pondělí 21. srpna 2017

Když krvácejí vlajky


Dnes je 21. srpna 2017. Před 49 lety u nás byla uspořádána báječná přehlídka vojenské techniky. Pokud bych byl tenkrát tak stár jako dnes, báječně bych si to užil. Snad jen ty krvavé vlajky…

Nikdy nepřestane být nutné připomínat si historii. Paměť má totiž jednu ošklivou vlastnost – mizí. Navíc není jednoduché ji někomu předat. Těžko si dnes představit, jak se cítili lidé, kteří si mohli onu vojenskou přehlídku užívat zpoza oken vlastních bytů a domů. Málokdo dnes ví, jaký rachot vydává tank jedoucí po asfaltové silnici. Málokdo ví, jakou spoušť za sebou zanechá. Málokdo slyšel nadzvukové letadlo burácející nízko nad zemí. Málokdo slyšel hudbu pálícího samopalu. Málokdo slyšel křik toho, kdo potkal pozdravení samopalu z blízka. Ten řev trhá uši a rozbíjí okna. Při tom řevu se umírá a ohýbají se záda. V tom řevu krvácí vlajky.

Byli tací, co mají takové přehlídky rádi. Ani krvavé vlajky jim nevadily. Jsou tu i dnes. Rádi by tanky za okny. Rádi by rudé hvězdy. Hvězdy na ruských tancích jsou dnes ale stejné jako ty dřív.

středa 16. srpna 2017

Zápis předmětů – jak na to

Mohlo by se zdát, že se jedná o banalitu. Je to ale pár minut, které můžou rozhodnout o tom, jestli vás bude nadcházející semestr bavit, budete mít dostatek kreditů a taky jestli vám to k něčemu bude. Co k tomu tedy člověk na FHS potřebuje? To záleží na tom, jaké předměty si chce zapsat. Nerada bych některým vyučujícím křivdila, ale některé předměty jsou zkrátka výrazně oblíbenější než jiné. A v den zápisu tak často dochází k tomu, čemu se familiárně říká klikací závod.

Jak tedy na to?

Základem je kvalitní příprava, jednoduše musíte jasně vědět, co chcete. Několik hodin (nebo klidně dní) předem si připravte předměty, které si chcete zapsat. Jedná se o většinu kreditů, takže není radno přípravu podceňovat. Kromě toho, kolik kreditů potřebujete, které dny chcete do školy chodit, které předměty by vás dle popisu v sylabu mohly teoreticky bavit a zajímat, je důležité myslet také na nějakou kreditovou rezervu. To znamená, že ne všechny předměty musíte splnit na první pokus a je proto dobré počítat s nějakou rezervou. Místo předmětů za 25 kreditů proto volte například 35.
Je také dobré mít nějaký plán B. Pokud si najdete x předmětů, které si chcete zapsat, a v danou minutu vám vypadne internet, může se stát, že se vám nepodaří si žádný z nich zapsat. Pak přichází zmatek a zapisování čehokoli z nabídky, což se může vymstít. Tím se dostávám ke druhému předpokladu úspěchu, a tím je kvalitní internetové připojení. Zkrátka zařiďte, aby si sourozenec zrovna nestahoval filmy atp.

Pořadí předmětů. Velice důležitý předpoklad úspěchu. Ve zkratce – nejprve klikáme na blokáče a předměty jako lidská sexualita, u kterých je předpoklad velkého zájmu studentů.
Absolutní nezbytností pro bezchybný zápis předmětů je přesná časomíra. A pozor, zápis se může spustit třeba o minutu dříve, sbližte se proto co nejdříve s tlačítkem F5.
Toť vše. Snadné že?

P.S.: Pokud vám přeci jen nějaký vysněný předmět neklapne a nechce se vám čekat do příštího semestru, napište vyučujícímu či garantovi předmětu email a/nebo přijďte na první hodinu. Pokud je to v jejich možnostech, zapíšou vás nad limit.
Máte i vy nějaký tip, jak na to? Podělte se s námi.

čtvrtek 10. srpna 2017

Může být studium bez povinné docházky efektivní?

Pouze tři povolené absence, 80 % nutná docházka jinak nebudete mít možnost jít ke zkoušce? Na FHS? Ano, ale pouze na některých předmětech. Většinou na těch povinně volitelných nebo volitelných. Jedinou nutností u povinných předmětů je často „jen“ nějaká práce a/nebo zkouška. Znamená to tedy, že pokud chcete, nemusíte jít ani na jednu přednášku, vypracujete nějakou seminárku, přečtete knihy, naučíte se je a hurá ke zkoušce. Ale je to skutečně efektivní?

Za mě rozhodně ano. Velice rychle jsem se na tento systém adaptovala. Na první hodině každého předmětu se vždycky našel nějaký odvážlivec, který se většinou dost jasně vyučujícího zeptal: „A jak je to s absencí?“ a hned bylo jasno. Věděla jsem, že vzhledem k práci a k tomu, že miluji cestování, pro mě není reálné, abych byla každý týden v semestru každý den ve stejnou dobu na stejném místě, a tak jsem si cíleně vybírala většinu předmětů, které nepotřebovaly mít čárku u mého jména na každé hodině. I když některé mě svou zajímavostí nebo praktičností přesvědčily a chodila jsem na ně, jak to šlo. 

Na druhou stranu jsem ale osmi i vícehodinové cesty autobusem nebo vlakem trávila čtením knih, posloucháním oněch přednášek, na kterých jsem nebyla, děláním výpisků a přemýšlením o tom, co to vlastně čtu bez toho, aby mě kdokoli nebo cokoli kromě občasných výmolů rušilo. Pokud jsem si s něčím skutečně nevěděla rady, vždycky jsem se mohla obrátit na starší spolužáky anebo profesory, kteří mi většinou na (jasně formulovaný a konkrétní) dotaz rádi odpověděli anebo mi poradili, jak problém vyřešit.

Věřím, že ne všem tento systém vyhovuje (a pro všechny předměty ani není možný) a rádi si tedy volí takové přenášky či semináře, kde je po nich docházka vyžadována. Pro mě je ale skvělá ta možnost organizovat si učení podle sebe a být hodnocena pouze za výkon u zkoušek a kvalitu seminárních prací nebo výkon u kolokvií. A jak to máte vy?

pondělí 7. srpna 2017

Únik před hrozivým koncem světa

 „A k čemu to je? To vaše umění?“ ptá se šedesátiletá pedikérka na mojí práci. Vysvětluji, že podporujeme začínající umělce. „Kdybyste radši ty peníze dali chudejm,“ kroutí hlavou. To, že mladí tvůrci většinou chudí jsou, dělá, že neslyší. „Dnešní generace nic neumí. Ty vaše školy. Prosim vás, k čemu to je studovat nějaký humanitní vědy? A děti? Ty budete mít po třicítce, že jo? To budete stará. Všechny matky jsou dneska starý…“ jede si svou. Jelikož má v parádě moje chodidlo, nemohu utéct, i když je mi po pěti minutách jasné, že jsem vkročila do jámy lvové.

 „Vy mladý vůbec nejste zvyklí makat,“ nepřestává kritizovat. Nestíhám nic říct, skočí mi hned do řeči: „Nezlobte se na mě, já když to vidim. Jsem sice stará baba, ale už mám něco za sebou, víte? Ha ha ha,“ povídá vesele. „Neřikám, že teď je to špatný, ale to za soudruha aspoň všichni dostali stejný porodný. Dneska podle toho, jak kdo vydělává. Proč by to tak mělo bejt?“

Než se nadechnu, pokračuje v monologu. Do ruky bere jeden nástroj za druhým, modlím se, aby mi při tom všem, co ze sebe chrlí, neusekla v nepozornosti nohu. Snad mi čte myšlenky, protože náhle prohlašuje:
„A ty muslimové, ty nám stejně všem uřežou hlavy!“
Natáhne se na poličku pro krém, tak využiju příležitosti a ptám se jí, zda někdy byla v zemi vyznávající islám. Zavrtí hlavou. Než stihnu navázat, barvitě mě zasvěcuje do dalších nejděsivějších scénářů konce světa.

Nezajímá ji, co si myslím. Živě a s neskrývanou radostí popisuje, kdo koho vyhubí dřív a jak bolestivá smrt nás čeká. Přidržuji se pevně křesla. Je to horší než u zkoušky SAFM. Tato vědma mi totiž nedává vůbec žádný prostor k tomu, abych oponovala. Vyjádřila názor. Obhájila hodnoty! Jak jen utéct před katastrofickými vidinami, kterými mě úspěšně zahlcuje? Rozhlížím se po místnosti a přemýšlím, co bych mohla udělat, abych kompletně změnila scénář, který se přede mnou odvíjí. Můžu třeba z ničeho nic spustit cizím jazykem a pozorovat, za jak dlouho si toho všimne. Nebo na celý salón pronést: „Mám doma dvacet pět uren s popelem příbuzných, nemohla bych jich tu pár uskladnit?“ Anebo začít cákat vodu z lavóru a dělat, že odháním bytosti, které vidím jen já. Fantazíruju a potutelně se usmívám. Najednou si všimnu, že mě pobízí, ať se obuji, už skončila. Ani si nevšimla, že ji neposlouchám.

„Tak zase příště,“ směje se bodře. Uleví se mi. Naštěstí se mi podařilo aspoň na chvíli uniknout před hrozivými vidinami, které pro mě přichystala. Buď do příště najdu způsob, jak s ní vést rozhovor, abych se dostala ke slovu také já (možná ty urny?), anebo zkrátka zajdu jinam. Nic jiného mě nenapadá. S lidmi, kteří rádi mluví, ale neradi naslouchají, je potíž. Jedno se ale musí nechat, nohy mám teď jako v bavlnce.  

středa 19. července 2017

„Cože, ty jsi na FHS chtěla?“ aneb exotem hned první den

„Ano! Vzali mě!“ Jako by to bylo včera, měla jsem ještě před maturitou a už jsem věděla, že jsem přijatá na vysokou, na kterou jsem chtěla. Další přijímačky už tedy nebyly potřeba a maturita byla jen nutností k tomu, abych mohla konečně nastoupit na svojí vysněnou fakultu. Jak se ale ukázalo, zdaleka ne všichni se mnou moje nadšení z FHS sdíleli.

