neděle 25. prosince 2016

Smysl Vánoc




Už nějakou dobu víme, slavnosti okolo Vánoc jsou mnohem starší než jakýkoli kult, který jsme dosud byli s to poznat. Člověk v této době tak nějak přirozeně vycítí tisíciletí posvátna. Jedná se o jednu z nejstarších tradic, kterou můžeme stále zažívat a nevypadá to, že by jen tak zanikla.


Jak je možné, že tato tradice překlenula tisíciletí, zatímco jiné v rámci historie rychle mizí? Zcela jistě se za tím skrývají také astronomické vlivy. Dne 21. 12. se slunce z pod obzoru vyhoupne až pozdě po osmé hodině ranní a už lehce počtvrté opět zmizí. Zanechá nás napospas zimě a temnotě. Pro moderní dobu tato skutečnost nehraje žádnou roli. Máme teplá topení a zdi, za které se můžeme schovat. Okolní temnotu prozařují nejen světla v domech, ale také pouliční osvětlení, které září po celý rok tak, že si většina z nás už ani nedokáže představit skutečně temnou noc. Není to však tak dlouho, kdy denní rytmus určoval svit slunce. Kdy světlo v noci bylo vymožeností a teplo nebylo na otočení kohoutku.

V těch dobách byly vánoční slavnosti bezprostřední. Po měsíci, kdy je nápadné, že slunečního svitu stále ubývá, přichází první dny, kdy se světlo již neubývá, neumírá, přibývá a opět se rodí. Možná i proto říkají křesťané, že Kristus je Světlo. Ty dny znamenají, že to nejhorší je už za námi. Jsou nadějí, že už bude lépe.


Proto si zkusme vzpomenout na naději. Zkusme i my napodobit znovunarozené světlo a přinesme naději těm, kteří ji potřebují.  

středa 21. prosince 2016

Čemu mě naučilo spolubydlení

K vysokoškolskému životu to takřka neodmyslitelně patří; pakliže se tedy univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné na to, aby přežily každodenní dojíždění. Spolubydlení. Příležitost k mnoha krásným a užitečným věcem: najít nové přátele a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které později jako když najde. Co všechno mi spolubydlení dalo a čemu mě naučilo?

Tak předně mi vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen občas, jsme si dost vzácní na to, abychom si případné hádanice nechali na jindy. Zároveň si už také nelezeme na nervy různými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a v jakém hrnci se má vařit pro čtyři lidi.

Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Zvláště u spolubydlících z matfyzu, VŠE a Pedagogické fakulty se to velmi hodí (o těžkostech takového vysvětlování pro humanitní studenty je zde dokonce samostatný článek).

Zejména však spolubydlení představuje příležitost k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Moje různé perfekcionistické posedlosti, jako například umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu celkem nic nemám, a hrneček dám klidně i do police... no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.

Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Když vám to říká člověk, kterého respektujete, prostě se musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. Také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší tušení; a spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.

Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící tu podivnou pohádku, u které jste si říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, také zná, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. Je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou skladbu, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace (flek na sukni, pravda, držel, ale jinak vynikající zážitek) a další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).

Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku; je to krásný způsob, jak se rozhlédnout po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému a novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za omezené hranice sebe sama.

pátek 16. prosince 2016

Velký jazyk, kterým mluví málo lidí. Aneb s islandštinou o kus dál dojdeš

Také vás vždy potěší, když slyšíte někoho s odlišným přízvukem, jak se snaží říct aspoň „dobrý den“? Když je schopen říct i víc, začínám se ptát, co takového člověka přiměje k tomu, že se začne učit česky. Jenže takových asi není moc, nebo na ně nemám štěstí. Ale vždycky je to příjemné. A ať už je to turista, nebo někdo, kdo se v Čechách na nějakou dobu zdrží, asi si tím většinu domorodců získá.

Island
Hned před hotelem Núpur je tahle úžasná pláž.


Island

.........................................
.......................................



Na Island jsem odjela i s tímhle záměrem – naučit se něco islandsky. Z respektu ke kultuře, ze snahy trochu víc porozumět dění kolem sebe. Při prvním poslechu souvislé řeči jsem si říkala, že budu ráda, když si objednám kafe a opravdu ho dostanu. Nečekala jsem, že vlastně pak skončím jako student programu Icelandic as a Second Language, Practical Diploma...

