava, jednoduše musíte jasně vědět, co chcete. Několik hodin (nebo klidně dní) předem si připravte předměty, které si chcete zapsat. Jedná se o většinu kreditů, takže není radno přípravu podceňovat. Kromě toho, kolik kreditů potřebujete, které dny chcete do školy chodit, které předměty by vás dle popisu v sylabu mohly teoreticky bavit a zajímat, je důležité myslet také na nějakou kreditovou rezervu. To znamená, že ne všechny předměty musíte splnit na první pokus a je proto dobré počítat s nějakou rezervou. Místo předmětů za 25 kreditů proto volte například 35.
Je také dobré mít nějaký plán B. Pokud si najdete x předmětů, které si chcete zapsat, a v danou minutu vám vypadne internet, může se stát, že se vám nepodaří si žádný z nich zapsat. Pak přichází zmatek a zapisování čehokoli z nabídky, což se může vymstít. Tím se dostávám ke druhému předpokladu úspěchu, a tím je kvalitní internetové připojení. Zkrátka zařiďte, aby si sourozenec zrovna nestahoval filmy atp.

Pořadí předmětů. Velice důležitý předpoklad úspěchu. Ve zkratce – nejprve klikáme na blokáče a předměty jako lidská sexualita, u kterých je předpoklad velkého zájmu studentů.
Absolutní nezbytností pro bezchybný zápis předmětů je přesná časomíra. A pozor, zápis se může spustit třeba o minutu dříve, sbližte se proto co nejdříve s tlačítkem F5.
Toť vše. Snadné že?

P.S.: Pokud vám přeci jen nějaký vysněný předmět neklapne a nechce se vám čekat do příštího semestru, napište vyučujícímu či garantovi předmětu email a/nebo přijďte na první hodinu. Pokud je to v jejich možnostech, zapíšou vás nad limit.
Máte i vy nějaký tip, jak na to? Podělte se s námi.

čtvrtek 10. srpna 2017

Může být studium bez povinné docházky efektivní?

Pouze tři povolené absence, 80 % nutná docházka jinak nebudete mít možnost jít ke zkoušce? Na FHS? Ano, ale pouze na některých předmětech. Většinou na těch povinně volitelných nebo volitelných. Jedinou nutností u povinných předmětů je často „jen“ nějaká práce a/nebo zkouška. Znamená to tedy, že pokud chcete, nemusíte jít ani na jednu přednášku, vypracujete nějakou seminárku, přečtete knihy, naučíte se je a hurá ke zkoušce. Ale je to skutečně efektivní?

Za mě rozhodně ano. Velice rychle jsem se na tento systém adaptovala. Na první hodině každého předmětu se vždycky našel nějaký odvážlivec, který se většinou dost jasně vyučujícího zeptal: „A jak je to s absencí?“ a hned bylo jasno. Věděla jsem, že vzhledem k práci a k tomu, že miluji cestování, pro mě není reálné, abych byla každý týden v semestru každý den ve stejnou dobu na stejném místě, a tak jsem si cíleně vybírala většinu předmětů, které nepotřebovaly mít čárku u mého jména na každé hodině. I když některé mě svou zajímavostí nebo praktičností přesvědčily a chodila jsem na ně, jak to šlo. 

Na druhou stranu jsem ale osmi i vícehodinové cesty autobusem nebo vlakem trávila čtením knih, posloucháním oněch přednášek, na kterých jsem nebyla, děláním výpisků a přemýšlením o tom, co to vlastně čtu bez toho, aby mě kdokoli nebo cokoli kromě občasných výmolů rušilo. Pokud jsem si s něčím skutečně nevěděla rady, vždycky jsem se mohla obrátit na starší spolužáky anebo profesory, kteří mi většinou na (jasně formulovaný a konkrétní) dotaz rádi odpověděli anebo mi poradili, jak problém vyřešit.

