středa 25. ledna 2017

Mise DDR: „rozbrušování“ jazykových skills

Několikadenní sociální vakuum na liduprázdné koleji bez připojení je u konce. Vyrážím na první hodinu dvoutýdenního jazykového kurzu před začátkem semestru. Úkol je jasný: ulovit prvního kámoše. Lehká nervozita je od probuzení neodmyslitelná. Jak to bude vypadat? Zastřelí mě někdo?



Na vyvěšeném seznamu nacházím své jméno, zorientuju se a už beru za kliku. Při vstupu do třídy ihned vnímám, že „lehkou nervozitu“ nepociťuju sám, všichni koukají jak vyorané myši.

„Hallo, ich bin Matěj. Aus der Tschechischen Republik.“ „Matooeiay?“ „Jojoo, tos vyslovil moc pěkně.“ Povinné seznamovací kolečko je samozřejmou nutností. Zvlášť když máte ve třídě Itala – oficiálně sociálně nejaktivnější národnost na světě. Pohledy se oťukávám s ostatními, přitom ale nezapomínám na nejdůležitější bod dnešního programu.

Zaměřeno! Světlé vlasy, první řada. Jediné jméno ze spolužáků, co jsem si zapamatoval – napsal jsem si ho totiž. Teda, zapsal jsem si nějakou skrumáž písmenek, tedy jakýsi „akustický obraz“, jak my sémiotici říkáme. No prostě abych věděl, jak to přibližně vyslovit, s tureckými jmény totiž žádná sranda není. Nazlis. Těší mě, moje nová kamarádko, i když o tom ještě nevíš.

V průběhu hodiny se otevírají dveře a přidává se k nám kluk, který mi už od pohledu nesedí. Můj odhad navíc potvrdil tím, že si sedl vedle mojí nové budoucí kamarádky Nazlis! To teda ne, (ne)kamaráde.

„Kouříš?“ ptám se Nazlis po skončení kurzu. Krabička davidovek na lavici před ní leccos napovídá, ale existuje snad snadnější zažehnutí konverzace pro nesmělého kluka z východu? Mířím tedy na cigáro se svou novou budoucí kamarádkou se stále nerozluštitelným jménem. Po prvních minutách konverzace se mi chce zvracet. Z čeho? Ze svých cizojazyčných skills. Ach bože, to jsou tak trapné chvíle. Nicméně show pokračuje dál, docela příjemně a uvolněně si povídáme (teda spíše Nazlis, já tak porůznu lepím random slova do jakýchsi „vět“), když v tom se za námi objeví opožděný (ne)kamarád, kterého mi Nazlis představuje jako Lukase. Nazdar.


...................................


..................................

(O sedm hodin později). Po dlouhé procházce městem s pravidelnými zastávkami v Späti (večerkách) si konečně sedáme do parku u drážďanské čtvrti Neustadt plné studentů. Mezitím se moje jazykové skills konečně trochu vybrousily, takže se můžu vyjádřit. Po cestě z kurzu jsem si navíc ještě v bazaru koupil městské kolo za usmlouvaných 50 €, kromě Club Maté za 80 centů nejlepší investice. Pijeme pivo, kouříme a jíme pide, tureckou pizzu. Pro člověka, co je poprvé sám v zahraničí, se vše skládá do neuvěřitelně nové, neznámé „atmošky“. Tohle bude božský půlrok. A taky že jo. S Lukasem si připíjím sedmým pivem.





Matěj Beránek
Student navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu v Německu.

Žádné komentáře:

Okomentovat