Island
Hotel Núpur schovaný pod horou.

Než jsem ale vůbec dorazila na univerzitu, odjela jsem do Západních fjordů na intenzivní kurz. Bohužel už na něj není žádný příspěvek z programu Erasmus+, i tak se ta zkušenost vyplatila. Tři týdny v jednom z fjordů, kolem hotelu jen pár chat, kostel a botanická zahrada (ta mě docela překvapila). Núpur je podle ředitele tamního univerzitního centra uprostřed ničeho. Ale nemohla jsem úplně souhlasit. Nebo mě asi prostě fascinuje „nic“.

Island
Jednu sobotu jsme si vyšlápli na Kaldbakur, nevyšší horu Západních fjordů. Výstup byl docela náročný, ale ten výhled za to stál…

Když píšu tenhle blog, jsem už zabydlená v Reykjavíku, našla jsem si oblíbenou kavárnu a naproti mně sedí Jan. Je z Německa a v Núpuru jsme byli spolužáci. Pijeme kávu, on pracuje na eseji a já si doteď snažila natrénovat islandské skloňování. Občas si dáme pauzu a zapovídáme se. Islandské počasí, problémy ve škole, příští koncert, kam se chystáme...

Island
Elidh na Kalbakuru.

Tak schopnost objednat si kávu v místním jazyce nebyla to jediné, co jsem v Núpuru získala. Byla jsem ve skupině třiceti lidí, mezi kterými se našlo pár, se kterými se po celou dobu vídám. Kromě členů početné německé party jsem se seznámila s jednou Japonkou, několika Američany, bláznivou rugbystkou ze Skotska, Kanaďankou studující operní zpěv, slečnou z Dánska, Norska... Seděli jsme spolu v učebně, vyškrábali se na nejvyšší horu v okolí, jezdili na koních. A když jsme někdy po dopoledních lekcích už mysleli, že nám z islandské gramatiky praskne hlava, převlékli jsme se do plavek, chytili se za ruce a s křikem vběhli do ledového moře. Pomáhalo to.

Island
Jestli máte rádi islandské filmy, tohle místo vás nadchne. Tady se natáčela Poslední farma.

Island
Haukadalur. Udolí na opačné straně Dýrafjördu je teď klidné, odehrále se zde ale jedna ze ság plné vražd motivovaných mstou.

Island
(autor Ingunn Elisabeth Holen Dising) Ta voda měla maximálně 8 stupňů… Ale neodolali jsme. Asi tak pětkrát.

Po příjezdu do islandského „velkoměsta“ bylo příjemné jít poprvé na univerzitu, kde se to hemží úplně cizími lidmi a zahlédnout v davu nějakou tu známou tvář. Ano, člověk odjíždí na Erasmus a počítá s tím, že bude v situaci, kdy kolem nebude znát vůbec nikoho... Není to špatné. Ale i tak jsem za „svoje“ lidi z Núpuru ráda. Snad i radši než za vytrénované islandské fráze.

I kurz byl skvělý a přínosný. Obzvlášť když se chystáte studovat islandštinu, start je pak mnohem jednodušší. Ale předpokládám, že takových lidí z FHS moc nebude.

Islandština neláká masy. Je to „jazyk, kterým mluví pár lidí,“ řekla první demokraticky zvolená prezidentka na světě Vigdís Finnbogadóttir. Dodala, že to ale neznamená, že by byla islandština „malým jazykem“. „Pokud stačí islandština na to, aby do ní byl přeložený Shakespeare, je to velký jazyk. Jen jím mluví málo lidí.“

Když se do islandštiny tedy pustíte, riskujete, že ji příliš neuplatníte, pokud se na ostrov nehodláte přestěhovat nastálo. A vlastně můžete ještě mezi rizika zahrnout i fakt, že pří ústní zkoušce klidně můžete omylem říct, že jdete na pláž spáchat sebevraždu a ani o tom nevíte. Opravdu to jde, můj učitel Gísli za mnou přišel s tím, že na tu skotskou rugbystku Eilidh mám dávat pozor, jestli se půjdeme později projít...

Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

středa 14. prosince 2016

Važ si své koleje aneb Jak si najít ubytování v Japonsku

„Zážitky nemusí být dobré, hlavně, že jsou intenzivní...“ Asi jediný přístup, jak dočista neztratit hlavu při hledání ubytování v Japonsku. Není to totiž žádný med. Jakožto cizinec přijíždějící na krátkou dobu totiž čelíte mnohým strázním:

  1. Nemáte vysoký korporátní plat, takže si nemůžete dovolit drahý expatský byt, na který se často nevztahují níže uvedené problémy.
  2. Chcete byt na rok či jen na půl roku, ne na dva roky, které jsou standardní dobou nájemní smlouvy.
  3. Jste cizinec, jste tedy nedůvěryhodný pro většinu majitelů.
  4. Jste cizinec bez pracovní smlouvy, takže vám nejde „vypapírovat“ státní byt.
  5. Jste cizinec bez kontaktů, takže nemáte ručitele japonské národnosti, kterého většina majitelů vyžaduje. (Univerzity mívají různé typy pojištění či smluv s lokálními realitními kancelářemi, takže se za vás občas může zaručit vaše instituce.)
  6. Měli jste ten nešťastný nápad, že jste se rozhodli spolubydlet s někým, kdo není váš manžel či manželka (to bývá problém u ručení institucí, pokud všichni nestudujete na té stejné).
………………………………..
………………………………..

Ceny pozemků jsou drahé, takže se občas žene do výšky, malý věžák u vlakové trati, Tennoji, Ósaka.

Pronajímání bytu se děje prakticky výhradně přes realitní kancelář – často jsou stejné byty v nabídce u různých kanceláří. „Realiťák“ samozřejmě neumí anglicky, nebo jen symbolicky, a jak moc se bude snažit se s vámi dohodnout rukama nohama a Google Překladačem, záleží na něm. Japonsky hovořící kolega japanolog pomůže, ale příliš nezvýší vaši kredibilitu, ideální je přesvědčit nějakého kolegu Japonce. Všichni se pak cítí lépe a vaše šance najít bydlení raketově stoupají. Realitka také předem vyfiltruje majitele, kteří by cizinci byt rozhodně nepronajali, chtějí jenom jednoho svobodného člověka, nechtějí studenty, nechtějí v bytě muže apod.

Ne všechny domy tu září novotou nebo pohlednicovou tradičností, Chuo-ku, Kóbe.

Takový inzerát na byt má různé kolonky na poplatky:
  • měsíční nájem (ale ten, jak časem zjistíte, platí pro periodu dvou let, pokud chcete byt na dobu kratší, platíte penále ve výši měsíce až dvou nájmu)
  • provize pro realitní kancelář
  • provize pro majitele
  • divná záloha pro ručitelskou firmu
  • pojištění proti přírodním katastrofám
  • poplatek za úklid veřejných prostor (pokud je to jednotka v „luxusnějším“ bytovém domě)

Zálohy na energie se platí podle spotřeby. Některé ty poplatky vyskáčou až při hovoru s „realiťákem“, takže z celkem optimistických 40 000 JPY nahoře v kolonce měsíční nájem je po sečtení a rozpočítání najednou klidně dvojnásobek. A to ve chvíli, kdy se vámi jako cizincem někdo chce vůbec zabývat a nezešílíte z toho, že všichni mají na všechno dost času.

Možností druhou je poohlédnout se po různých mládežnických centrech (různé Youth Centers), centrech pomáhajících cizincům (v Kóbe funguje např. Kobe International Community Center), dlouhodobých hostelových pronájmech apod. Sleva za dlouhodobý pronájem hostelu se občas vyplatí – pokud přeci jen seženete byt, zjistíte, že sice máte kuchyňskou linku a dřez, ale sporák, ledničku a postel by pohledal. (K nezaplacení se pak ukáže síť second-hand obchodů HardOFF a různé FB skupiny jako „Kobe Sayonara Sale“.)

Výhled na noční Kóbe z okna bytu v mládežnickém centru, ani po dvou měsících se neokoukal.

Dobrou zprávou je, že tímhle martyriem si projde jen ten, kdo v Japonsku nedostane nebo nechce kolej (třeba dělá terénní výzkum a/nebo vyjel na free mover). Vyjíždíte-li přes bilaterální dohodu na studium, nabídnou vám kolej. Važte si jí (i když je nepohodlně daleko od univerzity).