První den jsme se začali seznamovat s novými spolužáky a nejsem si jistá, ale řekla bych, že otázka „Cože, ty jsi sem chtěla?!“ společně s vyděšeným výrazem poprvé zazněla zhruba po dvou minutách rozhovoru, hned po tom, co jsme se všichni představili. „No jasně,“ řekla jsem trochu naivně. Z jejich výrazů bylo jasné, že jsem v tom pravděpodobně sama. Ale jak to? Ukázalo se, že pro velké množství mých spolužáků funguje FHS jako záložní plán. Co si budeme povídat, překlad z cizího jazyka se slovníkem v ruce nabízí pro mnohé jakýsi pocit jistoty.

Takže zatímco já jsem byla nadšená z toho, že si svůj rozvrh vytvářím sama, do školy můžu chodit jenom dva dny v týdnu, zvládnu u toho práci i spoustu koníčků, ostatní se rozčilovali nad tím, jak je možné, že musí do školy každý den třeba jen na jednu přednášku, že jim to nikdo pořádně nezorganizoval, nikdo jim neřekl, jaké předměty si mají vybrat, že některé jsou jenom klikací závody, že ke zkoušce nejsou jasně formulované otázky… a že to prostě a jednoduše není vůbec tak, jako na jiných školách. Na tom jsme se shodli, rozdíl byl jenom v tom, že přesně tohle byl pro mě jeden z hlavních důvodů pro výběr této fakulty.

V průběhu studia jsem si ale přeci jenom našla celou řadu spojenců z obou skupin a dnes mi někteří nově nastupující prváci píšou (ano, původně samozřejmě kvůli výpiskům) a čím dál častěji zjišťuji, že jsou na tom podobně jako tehdy já. Ale víte co? Ono nakonec nezáleží tolik na tom, co a jak to bylo na začátku, ale jaký je průběh a taky, jestli to dokážeme dotáhnout k úspěšnému konci. 

A jak to máte s FHS vy, záloha anebo jasná volba?

Lucie Džurdženiková

pondělí 17. července 2017

Úvaha o praktičnosti ve studiu

Co je potřeba pro to, aby člověk vystudoval FHS tak, aby si ze studia zároveň něco odnesl a zároveň si zachoval psychické (a vlastně i fyzické) zdraví? Při četbě požadavků k některým nejmenovaným souborným zkouškám člověka obestírají mrákoty. Někdy bych si přála žít přes sto let, abych dokázala všechno dopodrobna pročíst (ideálně v původním jazyce), pochopit, dát do souvislostí… To se ale nejspíš nestane, a protože máme jako studenti na přípravu ke zkouškám jen značně omezený čas, je třeba naučit se pracovat s tím, co je.

Kromě schopností spojených vyloženě se studiem (kritické myšlení, schopnost porozumět odbornému textu a dále s ním pracovat…) je proto důležitá i schopnost dobře si zorganizovat čas, správně odhadnout své možnosti a vybrat si takové předměty a u povinných zkoušek takové knihy, které pro nás budou zvladatelné. Tato praktická schopnost však s sebou nese i velké nebezpečí a to, že jí člověk propadne a místo toho, aby si vybíral předměty, které mu budou připadat důležité, knihy, které ho zaujmou, a vyučující, kteří pro něj budou inspirativní, bude vyhledávat vždy ty nejsnazší cesty, tedy předměty, za které je dost kreditů a přitom se tam nemusí moc chodit, knihy, které jsou krátké a nepříliš složité, a vyučující, kteří toho moc nechtějí.

Proti tomu stojí schopnost zájmu a radosti z poznávání a učení se nového – ta vás nutí přečíst si k EDK sedmisetstránkového Heera (protože kam se hrabou rolníci nebo dějiny populace na něco tak fascinujícího, jako jsou duchovní dějiny Evropy!), abyste pak trnuli hrůzou, když si uvědomíte, na co všechno pak může být u zkoušky tázáni, nebo si vybrat kurzy tak náročné na pravidelnou přípravu, že v podstatě přijdete o veškerý volný čas, přírodu uvidíte leda tak z okénka vlaku (a to jen v případě, že dojíždíte), vaši blízcí vás uvidí nejčastěji jako rozklepaný uzlíček nervů, ostatní (přátelé, známí…) vás neuvidí vůbec a o fyzické kondici bude lepší se vůbec nezmiňovat. Věnovat se tomu, co vás zajímá a co považujete za důležité, je smyslem studia, ale když neodhadnete dobře své síly, může to být zničující.

Bez schopnosti si dobře vybrat předměty, zorganizovat si čas a naplánovat přípravu na zkoušky není možné dostudovat, bez nadšení a radosti z učení však člověk promarní jedinečnou možnost poznávat a promýšlet nové věci a projde školou zcela nedotčen.

sobota 17. června 2017

Škola láska života

Snažíte se. V noci se budíte rozrušení, zda jste nezapomněli na to, co chtěla. Věnujete jí čas. Jste nervózní. Budete jí stačit? Děláte první poslední. A pak vás stejně odkopne. Jste zdrcení. Tolik nervů, tolik úsilí. A stejně je to málo? Má to vůbec ještě cenu?

Dlouhé hodiny čtete, co po vás vyžaduje. V potu píšete jednu esej za druhou. Plníte nadlidsky těžké úkoly. Zamýšlíte se nad složitými otázkami. Vydáváte ze sebe maximum. „Víc už přece ani nemůžu udělat,“ říkáte si. Jste vyčerpaní, unavení, na pokraji sil. „Co víc po mně ještě chce?“ ptáte se zoufale. Padáte pod tíhou knih. Klepou se vám ruce. Máte sevřený žaludek, nic nejíte. Rozrušeně čekáte na každý její verdikt. Dává si pěkně načas. Nechává vás v nejistotě. „Jak může být tak zlá?!“ nechápete. Trpíte. Úpíte bolestí. Máte tiky, noční můry, jste zralí na psychologa. Výsledky vám oznámí s ledovým klidem. A vy se propadnete do hlubin beznaděje. Zase neúspěch.

Dostanete vztek. Tak to teda ne! Nestačím ti? Víš co? Najdu si jinou. Pohodovější! Méně náročnou! Někoho, kdo mě nebude chtít jen pro sebe. Jiná mi dovolí mít víc volného času. Budu svobodnější. Budu se konečně moct nadechnout. A možná mě za něco i pochválí, víš? Přijme mě. Ocení!

Jí je úplně jedno, jak kvůli ní vyvádíte. Zůstává klidná, nic s ní nehne. „Ona snad nemá soucit, ani špetku slitování!“ vzlykáte s hlavou v dlaních. „To o mě vůbec nestojí?“ ptáte se nechápavě. Jak je to nefér. Prohlašujete, že je konec. „Už nikdy víc nepřijdu!“ Nechává vás být, ať si klidně jdete. Jste jí upřímně jedno. Ničí vás to.

A pak se vyspíte, odpočinete si, najíte se. Vyjdete po dlouhé době ven, málem jste zapomněli, jak je tam krásně. Ach, to slunce jak příjemně hřeje! A ten les jak voní! A kamarádi jaká je s nimi legrace! Přijdete na jiné myšlenky. Načerpáte energii. Rána se zacelí. Máte zase sílu. A po čase se rozhodnete to zkusit znovu. Prostě vám to nedá. Přece to jen tak nevzdáte! Ano, je náročná. Jenže je to královna všech královen. Má své postavení, zná moc dobře svou hodnotu. Ví, co si může dovolit. Je známá a vážená. Tolik studentů před vámi se do ní zamilovalo a nedokázalo od ní odejít, i když je opětovně odmítala. A vy jste se stal jedním z nich. Znovu o ni začnete usilovat. Stanete se lepším. Vytrvalejším. Budete o ni bojovat. Jednou se na vás mile usměje. Dokončíte ji. Ano, absolvujete Fakultu humanitních studií, odkráčíte po červeném koberci s hlavou vztyčenou a diplomem. Bude vám gratulovat. Uzná vaši trpělivost. Poklepe vás po ramenou. Máte na to. A třeba za mnoho let i zapomenete, jak krutá byla. Budete na ni s láskou vzpomínat a prohlašovat: „To byla jedna z nejlepších věcí, která mě v životě potkala.“

pondělí 5. června 2017

Pár tipů k Úvodu do historie

Jen málokterá zkouška bakalářského studia na FHS je opředená tak děsivou pověstí jako Úvod do historie. Kdo alespoň na půl ucha nezaslechl historky o studentech, kteří přečetli všechnu literaturu, a stejně je vyhodili, ten snad doopravdy nestuduje. Jenomže realita není tak černobílá a úspěch u zkoušky můžete ovlivnit nejen četbou textů a znalostí dat. Proto vám dnes přináším několik tipů, které mi plnění tohoto atestu usnadnily a které by snad mohly pomoci i vám.

1) Zmenšete písmo a pište od kraje ke kraji. Zvlášť jestli máte velkorysý rukopis a dvěma větami zvládnete pokořit papír velikosti A4, byste si tenhle bod měli vzít k srdci. Jelikož je na odpovědi poměrně málo prostoru (obzvlášť u osmibodových otázek), je ve vašem zájmu písmo zmenšit natolik, aby se vám do těch pár řádek vešel menší sloh. Když budete psát od kraje ke kraji, budete mít místa o to víc. Ale pozor – pište čitelně!

