Šok se zpožděním. Druhý semestr na Islandu začal menší depresí

První semestr uběhl jako voda. V jeho druhé polovině jsem doslova bojovala za to, abych se sem ještě mohla vrátit – situaci mi komplikovaly kvóty meziuniverzitní spolupráce, téma diplomky... nějak se to ale nakonec vyřešilo (asi zafungovalo islandské rčení “þetta reddast”, které právě víru v překonání všech překážek vyslovuje).

Program, ve kterém jsem, se jmenuje Practical diploma. Co je praktičtější než umět nadávat? Helvítis!

Island jsem si totiž zamilovala. Navíc jsem během toho necelého půlroku měla opravdu velké štěstí. Našla jsem si fajn bydlení, skvělé spolubydlící, ve škole jsem poznala svou „spolušprtku“ Elizabeth z Aljašky, moje česká kamarádka Martina mě vzala mezi pár svých známých. Spolužačka Adriana mi dohodila práci v místním trendy pivovaru Bryggjan Brugghús... Pořád se něco dělo.

Nejlepší místo ke šprtání v Reykjavíku? Kavárna a knihkupectní v jednou - Iða Zimsen. Mě a Elizabeth už tu znají. Možná až moc dobře…

Spolužačky z jazykového kurzu ve fjordech. Přišly na návštěvu a snědly mi všechny zásoby.

Pak jsem odletěla na Vánoce do Čech, abych mohla strávit svátky s rodinou, znovu vidět kamarády a načerpat síly na další semestr, před kterým nás vyučující varovali. „Máte za sebou jen lehké zahřívací kolo, zábava teprve přijde...“

Když jsem přijela domů, došlo mi, jak moc mi všichni chyběli. Bylo fajn být zase na chvíli v rodném městě, ale čas utíkal nebezpečně rychle, a i když jsem „těch svých lidí doma“ pořád neměla dost, těšila jsem se zpátky na sever. Měla jsem pocit, jako by se v Reykjavíku všechno teprve rozjíždělo.

Povánoční ticho

V lednu bylo ale všechno trochu jinak. Šum způsobený turismem, který je stále na vzestupu, lehce utichl. Noci byly opravdu dlouhé a absťák po denním světle způsoboval celodenní ospalost. Spousta kamarádů se na další semestr na sever nevrátila. Zdálo se mi, že těch pár, kteří zůstali, neměli čas. V práci nebylo moc směn a měla jsem strach, že rozjezd bude moc pomalý na to, abych dostala první pořádnou výpletu před tím, než mi dojdou prostředky ze stipendia. Island je totiž bez místního příjmu vážně drahý.

Lednová cesta do školy. Tma kolem jedenácté dopoledne.

Asi nejhorší bylo, že byl prázdný byt, 4+1. Nikdy jsem nebydlela úplně sama. Byla jsem tam skoro ztracená. A stýskalo se mi. Nechtěla jsem se ale vzdát a začít fňukat. Ta krize, na kterou nás připravovali před odjezdem, přišla se zpožděním... Ale byla tu a trvala skoro měsíc.

Rodina mi samozřejmě chybí. I tenhle malý opeřenec, co si chce týden co týden povídat.

Naštěstí učitelé začali plnit své sliby a navalili na nás tolik práce, že jsem na všechno zapomněla. V práci mě začali volat na záskoky a ujišťovali mě, že se situace rychle zlepší. Časem pak budu mít dokonce práce až nad hlavu a nám všem spíš bude hrozit naplnění dlouho nesmazaného nápisu za barem, který zní: „Overworked and underf**ked“.

S nárůstem množství práce měli pravdu. Kolegové ale aspoň trochu zahnali smutnění po spolužácích, kteří už odjeli. Tak, jak jsem zapadala v posledním zaměstnání v Čechách snad po celou dobu (4 roky), jsem to tu stihla během dvou měsíců. Jako nic. Je úterý, nestihla jsem ještě pořádně dospat rušný víkend a už můžu říct, že se na srandičky za barem už těším.

Když si připomenu svoje lednové starosti, musím říct, že můj problém je teď opačný. Je tolik věcí, co bych chtěla podniknout, je tu tolik lidí, se kterými bych chtěla zajít na kafe nebo si společně uvařit večeři, jet na výlet... Chtěla bych se ještě víc učit, protože bez znalosti islandštiny je člověk členem společnosti jen tak napůl. A musím říct, že začínat pomalu rozumět jen snad horší než nerozumět vůbec. Chytám se každé věty Islanďanů kolem a rozumím jen útržkům. To dráždí mojí zvědavost. Už nemůžu prostě vypnout mozek a nechat ta divná slova jen tak plynout.

Situace v životě nejen výměnného studenta se může měnit s obdobnou rychlostí jako islandské počasí. Mimochodem, teď tu tempo života všech diktuje sněhová kalamita. Jsem zvědavostí bez sebe, jaký bude březen.


Někdy se povede, že z kampusu ocházím až kolem desáté večer. Ne že by bylo tolik přednášek… Ale když se obklopítě lidmi, co se učí, tak prostě musíte také…



Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika

V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

Komentáře