Alexandra Lichá
V rámci programu Free Mover se nachází na zahraničním studijním pobytu v Japonsku.

pátek 9. prosince 2016

Proč jet studovat (bádat) do Kansai?

Proč jet studovat či bádat do Japonska? Mnozí čtenáři by jistě našli svoje osobní důvody – moje zahrnují street food, moře a staromilství. Trpím vnitřním hlasem, který mi říká, že pokud se ke svému výzkumu nemusím na nějaký čas přestěhovat na druhý konec světa, naučit se cizí ne-indoevropský jazyk a nevyplnila jsem před odletem několik kolonek žlutého mezinárodního očkovacího průkazu, nebyl by to ten správný románový antropologický zážitek.

Tradiční japonská zahrada Sorakuen, Kóbe


A Japonsko je v tomto ohledu ještě velice decentním a bezpečným řešením – kriminalita velice nízká, těch očkování nakonec není tolik (a všechna jen velmi preventivní) a i bez znalosti jazyka člověk hlady neumře. Funguje tu hromadná doprava, kanalizace a svoz odpadu, voda z kohoutku je až na výjimky pitná. Na vysokých školách se dá studovat vše od historie přes ekonomii, politologii až po filosofii a antropologii (což nebývá v Asii vždy pravidlem). Většina univerzit nabízí mezinárodním studentům předměty v anglickém jazyce, zvláště na bakalářském stupni studia. Ale pořád se tu dá zažít kulturní vykořenění, v dobrém i ve zlém, což, ve výsledku, není vůbec zkušenost k zahození.

Sebral jsem tedy odvahu a chci zažít nějaké to Japonsko – kam se vydat? Mnozí by měli tendence směřovat do hlavního města – „Miluji Tokio!“ je neotřesitelný argument – mám pocit, že se občas zapomíná, v těch stozích racionálních motivačních dopisů, že náhodný, nevysvětlitelný hlas srdce a podvědomí často hraje stejnou, ne-li větší roli, a u výběru destinace k zahraniční výměně to platí skoro dvojnásob.

Pokud ale váháte, zvažte oblast Kansai (střed největšího ostrova Honšú, zejména konurbace Ósaka-Kjóto-Kóbe-Nara; z Prahy letecky stejně dobře dostupná jako hlavní město) – obsahuje totiž všechny fasety archetypálního zážitku „japonskosti“, který si jímavá duše Evropanova dokáže představit: od neonů mrakodrapů mnohamilionové megalopole a nočního života přes dobré suši a street food na špejli, červené javorové listí v tradičních zahradách a chrámech a zvuk rolniček šintoistické svatyně až po dámy (a pány) v kimonech na nedělním špacíru po starém Kjótu. Hotový život mezi cyberpunkem a anime s přírodou na dosah. (Pak je tu také levněji než v Tokiu. A regionální speciality stojí za to – hlavně okonomiyaki.)

Vpravo: Weathercock House, nejznámější dominanta Ijinkanu, bývalé rezidenční čtvrti evropských obchodníků z počátku 20. století. Vlevo: rezidenční čtvrť a věžáky kolem Sannomiye, současného zábavního centra Kóbe.

Pasáž v Shinkaichi, staré oblíbené zábavní čtvrti v Kóbe, nyní v úpadku.


Malá šintoistická svatyňka Inariho na rohu ulice, Shinkaichi, Kóbe. (Takovéhle malé, a dokonce ještě menší, svatyně jsou tu velice běžné.)


Alexandra Lichá
V rámci programu Free Mover se nachází na zahraničním studijním pobytu v Japonsku.

středa 7. prosince 2016

Nesnadno býti studentem humanitním!

Studuji a studuji ráda. Ale studuji na Fakultě humanitních studií, a to obor, který je nový, a to tak nový, že jeho jméno v podstatě nikomu nic neříká. Výsledek: velmi nerada mluvím o svém studiu před těmi, kdo mě ještě neznají. Seznamování se ale vyhnout nedá, znáte to: jdete někam mezi lidi, někdo vás někomu představí a je to tam.

Rychlejší se zeptají rovnou: "Co studuješ?" Pomalejší si ještě projdou meziotázkou "Co děláš?" a meziodpovědí "Studuju." Až sem je to v pořádku. Pak to ale přijde: "A co studuješ?"