2) Pište v celých větách. Údajně se množí případy, kdy studenti píší k otázkám jen body; jak jsou na to zvyklí při psaní poznámek. To velmi výrazně nedoporučuji – šanci na úspěch to podstatně snižuje. Pište v celých větách, a to pokud možno tak, aby na sebe věty navazovaly a tvořily alespoň jakýs takýs celek. Stejně jako povinné texty mají vždy nějakou hlavní myšlenku a hlavní sdělení a fakta jsou tam uvedena zejména jako důkaz a pro ilustraci, by měla i vaše odpověď tuto myšlenku mít (a dat využívat také zejména jako důkazů) – a toho lze dosáhnout jen víceméně souvislým textem.

3) Tenhle bod je pravděpodobně nejpodstatnější: opravdu odpovídejte na zadání! Raději si ho přečtěte dvakrát, než abyste psali něco jiného. Když napíšete hotový sloh, ale neodpovíte na otázku, která vám byla položena, nebude vám to nic platné. K tomuto tématu se vyjádřil i doc. Horský v rozhovoru pro fakultu, když řekl (mírně zkráceno): „Klasická ukázka je jedna oblíbená otázka: jaký je podle Ernsta Troeltsche rozdíl mezi církví, sektou a mystikou. V naskenovaných studijních textech se k tomu váží zhruba čtyři stránky, navíc je to tam skenované z mého vlastního exempláře, který mám bohatě podtrhaný, čehož si také lze všímat. Jsou tam zavedená dvě kritéria a třemi větami se dá ten rozdíl popsat. Máme ale zkušenost, že velká část lidí, když dostane tuto otázku, má tendenci napsat co možná nejvíc dat, která si pamatují z církevních dějin. Ale na to my se neptáme!“ Docent Horský v tomtéž rozhovoru uvedl, že podobná nedorozumění jsou u historických atestů velmi obvyklá a že pravděpodobně právě ona stojí za strašlivou pověstí historie na FHS. Proto je třeba si zadání vždy pořádně přečíst a uvědomit si, co se v něm doopravdy chce. Většina otázek směřuje k myšlence toho kterého textu, jde tedy o to ji vystihnout tak, abyste opravujícího přesvědčili o tom, že jste ji pochopili. Když to zvládnete, máte vyhráno.

Pakliže se po přečtení tohoto článku cítíte zcela ochromeni a máte pocit, že Úvod do historie nikdy nemůžete úspěšně absolvovat, nevěšte hlavu. Když nenecháte vše na poslední chvíli a na výpiscích po spolužácích, jsou vaše šance na úspěch poměrně vysoké. Znám mnoho lidí, kteří Úvod do historie splnili napoprvé. Nevidím jediný důvod, proč by se totéž nemohlo podařit i vám.

pondělí 22. května 2017

Přijímačky z druhé strany stolu

Budík zvoní v šest hodin ráno, na sobotu brutálně brzy. Nezvoní však jenom mně; právě se ve všech koutech Prahy budí zhruba padesát lidí a vyráží na Vyšehrad. Spiklenecké skupinky se vytvářejí už v metru, před Kongresovým centrem se spojíme v jeden velký celek. Jdeme na bakalářské přijímačky.

Snažím se vzpomenout si na všechno, co si potřebuji pamatovat a bez čeho se dneska neobejdu. Například: „Jako první půjdeme na centrálu, tam vám dáme všechno, co budete potřebovat, a bude tam kafe a čaj.“ Pravděpodobně nejdůležitější věta vůbec. Poté, co ono všechno nafasujeme, se vydáváme směrem ke svým stanovištím a organizujeme stovku lejster, kterou nás podělili. Nic snadného – zvlášť když se prakticky všichni jmenují od P.

Instrukcí jsme dostali hromadu, neboť zkušenost minulých let je bohatá. Tak třeba: jak postupovat, když uchazeč před očima komise v zoufalství demonstrativně roztrhá svůj překlad. Co dělat, když si zarazí propisku do ruky. A taky co s obědem, ke kterému nedoručili příbory. Ani jedno jsme nakonec nepotřebovali: ruce zůstaly nezraněné, překlady frustrací nedotčené a příbory také dorazily (byť loňský pohled na to, jak banda akademiků nabírá bramborový salát řízkem, případně porovnává kvality svých kapesních nožíků, měl bezesporu své kouzlo).

Uchazeči jsou nervózní a vystresovaní už od pohledu. Asi jako my před lety. Několik se nás shodlo, že si stále pamatujeme, co jsme ten den měli na sobě; to už musejí být pořádně silné dojmy. Kdyby to šlo, dali bychom každému plyšáka. To ovšem v tom počtu není možné, tak jsme alespoň milí. Alespoň jim ten den, který si budou tak dobře pamatovat, nepokazit.

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár let budu tamtéž, ale na té druhé straně stolu, ta klidná, co podává čistopisy a říká věci jako „podepište se tady“, asi bych byla hodně překvapená. Stejně jako kdybych věděla, co studium na FHS vlastně obnáší a co mi přinese. S kolegyní v komisi jsme se každopádně shodly, že jít na FHS bylo to nejlepší, co jsme tehdy mohly udělat. Doufám, že dnešní uchazeči budou za několik let rozmlouvat podobně. Třeba i na té druhé straně stolu.

pátek 19. května 2017

Umíme se spojit

Středa 10. května, přijíždím metrem na Muzeum, vystupuji nahoře na Václavském náměstí. Kolem mě proudí davy lidí, je 18:00, právě začíná demonstrace s názvem Proč? Proto!. Záměry jsou dva: odvolání ministra financí Andreje Babiše a ústavní žaloba na prezidenta, nebo jeho odstoupení. Snažím se dostat blíž k pódiu, do toho mi píše kamarád, že stojí s partou uprostřed Václaváku, ať se k nim připojím. Stavím se na špičky, abych viděla, kolik je tu lidí. Do očí mi svítí slunce, přes hlavy ostatních daleko nedohlédnu. Někdo vedle mě říká, že je náměstí plné až dolů. Mačkám se mezi ostatními, chci se prodrat ke kamarádům, ale vypadá to jako nemožný úkol. Nemůžu se pohnout ani jedním směrem. „Na to, že nemám takovéhle tlačenice ráda, jsem překvapená, že tu jsem,“ směje se asi padesátiletá paní, se kterou stojíme nalepené vedle sebe. Píšu zprávu, že zůstávám, kde jsem. Začínám se rozkoukávat. Jsem ohromená, kolik přišlo lidí. Zaplavuje mě ohromná vlna sounáležitosti. Hned se také začínám ptát, co je potřeba k tomu, aby se svolala taková demonstrace? Večer se dočtu, že podle odhadů přišlo dvacet až třicet tisíc lidí. Nedá mi to a začnu pátrat po kontaktu na Šárku Fialovou, která demonstraci svolala, abych se jí zeptala, jak se to celé podařilo.

 „Prostě jsem v ten správný čas založila událost na Facebooku. Začalo se to šířit. Vůbec jsem nečekala, že se toho chytne tolik lidí,“ říká mi do telefonu. S organizací jí pomáhali kamarádi, každý si vzal na starost něco, od techniky po zvaní hostů. Byl to pro všechny velký stres, neustále zvonil telefon, byly kolem toho různé zmatky. Ozývali se také lidé s námitkami ohledně zvaní politiků. „Myslíme, že se obávali, že chceme založit politickou stranu, což jsme tak vůbec nezamýšleli.“ Šárka Fialová hodnotí celou akci dobře, má radost, že začaly samovolně vznikat další akce, debaty a přednášky. „To byl také jeden z našich cílů, aby se společnost začala trochu víc zajímat o to, co se děje.“ Ptám se, jak se jim podařilo zapojit tolik dalších měst mimo Prahu. „Regiony se zapojovaly samy. Někdo z obyvatel zjistil, že se v jeho městě zatím nic nepořádá a pustil se do toho. Bylo to celé spontánní, což je skvělé.“ Na otázku, zda teď plánují nějakou další demonstraci, odpovídá, že zatím nic, ale pokud nastanou okolnosti, které to budou vyžadovat, určitě nezůstanou pasivní.

Říkám si, jak je to povzbuzující vidět, jak silnou občanskou společnost tvoříme. Kolik lidí je odhodlaných ukázat svou nespokojenost a bojovat za lepší budoucnost. Jak jednoduché je v dnešní době svolat protest. Stačí ve správný okamžik vytvořit na internetu událost a do týdne vyjdou do ulic desítky tisíc lidí. Pár kliknutí, správně pojmenovat, co nás frustruje, a ostatní se už děje samo. Je to důkaz, že nám osud naší země není lhostejný. Záleží nám na tom, kde žijeme. Dokážeme najít společný cíl a za tím jít. Umíme se spojit. A v tom je velká síla. 



úterý 16. května 2017

Věčné nestíhání

Čekám na autobusové zastávce na Nových Butovicích a krátím si chvíli, jak se dá. Stejný osud sdílím s celou skupinou lidí, podle všeho většinou jinonických studentů. Ti, co mají to štěstí, a potkali nějakého známého, se úspěšně socializují; já na jejich známostech parazituji, když ke mně občas dolehne útržek jejich rozhovoru. Většinou obsahuje slova jako přednáška, zápočet a státnice. Je zde však ještě jedno slovo, které se ozývá snad vůbec nejčastěji: „Nestíhám.“

Nestíhání je, dalo by se říci, antropologická konstanta studentství. Ze zkušenosti vím, že student je proti tomuto pocitu zcela imunní pouze v krátkém období bezprostředně po složení poslední zkoušky, pakliže se tak stalo ve zkouškovém období, ti šťastnější to zvládnou ještě první týden v semestru. Pak už je však studentův osud zpečetěn. Nestíhá.

Soudím, že vinu za to nenese jen student sám, neboť všudypřítomný pocit nestíhání v něm velmi silně posilují pedagogové. Stačí si přečíst materiály k libovolné souborné zkoušce – a zjistíte, že začít loni bylo pozdě. Když si například chcete najít knihu k překladu, shledáte, že byste měli její téma volit podle tématu své bakalářské práce. Nechci vypadat jako škarohlíd, ale jestli mi někdo ukáže studenta, který ve třetím semestru bakalářského studia věděl, o čem bude jeho bakalářská práce a podle toho knihu k překladu vybíral, seznám, že zázraky se dějí.