Věřím, že ne všem tento systém vyhovuje (a pro všechny předměty ani není možný) a rádi si tedy volí takové přenášky či semináře, kde je po nich docházka vyžadována. Pro mě je ale skvělá ta možnost organizovat si učení podle sebe a být hodnocena pouze za výkon u zkoušek a kvalitu seminárních prací nebo výkon u kolokvií. A jak to máte vy?

pondělí 7. srpna 2017

Únik před hrozivým koncem světa

 „A k čemu to je? To vaše umění?“ ptá se šedesátiletá pedikérka na mojí práci. Vysvětluji, že podporujeme začínající umělce. „Kdybyste radši ty peníze dali chudejm,“ kroutí hlavou. To, že mladí tvůrci většinou chudí jsou, dělá, že neslyší. „Dnešní generace nic neumí. Ty vaše školy. Prosim vás, k čemu to je studovat nějaký humanitní vědy? A děti? Ty budete mít po třicítce, že jo? To budete stará. Všechny matky jsou dneska starý…“ jede si svou. Jelikož má v parádě moje chodidlo, nemohu utéct, i když je mi po pěti minutách jasné, že jsem vkročila do jámy lvové.

 „Vy mladý vůbec nejste zvyklí makat,“ nepřestává kritizovat. Nestíhám nic říct, skočí mi hned do řeči: „Nezlobte se na mě, já když to vidim. Jsem sice stará baba, ale už mám něco za sebou, víte? Ha ha ha,“ povídá vesele. „Neřikám, že teď je to špatný, ale to za soudruha aspoň všichni dostali stejný porodný. Dneska podle toho, jak kdo vydělává. Proč by to tak mělo bejt?“

Než se nadechnu, pokračuje v monologu. Do ruky bere jeden nástroj za druhým, modlím se, aby mi při tom všem, co ze sebe chrlí, neusekla v nepozornosti nohu. Snad mi čte myšlenky, protože náhle prohlašuje:
„A ty muslimové, ty nám stejně všem uřežou hlavy!“
Natáhne se na poličku pro krém, tak využiju příležitosti a ptám se jí, zda někdy byla v zemi vyznávající islám. Zavrtí hlavou. Než stihnu navázat, barvitě mě zasvěcuje do dalších nejděsivějších scénářů konce světa.

Nezajímá ji, co si myslím. Živě a s neskrývanou radostí popisuje, kdo koho vyhubí dřív a jak bolestivá smrt nás čeká. Přidržuji se pevně křesla. Je to horší než u zkoušky SAFM. Tato vědma mi totiž nedává vůbec žádný prostor k tomu, abych oponovala. Vyjádřila názor. Obhájila hodnoty! Jak jen utéct před katastrofickými vidinami, kterými mě úspěšně zahlcuje? Rozhlížím se po místnosti a přemýšlím, co bych mohla udělat, abych kompletně změnila scénář, který se přede mnou odvíjí. Můžu třeba z ničeho nic spustit cizím jazykem a pozorovat, za jak dlouho si toho všimne. Nebo na celý salón pronést: „Mám doma dvacet pět uren s popelem příbuzných, nemohla bych jich tu pár uskladnit?“ Anebo začít cákat vodu z lavóru a dělat, že odháním bytosti, které vidím jen já. Fantazíruju a potutelně se usmívám. Najednou si všimnu, že mě pobízí, ať se obuji, už skončila. Ani si nevšimla, že ji neposlouchám.

„Tak zase příště,“ směje se bodře. Uleví se mi. Naštěstí se mi podařilo aspoň na chvíli uniknout před hrozivými vidinami, které pro mě přichystala. Buď do příště najdu způsob, jak s ní vést rozhovor, abych se dostala ke slovu také já (možná ty urny?), anebo zkrátka zajdu jinam. Nic jiného mě nenapadá. S lidmi, kteří rádi mluví, ale neradi naslouchají, je potíž. Jedno se ale musí nechat, nohy mám teď jako v bavlnce.