středa 18. ledna 2017

Nenakydáš hnůj na bližního svého

Nejsem nijak velký zastánce a obdivovatel moderních technologií. Jak jsme psali v minulém článku, čím dál větší servis má i svou odvrácenou stranu – čím dál menší soukromí. Je tu ovšem ještě jedna, mnohem podstatnější stinná stránka a její důsledky můžeme pociťovat v posledních měsících takřka hmatatelně a kdo ví, jak to bude v měsících následujících.

Dokud svět nebyl tolik propojený jako dnes, žili jsme v podstatně menších a výrazněji vymezených společenstvích, která tvořili „naši“ a která vstupovala do styku obvykle se společenstvími sousedními. Vůči těm jsme se nějak vymezili, vytvořili jsme si například identitu ohledně toho, že my umíme mluvit, tedy máme slovo (Slované), zatímco oni tak nějak podivně žbrblají, a tak je výsledek stejný, jako by byli němí (Němci). Našich bližních, řečeno biblicky, bylo relativně málo a to se dalo vydržet. Ve všech společenstvích na světě totiž existuje antropologická konstanta ve formě nařízení, aby se k sobě bližní, tedy členové té jedné společnosti, chovali s úctou a pokud možno hezky. Když se ale svět díky technologiím zmenšil a intenzivněji propojil, octli jsme se náhle v situaci, kdy jsou „vedle“ a „bližní“ najednou skoro všichni: dělníci v asijské továrně, kteří mi za otrockou mzdu šijí kalhoty, i oběti vzdálených válek, v nichž má západ své příliš dlouhé prsty. A na to nejsme připraveni.

I když myšlenka univerzálních lidských práv existuje už pár set let, v naší hlavě evidentně stále zní především ona stará antropologická konstanta. Podívejme se na dění ve světové i naší politice a v byznysu a budeme muset konstatovat jediné: nejsme připraveni na to, aby se náš svět natolik zmenšil a propojil. Nejsme připraveni na to, aby našimi bližními byli opravdu všichni, kteří by jimi být měli. Stále v nás doutná potřeba být jakýmsi „my“ a mít nějaké „oni“, na které budeme kydat špínu nebo se o ně nebudeme starat.

Musím se tedy ptát: zatímco jde věda mílovými kroky kupředu, nezůstává naše mysl kdesi v savaně, kde jsme se v malých tlupách potulovali po většinu své existence? Neženeme se do situace, která je nad naše schopnosti a kterou fatálním způsobem nedokážeme zvládnout? A je opravdu technologický pokrok věcí beze zbytku pozitivní a žádoucí?

Žádné komentáře:

Okomentovat