Nejen písemné dokumenty apelují na studentovo svědomí. Na prvních přednáškách vyučující výklad o obsahu a skvělostech svého předmětu nezřídka doplní varovným konstatováním, že přípravu byste rozhodně neměli podcenit a nejlépe je začít rovnou teď, jinak to nestihnete (celá scéna bývá dokreslena seznamem povinné literatury alespoň o 2 stranách formátu A4). Někteří vyučující přilévají s gustem olej do ohně i během semestru, například když se zčistajasna otočí k auditoriu a praví „A teď zvedne ruku ten, kdo už začal s četbou...“ a následně pátravým pohledem pročesávají publikum. Odvážlivce, kteří mají dost kuráže k tomu, aby se ke své studijní iniciativě přiznali, bude pravděpodobně do konce jejich dnů provázet neodvolatelná aura šprtství, a pakliže se rychle nenajde někdo, kdo je s přípravou opravdu hodně pozadu, bude přítomná studentská obec odcházet z posluchárny značně deprimována.

Jednu věc je však notorickému nestíhání třeba přiznat: dokáže vést k opravdu značným výkonům. Pakliže to s ním hrubě nepřeženeme, můžeme zvládnout nevídané, dosáhnout výsledků, o nichž se nám nesnilo, či skloubit aktivity, které se zdály být neslučitelné. Snad na tohle myslí naši vyučující, když sepisují seznamy literatury a doporučení k velkým zkouškám. Je to ironické, ale kdybychom neustále nestíhali, snad bychom toho tolik nestihli.

Zatímco mi tyhle myšlenky běží hlavou, autobus dobíhají poslední opozdilci a s jazykem na vestě naskakují do vozu. Možná díky svému zpoždění stihli dočíst texty na dnešní seminář nebo se ještě před testem podívat na probíranou látku, kdo ví. Vyrážíme k Jinonicím.

úterý 2. května 2017

O plánech a náhodě

Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z FHS. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.

Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: "původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla", "chtěl jsem dělat něco úplně jiného", "učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel", "v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam", "tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo", případně rovnou "fakultu jsme zakládat nechtěli". Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.

Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.

A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly - a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.

středa 26. dubna 2017

O chronických čtenářích

Je bezmála vědecky prokázáno, že adaptace na prostředí FHS s sebou nese všemožné vedlejší účinky na studentský organismus, a to zejména v důsledku dramatického navýšení množství přijímaných odborných textů. Tedy: jelikož toho musíte načíst strašně moc, je poměrně reálná možnost, že začnete číst pořád a všude. Ze čtenáře normálního stává se tímto čtenář chronický.

Nejlépe se tyto adaptační mechanismy sledují v prostředcích městské hromadné dopravy, která se ke studiu podobných jevů vysloveně nabízí. Jednak se v něm totiž hromadí poměrně velké a relativně náhodné vzorky populace, jednak cestující mnohdy bývají vystaveni takřka kritickým situacím, na nichž se pozná jejich pravý charakter. Nezřídka je totiž i v přecpaném voze možné vidět chronického čtenáře, jak visí jednou rukou na štangli a tou druhou se snaží držet knihu tak, aby na ni viděl, ale aby s ní zároveň neprováděl nevyžádané kadeřnické služby okolním cestujícím. Obzvláště pozoruhodná je taková situace v momentě, kdy se jedná o nějakou opravdu těžkou literaturu, jako jsou například Heerovy bezmála osmisetstránkové, v poctivé tvrdé vazbě vázané Evropské duchovní dějiny či jen o málo tenčí hermeneutická klasika Pravda a metoda – tehdy student mimo cvičení ducha cvičí i bicepsy, protože držet něco takového jednou rukou ve výšce očí a za neustálých změn rychlosti jízdy není žádná legrace.

Chronické čtení lze ale poznat, i když je dopravní prostředek zaplněn méně, a to obzvlášť tehdy, má-li daný čtenář vysoce rozvinutou schopnost koncentrace. Takový student sedí se svou bichlí na klíně, zcela ponořen ve studované hlubiny ducha. Ve chvíli, kdy je ohlášena klíčová stanice, sedí v klidu dál a otevíraným dveřím nevěnuje pražádnou pozornost. Teprve když se rozsvítí varovné červené světlo a rozezní se signál, sebou zpravidla díky jakémusi perifernímu vnímání poděšeně trhne, popadne vše, co má s sebou, a s úctyhodným zrychlením se vyřítí z vozu, zpravidla mezi právě se zavírajícími dveřmi (v horším případě až v příští stanici).

Zvyk je železná košile a to platí v míře nezměněné i pro chronické čtenářství. Když chronický čtenář za jízdy zrovna nečte, což mu může působit i značnou psychickou újmu, alespoň pečlivě monitoruje situaci ve voze a hledá další členy své komunity. Pakliže na nějaké narazí, zpravidla se nenápadně snaží zjistit, co daný chronik čte – nonšalantně se shýbá a dělá, že si zavazuje tkaničku, či se s ledabylou elegancí opírá o tyč a v této životu nezřídka nebezpečné poloze se snaží zaostřit čtenáři přes rameno. Při výstupu pak kolegu počastuje tajemným úsměvem a spikleneckým mrknutím.

Otázkou zůstává, zda FHS chronické čtenáře produkuje či jim svým zaměřením jen umožňuje (i díky své lokalitě a dopravní dostupnosti) jejich vrozené predispozice plně rozvinout. Ať je to však jakkoli, je jisté, že se jedná o významný a blíže dosud neprobádaný problém, který svým potenciálem představuje velmi slibnou oblast pro další vědecký výzkum.

středa 19. dubna 2017

Oblíbený učitel

Posloucháme úryvek protokolu. Běhá mi mráz po zádech, choulím se na židli. Ocitám se na školním výjezdu. Chata učitele tělocviku. Spolužáci. Sranda. A náhle noc. Potemnělý pokoj. Ticho a něčí vlhký dech zezadu na krku. Nepřehledná úzkost. Co se to děje, to je snad omyl, to nemůže být pravda? Mžourám do tmy a chci se přesvědčit, že se mi všechno jen zdá.  

„Každý měl svůj polštář a svou peřinu,“ čte chlapec ze soudního zápisu. „Proč záleží na tom, kolik tam bylo polštářů?“ napadá mě a vracím se v myšlenkách zpátky do divadelního sálu. Mladík, kterému se situace stala, se tu a tam zasměje nebo vypíchne nějaký odstavec s tím, že tohle teprve stojí za to. Třeba popis toho, jak byl podle ostatních dotyčný učitel oblíbený.

Slizký dojem z vyprávění se mi plazí po noze jako had. „Fuj!“ chci ho odehnat. Tak také reaguji na jevišti, když dáváme dohromady první scény. Improvizujeme. Hrajeme to, co cítíme. Vytváříme nové postavy. Dáváme jim jména. Zapojujeme je do příběhu. Skutečná oběť incidentu udává směr. „Nejdřív jsem to neřekl rodičům, šel jsem za psychologem,“ vysvětluje. Stavíme tedy naproti sobě dvě židle a už jsme v místnosti školního psychologa. Já prozatím odcházím ze scény. Pozoruji, co se před námi odehrává. Pokaždé, když chce hlavní hrdina vysvětlit ostatním, co se mu stalo, neví, jak začít. Celé se to tak těžko vyslovuje. Napjatě čekám, kdy to konečně řekne nahlas. Je to podobná tíseň, jako když jste ponořeni hluboko pod vodou a dochází vám kyslík. Nesnažíte se o nic jiného, než vyplavat co nejrychleji nad hladinu. Dusíte se. Ještě několik temp!  Konečně vynoříte hlavu a z plných plic se nadechnete. Stejně tak se najednou hlasitě ozve: „Prostě mě osahával!“

Další zkoušku máme za čtrnáct dní. Brzy se v rolích ukotvíme a předvedeme představení před ostatními. Hra se skládá pouze z několika obrazů. Velká práce začíná až po odehrání. Společně s diváky hledáme cesty ven. Chceme, aby se to už nikdy nikomu nestalo. A věříme, že způsoby existují. Hlavně o tom mluvit. Je to sice těžké. Ale mlčení je ještě horší. Tak nás v tom nenechte.

Sledujte Facebook nebo webovky Divadla dvě na třetí a přijďte hned na premiéru. A pokud máte zájem, zapište si příště na Studiích občanského sektoru předmět Divadlo utlačovaných. Stojí to za to.


úterý 11. dubna 2017

Óda na Kodaň a Paradox homogenní rozmanitosti

Kodaň je jiná. Je živá, barevná, pulzující, přesto čímsi kompaktní. Je stálicí mezi nejekologičtějšími a nejzelenějšími městy Evropy. Je metropolí v pravém slova smyslu, rájem cyklistů a mekkou gastronomie. Jen s tím se ale nespokojí. Má vysoké cíle. Jedním z nich je stát se do roku 2025 prvním uhlíkově neutrálním městem na světě.

Nejen proto se stala mou vyvolenou při výběru (mého již druhého) výměnného studijního pobytu v zahraničí. Ten první proběl v roce 2013 v nedalekém švédském městě Malmö. Od té doby, vše co bylo švédské, bylo hezké, vše co bylo hezké, bylo jako švédské. A od září 2016 posouvám míru toho všeho hezkého o úroveň výš na “skandinávské“.


The Bicycle Snake Bridge Copenhagen
The Bicycle Snake Bridge Copenhagen

Co se mi na Kodani nejvíce líbí? Mimo cyklistickou kulturu, která dle Dánů není žádnou kulturou, ale genem, je to právě množství zeleně. Všudypřítomnost parků uprostřed moderní městské infrastruktury je to, co dělá Kodaň tak výjimečnou. V tomto ohledu sehrálo nejdůležitější roli městské plánování a vytvoření dokumentu obsahující principy regionálního rozvoje území, tzv. Finger Planu. Ten se snaží zabránit nekoordinovanému růstu města, který postrádá jednotný koncept. Mapa města připomíná ruku s prsty – jednotlivé prsty představují hlavní linky S-trains, kolem kterých plán umožní výstavbu a zároveň se tak elegantně zajistí dopravní dostupnost a zamezí přetíženost městské veřejné sítě. Prostory mezi jednotlivými prsty jsou naopak nezastavitelné – zamezí tak nekontrolovatelnému rozpínání města do krajiny, zajistí dostatek zeleně a skvělou přístupnost krajiny. Jednoduché a funkční.


(zdroj: musemcgill.wordpress.com/case-studies/copenhagen-denmark)
Amager National Park 

Kodaň je jedním z nejlepších příkladů důkladně promyšleného a funkčního územního plánování, které zajišťuje ty nejlepší podmínky pro život ve městě. Prosperita celého regionu se navíc výrazně zvýšila díky břehů Öresundu mezi Dánskem a Švédskem, otevřením Öresundského mostu v roce 2010. Váš první větší výlet z Kodaně bude proto pravděpodobně směřovat do Švédska. Öresundský most je jedním z nejdelších mostů v Evropě. Má unikátní konstrukci, která je z části tvořena vysutými mosty, z části uměle vytvořeným poloostrovem a co je nejzajímavější, z části podmořským tunelem. Vlaky jezdí každých patnáct minut a cesta trvá půl hodiny. Z Kodaně vás vlak pod mořskou hladinou doveze do nejjižnějšího švédského města Malmö, a i když jste stále ve Skandinávii, budete si připadat tak trochu jako v jiném světě. Švédové jsou odlišní, řekla bych až speciálně odlišní. Jsou precizní, umírnění, stále usměvaví, ale také tak trochu uzavření a tajemní. Vše funguje tak, jak má, jednou za čas se to ale může zdát jako stereotyp. Když se nám tenkrát v Malmö zastesklo po Praze, jeli jsme do Kodaně. Dánsko je nám oproti Švédsku v mnohém více podobné. Dánové svůj národ dobrovolně a v úctě stigmatizují jako „wet culture“. Kvůli pivu. Naopak ve Švédsku je poloviční prohibice a alkohol nelze koupit jinde než ve specializovaných obchodech Systembolaget, které mají navíc velmi omezenou provozní dobu. Stačí tedy znovu přejet Öresundský most a připadáte si víc jako doma. Švédsko ale určitě navštivte. Je to země krásná, s nádhernou a bohatou krajinou. A tím se dostávám k tomu, co se mi na Kodani (obecně na Dánsku) vlastně nelíbí: i přes neskutečnou rozmanitost je paradoxně homogenní. Je to země placatá a kopec tu ani nehledejte. Až se o to pokusíte, zjistíte totiž, že jste ho už čtyřikrát přešli tam a zpátky, marně
vyhlížejíce nějakou tu špičku.








Kodaň vám každopádně učaruje. Chrání svou historii, ale nebojí se experimentů. Ztělesňuje souhru tradičního komfortu a moderní elegance. Každý si zde najde své. Velikostně je tak akorát, aby se všude dalo pohodlně dojet na kole. A co kolo a pivo? Platí tu nepsané pravidlo, že dokud jsi sám schopen na kole jet, jedeš. Předpokládá se totiž určitá míra sebereflexe. Kodaň je čistší Berlín, funkčnější Praha (ale bez kopečků a s čtyřikrát dražším pivem), je to město pro lidi. Město, kterému se člověk nemusí podřizovat. Stačí ho respektovat a učit se z něj. 



Tereza Hodúlová
studentka navazujícího magisterského oboru Sociální a kulturní ekologie na FHS UK, aktuálně se nachází na studijním stipendijním pobytu v Kodani v rámci programu Erasmus+

čtvrtek 6. dubna 2017

Nezapomeňte na kapesník

V tramvaji potkávám Lídu. Spěcháme na hodinu. Dneska máme ještě se dvěma spolužačkami učit. Čeká nás dvouhodinovka s Danou Moree. Nikdy se nejedná se o obyčejnou výuku. Sami si zkoušíme, jak předávat ostatním informace nebo moderovat. Bavíme se o alternativních přístupech ke vzdělávání. O školách. O tom, jak lépe učit. Přečetly jsme s holkami texty od Boala, Deweyho a Freiereho. Den před tím jsme se sešly v kavárně. Promýšlely aktivity, které se třídou provedeme. Naplánovaly, vymyslely, těšily se. Teď už to jen předvést v praxi.

Boal píše o divadlu. Popisuje hry, které pomáhají hercům být vnímavější, pozornější, lépe se vžít do nové role. Stejně tak se to dá využít u žáků. Nechat je zakusit novou zkušenost. Ukázat, co všechno dělají ve svém životě mechanicky. K čemu je to dobré a v čem to naopak může brzdit? Boal popisuje spoustu cvičení zaměřených na smysly, pohyb, představivost, emoce. A také na paměť. Napadá nás, že jednu takovou aktivitu vyzkoušíme. Domlouváme se, že na začátku Lída namaluje na tabuli obrázek, který já následně nenápadně smažu. Zaznamená to někdo? Lída bude mezi tím seznamovat ostatní s body dalšího programu. Pozornost bude napřena na ní a malůvku určitě nikdo ani nezpozoruje. Na konci hodiny se na to ostatních zeptáme. To bude pro všechny překvapení! Zajisté si na obrázek nikdo nevzpomene.
  
Plán je jasný. Vlítneme do třídy a jdeme na věc. S Lídou na sebe mrkneme, ta se vrhne k tabuli, bere do ruky fixu a kreslí obrazec, zatímco já uvádím hodinu. Pak si s Lídou vyměníme pozice. Ona začíná vykládat. Na mně teď je, abych nepozorovaně obrázek smazala. Jenže. Kde je sakra houba? Rozhlížím se kolem. Nikde ji nevidím. A do háje. Dívám se na stůl, držátko, nikde není. Co teď? Smazat to rukou? To by byl trapas. Tak jedině kapesníkem. Jako by nic se přesunu ke kabelce. Lída ostatním něco objasňuje a já vytahuji bílý kapesník. Přicházím k tabuli a mažu vše, co na ní bylo. Tak. Hotovo. Oddechnu si. Nikdo určitě nic nespatřil.

Hodina běží jako po másle, střídáme se s dvojicí, která má na starosti další část. A pak se s Lídou vracíme zpátky na plac. „Teď bychom se vás na něco chtěly zeptat,“ řeknu důležitým hlasem a jsem celá napjatá. „Všimli jste si, co bylo na začátku hodiny na tabuli?“ K našemu překvapení třída sborově popíše obrazec, o kterém jsme si myslely, že ho nikdo ani nepostřehl. Zírám. „Sakra, tak to jste nás teda překvapily,“ uznáváme. „My si spíš říkaly, proč mažeš tabuli kapesníkem, když tamhle nahoře je houba,“ ukáže jedna spolužačka prstem. „Cože?!“ vyhrknu. Otočím se a doopravdy spatřím v horním rohu tabule připevněnou houbu, které jsem si před tím ani nevšimla. Chytám se za hlavu.

Dana Moree se smíchem přebírá roli. Společně rozebíráme, co se nám povedlo a co ne. Dostaneme se ke kapesníku. „Tohle byl náhodou skvělý příklad toho, jak pracuje lidská pozornost. Vždy zaujme to, co je nějakým způsobem silnější. Všichni si všimli, že Hanka maže tabuli kapesníkem a nechápali proč. Bylo to něco nezvyklého. Neautomatického, jak o tom ostatně píše Boal. A proto to přitáhlo zraky všech. Co v tu chvíli říkala Lída?“ zeptala se. Nikdo netušil. Náš plán, že Lída zabaví ostatní, nevyšel. Celá třída sledovala mě, jak se kradmo pohybuji po místnosti, zoufale hledám houbu a nakonec sahám po kapesníku. „Vidíte, že když se při hodině stane něco nečekaného, upoutá to pozornost ostatních a vy s tím nic nenaděláte. Je to zkrátka silnější vjem a mohli byste se stavět na hlavu, zájem druhých v té chvíli nezískáte,“ pokračuje Dana.

Chybami se člověk učí. Díky našemu nepovedenému představení víme, jak to chodí s pozorností při výuce v praxi. Co má silnější energii, je zkrátka výraznější a ostatní to tak budou vnímat. Tak až budete někde něco prezentovat nebo vykládat, mějte tohle na paměti. A nezapomeňte mít po ruce svůj bílý kapesník.

Hana Pejřimovská
studentka navazujícího magisterského oboru Studia občanského sektoru na FHS UK

úterý 4. dubna 2017

Co s vámi provede FHS

Být FHSák, to není jen tak. Ne že by to byla přímo diagnóza, to by bylo přeci jen poněkud přehnané tvrzení, ale v momentě, kdy vezmete své studium na FHS vážně, projdete určitými nevratnými změnami. Studium si proto dobře rozmyslete a na fakultu vstupujte jen na vlastní nebezpečí. Opravdu chcete, aby se vám stalo následující?

1) Samostatnost

Střední škola k samostatnosti zpravidla vůbec nevede; na FHS je ale vše jinak – dá se říct, že první sestavování a zapisování rozvrhu je jakási fakultní iniciace. Z vlastní zkušenosti musím říct, že je to proces obdobně náročný a traumatický jako souboj holýma rukama s anakondou (více viz literatura k Úvodu do antropologie), a to i přesto, že první semestr studia oplývá suverénně největším množstvím povinných předmětů. Tíže volby je jen na vás, to, zda během semestru něco děláte, povětšinou také. Souborné zkoušky pak stojí jen na vaší samostatné práci: nikdo za vámi nepráská bičem, nikdo vás nekontroluje. Ze středoškoláka, zvyklého na onen bič v podobě průběžných testů a zkoušení prakticky neustále, se stane FHSák, ponechaný sám sobě. Netřeba dodávat, že zvyknout na takovou svobodou i odpovědnost zpravidla není bezbolestné. Ale jak jednou přivyknete, už nikdy nechcete zpět.