Zpravidla začínám fakultou, v dobré víře, že to sice je obecný údaj, ale mohl by stačit a konverzaci o studiu ukončit. "Studuju Fakultu humanitních studií na Karlovce."

Všimněte si preventivního dodatku "na Karlovce" - to je už rovnou vysvětlení, které předchází mnoha otázkám typu "Ježiš, a kde taková fakulta je, prosímtě?" proneseným velmi soucitným tónem – asi jako když vám umře štěně. Některým tohle stačí a já si oddechnu. Většinou se ale stane jedna z následujících variant:
1) "Cože, to taky existuje?"
2) "Aha, jasně." (chvíle ticha, v níž slova docházejí z uší do mozku) "A co se tam studuje, prosímtě?"
3) "To je ta fakulta, co se jí přezdívá fakulta hledající smysl? Nojo, tam je to prej hrozný!"

Co se na to dá říct? Zpravidla se tvářím velmi laskavě u prvních dvou možností a u třetí se duchaplně směji. Konverzace pokračuje, vysvětlím, že taková fakulta nejen existuje, ale dokonce se jí daří. To je celkem příjemná část, ale hovor se neomylně se stáčí k nejhoršímu: "A co přesně tam studuješ?"

Uznejte: kdo ví, co si má byť jen rámcově představit pod slovním spojením elektronická kultura a sémiotika? Nikdo. Následuje tedy léty odzkoušené půlminutové shrnující vysvětlení, na které už mám skutečně alergii. Ne, nebaví mě po stotisící zase vykládat, co to znamená.

Řeč plyne a schyluje se k velkému finále, které důvěrně znají všichni, kdo nestudují medicínu nebo práva.
"A co s tím prosímtě jako chceš dělat?"
Případně druhá varianta (zpravidla využívaná lidmi staršího věku): "A až to vystuduješ, co z tebe teda bude?"

Tady se láme chleba. Zpravidla odpovídám, že hodlám pokračovat na doktorát a zůstat na univerzitě. To je první a poslední bod, který tázače uspokojí, neboť je to první věc, kterou zná a chápe napoprvé a na kterou dokonce mívá názor. A to nejen nějaký názor, ale názor kladný. Akademici totiž sice nejsou moc dobře placeni, ale zato má jejich povolání stále ještě určitou prestiž.

Většina lidí v této fázi uznale pokývá hlavou a začne se bavit o něčem jiném. Můj tlak a tep se vrátí na původní úroveň a vše je v pořádku.

Někdy ale ani tady utrpení nekončí. Jsou totiž lidé akademických poměrů znalí.
"To je pěkné, chytré lidi potřebujeme. Ale asi se budeš muset bohatě vdát."

úterý 6. prosince 2016

Durham – TOP 10 vlastností z TOP 5 britské univerzity

Tak jsem v Durhamu 2 měsíce! Nemůžu uvěřit tomu, jak rychle to utíká. Už mi nedělá žádný problém se na přechodu koukat nejdřív doprava – dokonce mi už začíná připadat divné jezdit vpravo – a prošla jsem zdejším „iniciačním procesem“ každého nově nastupujícího studenta - měla jsem „fresher’s flu“. Na začátku každého školního roku se posluchárny a třídy naplní zvukem kašlání, kýchání a! popotahování, prostě spousta lidí na jednom místě a na podzim.

Čas strávený na Durham university si moc užívám, nejen proto, že to je jedna ze 100 nejlepších univerzit na světě – pro mne teda číslo 2, až po „Karlovce“ – a také je zařazena do 5 nejlepších univerzit ve Velké Británii – jednotlivé fakulty jsou celosvětově hodnoceny velmi pozitivně. Pro mne je tu pár věcí, které Durham university dělají naprosto výjimečnou (čísla naposled, slibuji!).

Durham – TOP 10 vlastností z TOP 5 britské univerzity
Durham university

1. Hodiny, semináře a diskuze. Systém výuky je odlišný od toho, na co jsme zvyklí na našich vysokých školách. Předmět, který si zaregistrujete, se totiž skládá z hodin – přednášek – a seminářů – které jsou věnované čistě diskusi. Západní školství je známé tím, že je pro diskutování „otevřenější“. