Před pár dny začal v Praze festival dokumentárních
filmů Jeden svět, který se brzy přesune do regionů po celé republice. Na
organizaci jednoho z těchto regionálních festivalů se již dlouhou dobu
podílím a při této příležitosti bych se chtěla podělit o zamyšlení nad tím, jak
se vlastně dívat nebo naopak nedívat na dokumenty.
„Jak se dívat? No
samozřejmě, že kriticky,“ řekli by jistě spolužáci z oboru. Za ten semestr
už jsme v tom vycvičení natolik, že se budeme snažit kriticky hledět snad
i na sněženky. Stačí ale trochu zavzpomínat a už mi to tak samozřejmé nepřijde.
Rozhodně ne třeba na střední škole, kde jsme měli za úkol naučit se a zvládnout
velké množství různých dat, ale příliš jsme se nezabývali tím, odkud se berou a
jakým způsobem se nám podávají. Od dokumentů pak čekáme, že nám zprostředkují
skutečnost (viz třeba heslo dokumentární film na wiki), a nepřijde nám to nijak
problematické. K tomu se přidává televizní zpravodajství se svými slogany
ve stylu „DÍKY NÁM MŮŽETE BÝT PŘI TOM“.
Že to ale
s dokumenty může být někdy dost ošemetné, nám ukazují i sami
dokumentaristé - třeba v pár let
starém snímku Pirátské sítě. Filmaři
původně chtěli natočit film o pirátství, které se začalo rozmáhat
v Somálsku. Málokdo si ale uvědomil, že spolu s pirátstvím se začal
rozmáhat i zájem o něj ze strany západních novinářů a filmařů, a v reakci
na to si někteří místní lidé začali přivydělávat bohatýrskými historkami ze své
smyšlené pirátské dráhy. Když si dokumentaristé uvědomili, že byli klamáni,
natočili o tom film.
Teď mi přijde lepší považovat dokumenty spíše za zprávu nebo
svědectví příslušných dokumentaristů. V něm se projevuje jejich názor na
věc, a to nejenom v podobě komentáře, který provází záběry, ale třeba už ve
volbě tématu, prostředí nebo osob, které mají ve filmu vystupovat. K tomu,
aby dokumentarista vyjádřil svůj názor, často nemusí říkat vůbec nic, stačí
třeba to, jaké záběry postaví vedle sebe: záběr na místnost, kde sedí děti za
stolem, každé má před sebou notebook, detail na spletenec všemožných kabelů vinoucí
se až k zásuvce a vedle toho záběr, který ukazuje scenérii venkovní
krajiny v naprosto neobyčejné kráse, nebo záběr na člověka, který mluví o
obavách z hord uprchlíků, které se na nás valí, následovaný záběrem na
unaveně procházející rodinu s dětmi a se spoustou tašek.
Práce dokumentaristů obsahuje mimo jiné i to, že musí
z chaosu zaznamenaného materiálu sestavit celek se smysluplným sdělením. Ale
jako by k tomu bylo třeba i zapojení diváka, který jako by měl jednotlivé
záběry dokumentu správně pospojovat a zamýšlené sdělení v nich rozklíčovat.
U toho se předpokládá i určitá schopnost zobecnění, ale právě v něm se
někdy dostáváme na tenký led.
Příkladem toho může být Arabské jaro. V dokumentech jsme
viděli, jak se lidé bouří proti utiskujícímu režimu. Ti co promlouvali, byli
zpravidla mladí, kosmopolitně založení lidé, kteří uměli skvěle anglicky a
mluvili o naději na demokracii (tedy lidé, které mohli západní filmaři nejsnáze
kontaktovat a dorozumět se s nimi). Podle nich jsem si pak vytvořila
představu o celé např. egyptské společnosti a nestačila se divit tomu, jaký
úspěch sklidilo v následujících volbách Muslimské bratrstvo. (Na letošním
festivalu se porevolučnímu dění v Egyptě věnuje snímek Tickling Giants/Škádlení Goliáše).
Proto se hodí, když na festivalu po filmech následuje
ještě debata s hostem, který se danému tématu už nějakou dobu věnuje a
pomůže nám nějak korigovat naše představy. Dokumentární filmy jsou pro svou
názornost a působivost schopné vzbudit zájem a jsou dobrým odrazovým můstkem
pro diskusi – jestliže však od nich očekáváme zprostředkování reality, klademe
na ně až příliš vysoký nárok.
Bardzo ciekawie napisane. Jestem pod wielkim wrażaniem.
OdpovědětVymazat