2) Sociální status

Ať už jste navštěvovali libovolnou střední školu, pravděpodobně jste nemuseli po vyslovení jejího názvu čelit impertinentním otázkám, zmateným pohledům a nechápavým grimasám. Garantuji vám, že na FHS se tohle okamžitě změní. Naši fakultu lidé totiž zpravidla neznají, a když ji znají, tak zpravidla z toho důvodu, že slyšeli, jak je špatná. Sociální status studenta například osmiletého gymnázia, v obecném povědomí patrně jedné z nejprestižnějších variant středního školství, tak na FHS dostane pěkně zabrat: najednou studujete na fakultě, jejíž existenci nebo kvalitu (v nejhorším případě obojí) musíte obhajovat pokaždé, když vyslovíte její název (o tom ostatně pojednává samostatný článek) – pomůže vám při tom jedině Univerzita Karlova, jejíž jméno zpravidla zabírá a lze se jím tedy v případě potřeby zaštítit. Celá tahle anabáze vede k větší empatii a lepšímu uvědomění toho, co studujete a proč a co vlastně chcete dělat se životem, ale co si budeme vykládat, také to občas pěkně leze na nervy.

3) Nesnesitelná vzdělanost

Tento bod se vztahuje zejména na ty, co studium vezmou opravdu vážně, neboť na FHS stoprocentně platí, že kolik úsilí do studia vložíte, tolik se vám vrátí. V momentě, kdy projdete prvním ročníkem, a nahlédnete mnohost perspektiv jednotlivých humanitních oborů, zatočí se vám hlava. V dalších semestrech už se vám točí jen víc a víc, až jednoho dne náhle zjistíte, že vaše názory prošly hlubokou proměnou, že lidé, které jste kdysi obdivovali, už vám mnohdy připadají celkem obyčejní, a že některé velmi chytře vypadající názory jsou vlastně docela hloupé. Začne vás vytáčet černobílé uvažování a vidění světa (nezřídka doběla) ještě mnohonásobně víc než předtím. Spousta věcí vám dojde a zapadne do sebe; spousta věcí vás začne štvát. Mnoho věcí se strašlivě zkomplikuje, jiné se zase velmi zjednoduší. Ztratíte spoustu iluzí a také spoustu předsudků. Někdy dokonce dojde na to, že se vás zeptají, jestli „takovéhle osvícení zažívá na té fakultě každý“, jindy třeba uslyšíte, že jste už skoro „nesnesitelně vzdělaní“ a „jestli máte odpověď fakt na všechno“. Stane se to, ani nebudete vědět jak.

Studium na FHS se zkrátka neobejde bez následků. Jsou to následky, jichž si zpravidla všichni, kdo se cítí být FHSáky, nesmírně váží – a díky nimž jsou ochotni fakultě odpustit nejeden šedivý vlas a nejednu vrásku, které jim za léta studií přibyly. Ale také jsou to následky, kvůli kterým se budete mnohdy chytat za hlavu a lomit rukama. Jak totiž pregnantně říkává jeden nejmenovaný vyučující: „Uchazečům vždycky říkám: nechoďte tam! Poznáte pravou hodnotu poznání a pak už vám nebude pomoci!“ Myslím, že je to neobyčejně přesné. Tak totiž FHS odplácí.

sobota 25. března 2017

Historie jako barometr svobody





Když jsem si vybíral historický studijní obor, nečekal jsem dobrodružství typu Indiana Jonese. Ani mě nenapadlo, že by historie mohla patřit mezi rizikové obory. Pokud člověk pracuje na výzkumu v terénních podmínkách, dá se nějaké zranění očekávat, ale historie? Vždyť to je obor knihomolů studujících v knihovnách. Nebezpečí přichází až v novodobých dějinách orální historie, kdy můžete dostat facku od pamětníka, pokud se jej špatně zeptáte na citlivé otázky.

Avšak ve světle nedávných událostí v Polsku, kdy začínají být dějiny „napravovány“ k obrazu vládnoucí nacionální strany, či trestních oznámení za zmínku o sovětsko-německém přátelství v počátcích druhé světové války v současném Rusku, se zdá, že historické obory pomalu začínají získávat ono napětí Spielbergových filmů.


Pokud je historik reprezentantem jistých historických „faktů“, stává se samozřejmě cílem proti-názorů. V akademickém prostředí je to v pořádku. Jiný historik s jinými „fakty“ zpochybňuje tvrzení druhého. Toto střetávání pomáhá vytvořit lepší náhled na věc. Je záležitostí lepšího obhájení a dokazování. Pokud by však měl do takového zápasu vstoupit ničím nepodložený názor na historii, populistické řeči politiků, nebo dokonce záměrná lež, neměly by šanci uspět. Takové názory se prosazují jinak. Mocí. Kohokoli, kdo se proti takto prosazovanému názoru postaví, je třeba zdiskreditovat, umlčet, zesměšnit, zavřít. Jen tak se dá tvrdit, že srpen 1968 byl přátelskou pomocí, že nic jako pakt Molotov-Ribbentrop neexistovalo, či že Slovenský štát (1939-1945) byl nejšťastnějším obdobím Slovenska. Historici (ale nejen oni) se tak stávají jakýmsi barometrem demokracie… Kde začíná být historikům horko, tam začíná umírat svoboda.

čtvrtek 16. března 2017

Šok se zpožděním. Druhý semestr na Islandu začal menší depresí

První semestr uběhl jako voda. V jeho druhé polovině jsem doslova bojovala za to, abych se sem ještě mohla vrátit – situaci mi komplikovaly kvóty meziuniverzitní spolupráce, téma diplomky... nějak se to ale nakonec vyřešilo (asi zafungovalo islandské rčení “þetta reddast”, které právě víru v překonání všech překážek vyslovuje).

Program, ve kterém jsem, se jmenuje Practical diploma. Co je praktičtější než umět nadávat? Helvítis!

Island jsem si totiž zamilovala. Navíc jsem během toho necelého půlroku měla opravdu velké štěstí. Našla jsem si fajn bydlení, skvělé spolubydlící, ve škole jsem poznala svou „spolušprtku“ Elizabeth z Aljašky, moje česká kamarádka Martina mě vzala mezi pár svých známých. Spolužačka Adriana mi dohodila práci v místním trendy pivovaru Bryggjan Brugghús... Pořád se něco dělo.

Nejlepší místo ke šprtání v Reykjavíku? Kavárna a knihkupectní v jednou - Iða Zimsen. Mě a Elizabeth už tu znají. Možná až moc dobře…

Spolužačky z jazykového kurzu ve fjordech. Přišly na návštěvu a snědly mi všechny zásoby.

Pak jsem odletěla na Vánoce do Čech, abych mohla strávit svátky s rodinou, znovu vidět kamarády a načerpat síly na další semestr, před kterým nás vyučující varovali. „Máte za sebou jen lehké zahřívací kolo, zábava teprve přijde...“

Když jsem přijela domů, došlo mi, jak moc mi všichni chyběli. Bylo fajn být zase na chvíli v rodném městě, ale čas utíkal nebezpečně rychle, a i když jsem „těch svých lidí doma“ pořád neměla dost, těšila jsem se zpátky na sever. Měla jsem pocit, jako by se v Reykjavíku všechno teprve rozjíždělo.

Povánoční ticho

V lednu bylo ale všechno trochu jinak. Šum způsobený turismem, který je stále na vzestupu, lehce utichl. Noci byly opravdu dlouhé a absťák po denním světle způsoboval celodenní ospalost. Spousta kamarádů se na další semestr na sever nevrátila. Zdálo se mi, že těch pár, kteří zůstali, neměli čas. V práci nebylo moc směn a měla jsem strach, že rozjezd bude moc pomalý na to, abych dostala první pořádnou výpletu před tím, než mi dojdou prostředky ze stipendia. Island je totiž bez místního příjmu vážně drahý.

Lednová cesta do školy. Tma kolem jedenácté dopoledne.

Asi nejhorší bylo, že byl prázdný byt, 4+1. Nikdy jsem nebydlela úplně sama. Byla jsem tam skoro ztracená. A stýskalo se mi. Nechtěla jsem se ale vzdát a začít fňukat. Ta krize, na kterou nás připravovali před odjezdem, přišla se zpožděním... Ale byla tu a trvala skoro měsíc.

Rodina mi samozřejmě chybí. I tenhle malý opeřenec, co si chce týden co týden povídat.

Naštěstí učitelé začali plnit své sliby a navalili na nás tolik práce, že jsem na všechno zapomněla. V práci mě začali volat na záskoky a ujišťovali mě, že se situace rychle zlepší. Časem pak budu mít dokonce práce až nad hlavu a nám všem spíš bude hrozit naplnění dlouho nesmazaného nápisu za barem, který zní: „Overworked and underf**ked“.

S nárůstem množství práce měli pravdu. Kolegové ale aspoň trochu zahnali smutnění po spolužácích, kteří už odjeli. Tak, jak jsem zapadala v posledním zaměstnání v Čechách snad po celou dobu (4 roky), jsem to tu stihla během dvou měsíců. Jako nic. Je úterý, nestihla jsem ještě pořádně dospat rušný víkend a už můžu říct, že se na srandičky za barem už těším.

