Jeden svět: kterak se dívat na dokumenty

Před pár dny začal v Praze festival dokumentárních filmů Jeden svět, který se brzy přesune do regionů po celé republice. Na organizaci jednoho z těchto regionálních festivalů se již dlouhou dobu podílím a při této příležitosti bych se chtěla podělit o zamyšlení nad tím, jak se vlastně dívat nebo naopak nedívat na dokumenty.


 „Jak se dívat? No samozřejmě, že kriticky,“ řekli by jistě spolužáci z oboru. Za ten semestr už jsme v tom vycvičení natolik, že se budeme snažit kriticky hledět snad i na sněženky. Stačí ale trochu zavzpomínat a už mi to tak samozřejmé nepřijde. Rozhodně ne třeba na střední škole, kde jsme měli za úkol naučit se a zvládnout velké množství různých dat, ale příliš jsme se nezabývali tím, odkud se berou a jakým způsobem se nám podávají. Od dokumentů pak čekáme, že nám zprostředkují skutečnost (viz třeba heslo dokumentární film na wiki), a nepřijde nám to nijak problematické. K tomu se přidává televizní zpravodajství se svými slogany ve stylu „DÍKY NÁM MŮŽETE BÝT PŘI TOM“.
 Že to ale s dokumenty může být někdy dost ošemetné, nám ukazují i sami dokumentaristé  - třeba v pár let starém snímku Pirátské sítě. Filmaři původně chtěli natočit film o pirátství, které se začalo rozmáhat v Somálsku. Málokdo si ale uvědomil, že spolu s pirátstvím se začal rozmáhat i zájem o něj ze strany západních novinářů a filmařů, a v reakci na to si někteří místní lidé začali přivydělávat bohatýrskými historkami ze své smyšlené pirátské dráhy. Když si dokumentaristé uvědomili, že byli klamáni, natočili o tom film.
Teď mi přijde lepší považovat dokumenty spíše za zprávu nebo svědectví příslušných dokumentaristů. V něm se projevuje jejich názor na věc, a to nejenom v podobě komentáře, který provází záběry, ale třeba už ve volbě tématu, prostředí nebo osob, které mají ve filmu vystupovat. K tomu, aby dokumentarista vyjádřil svůj názor, často nemusí říkat vůbec nic, stačí třeba to, jaké záběry postaví vedle sebe: záběr na místnost, kde sedí děti za stolem, každé má před sebou notebook, detail na spletenec všemožných kabelů vinoucí se až k zásuvce a vedle toho záběr, který ukazuje scenérii venkovní krajiny v naprosto neobyčejné kráse, nebo záběr na člověka, který mluví o obavách z hord uprchlíků, které se na nás valí, následovaný záběrem na unaveně procházející rodinu s dětmi a se spoustou tašek.
Práce dokumentaristů obsahuje mimo jiné i to, že musí z chaosu zaznamenaného materiálu sestavit celek se smysluplným sdělením. Ale jako by k tomu bylo třeba i zapojení diváka, který jako by měl jednotlivé záběry dokumentu správně pospojovat a zamýšlené sdělení v nich rozklíčovat. U toho se předpokládá i určitá schopnost zobecnění, ale právě v něm se někdy dostáváme na tenký led.
Příkladem toho může být Arabské jaro. V dokumentech jsme viděli, jak se lidé bouří proti utiskujícímu režimu. Ti co promlouvali, byli zpravidla mladí, kosmopolitně založení lidé, kteří uměli skvěle anglicky a mluvili o naději na demokracii (tedy lidé, které mohli západní filmaři nejsnáze kontaktovat a dorozumět se s nimi). Podle nich jsem si pak vytvořila představu o celé např. egyptské společnosti a nestačila se divit tomu, jaký úspěch sklidilo v následujících volbách Muslimské bratrstvo. (Na letošním festivalu se porevolučnímu dění v Egyptě věnuje snímek Tickling Giants/Škádlení Goliáše).
Proto se hodí, když na festivalu po filmech následuje ještě debata s hostem, který se danému tématu už nějakou dobu věnuje a pomůže nám nějak korigovat naše představy. Dokumentární filmy jsou pro svou názornost a působivost schopné vzbudit zájem a jsou dobrým odrazovým můstkem pro diskusi – jestliže však od nich očekáváme zprostředkování reality, klademe na ně až příliš vysoký nárok.

Komentáře

  1. Bardzo ciekawie napisane. Jestem pod wielkim wrażaniem.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat