Přijímačky z druhé strany stolu

Budík zvoní v šest hodin ráno, na sobotu brutálně brzy. Nezvoní však jenom mně; právě se ve všech koutech Prahy budí zhruba padesát lidí a vyráží na Vyšehrad. Spiklenecké skupinky se vytvářejí už v metru, před Kongresovým centrem se spojíme v jeden velký celek. Jdeme na bakalářské přijímačky.


Snažím se vzpomenout si na všechno, co si potřebuji pamatovat a bez čeho se dneska neobejdu. Například: „Jako první půjdeme na centrálu, tam vám dáme všechno, co budete potřebovat, a bude tam kafe a čaj.“ Pravděpodobně nejdůležitější věta vůbec. Poté, co ono všechno nafasujeme, se vydáváme směrem ke svým stanovištím a organizujeme stovku lejster, kterou nás podělili. Nic snadného – zvlášť když se prakticky všichni jmenují od P.

Instrukcí jsme dostali hromadu, neboť zkušenost minulých let je bohatá. Tak třeba: jak postupovat, když uchazeč před očima komise v zoufalství demonstrativně roztrhá svůj překlad. Co dělat, když si zarazí propisku do ruky. A taky co s obědem, ke kterému nedoručili příbory. Ani jedno jsme nakonec nepotřebovali: ruce zůstaly nezraněné, překlady frustrací nedotčené a příbory také dorazily (byť loňský pohled na to, jak banda akademiků nabírá bramborový salát řízkem, případně porovnává kvality svých kapesních nožíků, měl bezesporu své kouzlo).

Uchazeči jsou nervózní a vystresovaní už od pohledu. Asi jako my před lety. Několik se nás shodlo, že si stále pamatujeme, co jsme ten den měli na sobě; to už musejí být pořádně silné dojmy. Kdyby to šlo, dali bychom každému plyšáka. To ovšem v tom počtu není možné, tak jsme alespoň milí. Alespoň jim ten den, který si budou tak dobře pamatovat, nepokazit.

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár let budu tamtéž, ale na té druhé straně stolu, ta klidná, co podává čistopisy a říká věci jako „podepište se tady“, asi bych byla hodně překvapená. Stejně jako kdybych věděla, co studium na FHS vlastně obnáší a co mi přinese. S kolegyní v komisi jsme se každopádně shodly, že jít na FHS bylo to nejlepší, co jsme tehdy mohly udělat. Doufám, že dnešní uchazeči budou za několik let rozmlouvat podobně. Třeba i na té druhé straně stolu.

Komentáře