Když si připomenu svoje lednové starosti, musím říct, že můj problém je teď opačný. Je tolik věcí, co bych chtěla podniknout, je tu tolik lidí, se kterými bych chtěla zajít na kafe nebo si společně uvařit večeři, jet na výlet... Chtěla bych se ještě víc učit, protože bez znalosti islandštiny je člověk členem společnosti jen tak napůl. A musím říct, že začínat pomalu rozumět jen snad horší než nerozumět vůbec. Chytám se každé věty Islanďanů kolem a rozumím jen útržkům. To dráždí mojí zvědavost. Už nemůžu prostě vypnout mozek a nechat ta divná slova jen tak plynout.

Situace v životě nejen výměnného studenta se může měnit s obdobnou rychlostí jako islandské počasí. Mimochodem, teď tu tempo života všech diktuje sněhová kalamita. Jsem zvědavostí bez sebe, jaký bude březen.

Někdy se povede, že z kampusu ocházím až kolem desáté večer. Ne že by bylo tolik přednášek… Ale když se obklopítě lidmi, co se učí, tak prostě musíte také…


Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika

V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

pondělí 13. března 2017

Jeden svět: kterak se dívat na dokumenty

Před pár dny začal v Praze festival dokumentárních filmů Jeden svět, který se brzy přesune do regionů po celé republice. Na organizaci jednoho z těchto regionálních festivalů se již dlouhou dobu podílím a při této příležitosti bych se chtěla podělit o zamyšlení nad tím, jak se vlastně dívat nebo naopak nedívat na dokumenty.
 „Jak se dívat? No samozřejmě, že kriticky,“ řekli by jistě spolužáci z oboru. Za ten semestr už jsme v tom vycvičení natolik, že se budeme snažit kriticky hledět snad i na sněženky. Stačí ale trochu zavzpomínat a už mi to tak samozřejmé nepřijde. Rozhodně ne třeba na střední škole, kde jsme měli za úkol naučit se a zvládnout velké množství různých dat, ale příliš jsme se nezabývali tím, odkud se berou a jakým způsobem se nám podávají. Od dokumentů pak čekáme, že nám zprostředkují skutečnost (viz třeba heslo dokumentární film na wiki), a nepřijde nám to nijak problematické. K tomu se přidává televizní zpravodajství se svými slogany ve stylu „DÍKY NÁM MŮŽETE BÝT PŘI TOM“.
 Že to ale s dokumenty může být někdy dost ošemetné, nám ukazují i sami dokumentaristé  - třeba v pár let starém snímku Pirátské sítě. Filmaři původně chtěli natočit film o pirátství, které se začalo rozmáhat v Somálsku. Málokdo si ale uvědomil, že spolu s pirátstvím se začal rozmáhat i zájem o něj ze strany západních novinářů a filmařů, a v reakci na to si někteří místní lidé začali přivydělávat bohatýrskými historkami ze své smyšlené pirátské dráhy. Když si dokumentaristé uvědomili, že byli klamáni, natočili o tom film.
Teď mi přijde lepší považovat dokumenty spíše za zprávu nebo svědectví příslušných dokumentaristů. V něm se projevuje jejich názor na věc, a to nejenom v podobě komentáře, který provází záběry, ale třeba už ve volbě tématu, prostředí nebo osob, které mají ve filmu vystupovat. K tomu, aby dokumentarista vyjádřil svůj názor, často nemusí říkat vůbec nic, stačí třeba to, jaké záběry postaví vedle sebe: záběr na místnost, kde sedí děti za stolem, každé má před sebou notebook, detail na spletenec všemožných kabelů vinoucí se až k zásuvce a vedle toho záběr, který ukazuje scenérii venkovní krajiny v naprosto neobyčejné kráse, nebo záběr na člověka, který mluví o obavách z hord uprchlíků, které se na nás valí, následovaný záběrem na unaveně procházející rodinu s dětmi a se spoustou tašek.
Práce dokumentaristů obsahuje mimo jiné i to, že musí z chaosu zaznamenaného materiálu sestavit celek se smysluplným sdělením. Ale jako by k tomu bylo třeba i zapojení diváka, který jako by měl jednotlivé záběry dokumentu správně pospojovat a zamýšlené sdělení v nich rozklíčovat. U toho se předpokládá i určitá schopnost zobecnění, ale právě v něm se někdy dostáváme na tenký led.
Příkladem toho může být Arabské jaro. V dokumentech jsme viděli, jak se lidé bouří proti utiskujícímu režimu. Ti co promlouvali, byli zpravidla mladí, kosmopolitně založení lidé, kteří uměli skvěle anglicky a mluvili o naději na demokracii (tedy lidé, které mohli západní filmaři nejsnáze kontaktovat a dorozumět se s nimi). Podle nich jsem si pak vytvořila představu o celé např. egyptské společnosti a nestačila se divit tomu, jaký úspěch sklidilo v následujících volbách Muslimské bratrstvo. (Na letošním festivalu se porevolučnímu dění v Egyptě věnuje snímek Tickling Giants/Škádlení Goliáše).
Proto se hodí, když na festivalu po filmech následuje ještě debata s hostem, který se danému tématu už nějakou dobu věnuje a pomůže nám nějak korigovat naše představy. Dokumentární filmy jsou pro svou názornost a působivost schopné vzbudit zájem a jsou dobrým odrazovým můstkem pro diskusi – jestliže však od nich očekáváme zprostředkování reality, klademe na ně až příliš vysoký nárok.

středa 8. března 2017

Jak si vybrat vedoucího práce

Většina z nás se do toho bodu jednou (nebo dokonce i víckrát) dostane: jsme postaveni před nutnost napsat nějakou akademickou práci. Je to úkol takřka herkulovský, který není radno odkládat a k jehož úspěšnému splnění je třeba mnohé; mimo jiné také umění vybrat si vedoucího. Ano, umění – protože to rozhodně není nic samozřejmého.

Historek o katastrofách ve vedení prací už jsem na fakultě slyšela mnoho: vedoucí nekomunikuje, nemá mobil, odjede zčistajasna na půl roku do zahraničí (podle všeho někam, kde není internet), na smluvenou konzultaci prostě nepřijde, případně přijde, ale práci nečetl a už se mu mezitím smazala z mailu. Je dobré si uvědomit, že takhle to může dopadnout, ale také je dobré vědět, že takhle to rozhodně dopadnout nemusí. Záleží to i na vás.

Předtím, než někoho oslovíte, zda by vám vedl práci, byste ho měli alespoň rámcově znát. Je dobré vybírat si vedoucího z těch vyučujících, u nichž jste absolvovali alespoň jeden kurz, protože díky tomu můžete vědět mnohé: zda je vyučující chaotický nebo naopak puntičkářský a systematický, jaká témata jsou „ta jeho“ a zpravidla i to, jestli odpovídá na maily (a v jakých intervalech). Pakliže mu třikrát za semestr napíšete, on nikdy neodpoví, půlka přednášek odpadne, termíny na zkoušku vypíše se zpožděním a ještě pak zkouška vypadá úplně jinak, než bylo původně avizováno, tak vám mohu vřele doporučit, abyste utíkali, až se za vámi bude prášit – jestli ovšem k vašim nejmilejším koníčkům nepatří nekonečné honění vyučujících po mailu i po fakultě.

Druhá velice podstatná věc je uvědomit si, jaký styl práce vám vyhovuje. Pakliže rádi pracujete co možná nejsamostatněji, můžete si klidně dovolit laxnějšího vedoucího, s nímž se sejdete jednou, dvakrát a bude to stačit. Jestliže ale potřebujete, aby vás kupředu hnalo pomyšlení na nemilosrdného vedoucího, který si přesně pamatuje, dokdy mu máte co poslat a nekompromisně to vyžaduje, vyberte si někoho přísného a puntičkářského. Paleta je prakticky nekonečná – stačí se jen zamyslet a pozorovat.

A hlavně: vyberte si někoho, kdo je vám alespoň trochu sympatický. I když ještě nevíte přesně, o čem chcete psát, a jestli to bude spíš Heidegger nebo kvantitativní výzkum preferencí ohledně vanilkové zmrzliny, zajděte za vyučujícím, na jehož přednášky jste rádi chodili a který vám prostě sednul – a nechte se inspirovat. Můžete si být jisti, že budete odcházet s tématem, kterému se minimálně částečně věnuje i on a s tím je třeba počítat, neboť když se něčemu věnujete opravdu hodně, vyplní to celý váš svět a vidíte to dokonce i v kvetoucích fialkách a padajícím sněhu. Ale taky si můžete být jisti, že se při každé cestě na fakultu nebudete co chvíli nervózně ohlížet přes rameno, jestli tu děsivou osobu dnes náhodou nepotkáte. Protože ať už máte preference jakékoli, lze si jen stěží představit, že by vypadaly takhle.

středa 1. března 2017

O lidském teple na fakultě

Na FHS už patří takřka k folklóru, že si lidé čas od času povzdechnou nad tím, jak je to studium anonymní, na každém kurzu jsou jiní lidé a není příležitost vybudovat si žádné pevnější a stálejší vztahy se spolužáky (kteří nezřídka chodí o dva ročníky výš či rovnou do univerzity třetího věku). To všechno je pravda – stinnou stránkou liberálního kurikula vskutku je, že na každém kurzu jsou jiní lidé a jen těžko bychom hledali dva studenty s totožným rozvrhem. Ale tahle situace má řešení, a přestože do něho musíte ze začátku investovat trochu snahy (například jít na Pivo hledající smysl, jet na letní školu či fakultní výlet, začít se bavit se slibně vypadajícími spolužáky apod.), stojí to za to.

