O lidském teple na fakultě

Na FHS už patří takřka k folklóru, že si lidé čas od času povzdechnou nad tím, jak je to studium anonymní, na každém kurzu jsou jiní lidé a není příležitost vybudovat si žádné pevnější a stálejší vztahy se spolužáky (kteří nezřídka chodí o dva ročníky výš či rovnou do univerzity třetího věku). To všechno je pravda – stinnou stránkou liberálního kurikula vskutku je, že na každém kurzu jsou jiní lidé a jen těžko bychom hledali dva studenty s totožným rozvrhem. Ale tahle situace má řešení, a přestože do něho musíte ze začátku investovat trochu snahy (například jít na Pivo hledající smysl, jet na letní školu či fakultní výlet, začít se bavit se slibně vypadajícími spolužáky apod.), stojí to za to.



Mně se tahle investice bohatě vyplatila: po pěti a půl letech na fakultě mám pocit, že znám prakticky každého. Je to samozřejmě pocit klamný, něco takového není v silách smrtelného studenta, ale takřka každá návštěva Jinonic svědčí o spoustě lidského tepla, které naše fakulta skrývá. Jdu takhle vestibulem a najednou ejhle, známý! Když si odkládám kabát v šatně, prohodím pár vět s panem šatnářem – kdysi jsem si do šatny odložila housle a zajímalo ho, co je v tom podivném kufru, a od té doby se bavíme. V knihovně se na sebe s knihovníky familiárně usmějeme, neboť jsem tam pravidelným hostem. V pátém patře potkám několik bývalých vyučujících, z nichž se mě někteří ptají, jak se mám, a kdy bude další článek na blogu, že už tam teď pár dní nic nepřibylo a ať se neflákám a zas něco napíšu. Když něco potřebuji na děkanátu, smějeme se na sebe a také prohodíme pár slov. Nezřídka je to tak i na studijním. A když zrovna ne, tak v menze občas obědvají nějací bývalí spolužáci. Případně pokuřují před vchodem. Nebo studují ve studovně. Anebo alespoň čekají na autobus.

V posledním roce mám zkrátka pocit, jako by fakulta přetékala milými lidmi, kteří se na vás rádi usmějí a poptají se, jak se máte a co děláte, případně kde že to teď vlastně studujete a co chcete dělat dál. Pravda, občas to má formu ne úplně příjemných otázek typu „vy už jste na tom doktorátu, že?“, ale to je jen drobná vada na kráse. Přijít na fakultu a mít pocit, že na každém rohu na vás čeká pár starých známých, s nimiž na sebe můžete zahalekat přes půlku patra či alespoň vestibulu a zavzpomínat na společně strávená léta – to za to rozhodně stojí.

Komentáře