Mně se tahle investice bohatě vyplatila: po pěti a půl letech na fakultě mám pocit, že znám prakticky každého. Je to samozřejmě pocit klamný, něco takového není v silách smrtelného studenta, ale takřka každá návštěva Jinonic svědčí o spoustě lidského tepla, které naše fakulta skrývá. Jdu takhle vestibulem a najednou ejhle, známý! Když si odkládám kabát v šatně, prohodím pár vět s panem šatnářem – kdysi jsem si do šatny odložila housle a zajímalo ho, co je v tom podivném kufru, a od té doby se bavíme. V knihovně se na sebe s knihovníky familiárně usmějeme, neboť jsem tam pravidelným hostem. V pátém patře potkám několik bývalých vyučujících, z nichž se mě někteří ptají, jak se mám, a kdy bude další článek na blogu, že už tam teď pár dní nic nepřibylo a ať se neflákám a zas něco napíšu. Když něco potřebuji na děkanátu, smějeme se na sebe a také prohodíme pár slov. Nezřídka je to tak i na studijním. A když zrovna ne, tak v menze občas obědvají nějací bývalí spolužáci. Případně pokuřují před vchodem. Nebo studují ve studovně. Anebo alespoň čekají na autobus.

V posledním roce mám zkrátka pocit, jako by fakulta přetékala milými lidmi, kteří se na vás rádi usmějí a poptají se, jak se máte a co děláte, případně kde že to teď vlastně studujete a co chcete dělat dál. Pravda, občas to má formu ne úplně příjemných otázek typu „vy už jste na tom doktorátu, že?“, ale to je jen drobná vada na kráse. Přijít na fakultu a mít pocit, že na každém rohu na vás čeká pár starých známých, s nimiž na sebe můžete zahalekat přes půlku patra či alespoň vestibulu a zavzpomínat na společně strávená léta – to za to rozhodně stojí.

úterý 14. února 2017

Proč jsou bakalářské přijímačky na FHS tak jednoduché

Každý rok se to děje znovu: na různých frontách čelí fakulta náletu dotazů, proč jsou přijímací zkoušky na Studium humanitní vzdělanosti tak jednoduché a co se tím jako sleduje, že chce fakulta brát každého a nikdo se na ni nehlásí nebo co. Odpověď je pokaždé stejná, přesto se nezdá, že by se zatím nějakým způsobem usadila ve všeobecném povědomí – za rok padají tytéž dotazy znovu. Zde je tedy odpověď, jak to po pěti letech studia vidím já.

Přijímací zkoušky na bakalářské studium na FHS jsou skutečně na první pohled jednoduché: přijďte s pořádným slovníkem a přeložte nám během tří hodin pár řádků z anglického odborného textu. Zdá se, že to přeci dovede každý. Ještě k tomu se slovníkem! A za tři hodiny! Inu, možná budete překvapeni, ale každý to rozhodně nedovede.

Za tímto modelem přijímaček je dvojí logika: jednak ta, že přijímací zkouška nemá být nejtěžší zkouška studia. Na mnohých oborech přijímačky vypadají tak, že abyste v nich uspěli, musíte už vlastně být v dané oblasti odborníky. U nás takto přijímací zkoušky nefungují – jsou nastaveny tak, že v nich příliš nerozhodují nabiflované znalosti, a tím se snaží předejít nepříjemnostem typu „dneska mě bolí zuby, je mi špatně a skoro jsem nespal, tak to s tou vejškou vypadá bledě“. Momentální rozpoložení a kondice uchazeče by neměly mít rozhodující vliv na to, jestli bude moct studovat – na to by měla mít vliv jeho poctivá práce během studia. Proto ty nejtěžší zkoušky přijdou až v průběhu studia a nikoli před ním (ano, památný Úvod do historie ve druhém semestru).

Druhým aspektem logiky přijímaček je jejich nebiflovací ráz. Na zkoušky na SHV se prostě nedá naučit, načíst literaturu ani nic podobného. Musíte ovládat jazyk – a to jak ten cizí, tak zejména ten mateřský. Zkoušky ukazují, jestli je uchazeč schopen pochopit cizojazyčný text, a to do dostatečné hloubky na to, aby jej dovedl převést do češtiny takovým způsobem, který v ní dává smysl (pokud možno ten stejný smysl jako v originále). Na takovém textu se totiž ukáže prakticky všechno – jestli to má uchazeč v hlavě srovnané a jestli dovede přemýšlet natolik, aby případně nahlédnul, že jeho překladu vůbec není rozumět. To, jak používáme jazyk, totiž velmi přesně odráží naše myšlení; jestliže je tedy přeložený text nesmyslný a věty v něm jsou v zásadě jen mechanicky přepsané náhodné ekvivalenty z překladového slovníku, uchazeč nebude přijat, neboť je velmi pravděpodobné, že by letěl i s dveřmi už během prvního semestru studia.

Nemusí se to tak na první pohled zdát, ale přijímací zkoušky na FHS jsou navrženy na základě velmi propracované logiky. Otestují, jestli je uchazeč schopen toho, co se po něm během těch tří let zejména žádá – práce s textem. Když jí schopen není (a pokouší se například překládat jméno Shakespeare), studium mu nebude umožněno. Když jí alespoň částečně schopen je, bude přijat. Zbytek odpovědnosti za jeho ne zrovna snadné studium pak už spočívá jen na jeho bedrech.

úterý 31. ledna 2017

O zásadním rozdílu mezi přednáškou a seminářem

Jak by vám řekl prakticky každý vyučující, mezi přednáškou a seminářem existuje několik podstatných rozdílů. Projevují se zejména tak, že na semináři studenti tráví podstatně vyšší procento času tím, že se upřeně a hlavně nenápadně dívají na povrch lavice, strop či z okna a předstírají, že je ten výhled najednou nesmírně zajímá. Čím to, že semináře vzbuzují tolik zájmu o krásy školních lavic a stropů? Na vině je zejména skutečnost, že studenti od seminářů očekávají totéž co od přednášek – a v tom spočívá jejich zásadní omyl. Jestliže tedy nejste skalní příznivce stropů nebo vášnivý sběratel typů školních lavic, mohly by vám i vašim vyučujícím následující řádky ušetřit nějaké to zklamání nebo trapnou chvíli.

Rozdíl mezi seminářem a přednáškou je veliký: na přednášce se, ne úplně překvapivě, hlavně přednáší – vyučující tedy něco vykládá a studenti si zapisují. Případné dotazy, které posluchači směrem ke svému učiteli vznesou, se týkají zpravidla pochopitelnosti přednášené látky nebo jejího upřesnění (pomiňme nyní ty dotazy, jejichž cílem je de facto pouze snaha tazatele předvést takovou malou vlastní přednášku). Na přednášku tak může přijít klidně sto padesát lidí a tato bude, pakliže zanedbáme případnou nedostatečnost ozvučovacího zařízení, pořád stejně kvalitní.

Seminář slouží k něčemu úplně jinému: navštěvuje ho relativně malý počet studentů, a to nikoli z libovůle vyučujícího, ale ze samé podstaty jeho seminářovitosti. V semináři jde o společné vytváření obsahu; studenti se na jednotlivé hodiny v ideálním případě připravují četbou a o té pak na semináři diskutují. Seminář není malá přednáška, je to specifická forma výuky, vyhrazená univerzitnímu prostředí, kde se od studentů už očekává samostatnost, vlastní názor a ochota diskutovat. Pakliže jdete na seminář pouze s tím, že očekáváte, co vám tam vyučující poví, pravděpodobně dříve či později dojde k situaci vykreslené v úvodu. A garantuji vám, že vyučující to okamžitě pozná – protože je to zhruba stejně nenápadné, jako kdybyste přišli s velkou cedulí „nic jsem nečetl, nemluvte na mě“.

Pakliže se tedy přihlásíte na předmět, u něhož je podezřele malá kapacita pro přihlašování a kde se hned v první větě sylabu skví „V semináři budeme…“, prokažte sobě i svému vyučujícímu laskavost a vzpomeňte si na tento článek. Semináře máme od toho, abychom vášnivě, ale přitom věcně a fundovaně debatovali a argumentovali, rovný s rovným, kolega s kolegou. Nikoli od toho, abychom prozkoumávali kvalitu školního vybavení a půvaby výhledu z pátého patra jinonické budovy. Stačí málo – a těchto trapných chvil budeme všichni ušetřeni.

čtvrtek 26. ledna 2017

Kde se vzala akademická čtvrthodinka

Říkáte si, kdo něco takového asi vymyslel? To určitě nějaký líný profesor, neschopný přijít na přednášku včas. Nebo že by studenti, kteří svým roztržitým profesorům z nouze aspoň vymysleli omluvu? Případně naopak? A proč nemáme analogickou čtvrthodinku obchodní, policejní nebo knihovní? Budete překvapeni – původ akademické čtvrthodinky je podstatě starší, poetičtější a také levicovější, než byste si mysleli.

Akademická čtvrthodinka vznikla podle historika Martina Šolce na přelomu 16. a 17. století. V té době se totiž mechanické hodiny zdokonalily a zpřesnily natolik, že začaly nahrazovat hodiny sluneční – ovšem byly drahé, takže si je každý nemohl dovolit a někteří lidé se tak stále řídili hodinami slunečními. Potíž byla v tom, že mechanické hodiny se od těch slunečních mírně lišily – a rozdíl skutečného slunečního času a dokonale přesného času mechanických hodin tvoří právě oněch slavných patnáct minut: zpoždění, které na sebe profesoři dobrovolně vzali za účelem, aby i chudší studenti mohli slyšet celou přednášku.

Jak ohleduplné! Když uvážím, že všichni ti studenti, neschopní přijít včas a rušící tím úplně všechny po celou první půlku přednášky, jsou vlastně dědici chudičkých studentíků bez peněz na hodinky! A když nad vyučujícími, rovněž neschopnými přijít včas a pak hrozně překvapenými, že se to zase nestihlo, zauvažuji jako nad dědici těch, kdo jsou vůči těm chudým ohleduplní… hned mi jihne srdce. U nás na katedře je dokonce jeden vyučující, po němž je pojmenovaný nový časový interval průměrného zpoždění, a to půlhodinka. Vedle nadpisu z těchto přednášek se mi nejednou skví perly typu „8. 4., 34 minut zpoždění“. Ale zcela upřímně: tady už mi nejihne vůbec nic. Protože na tomhle už nic egalitářského ani poetického není.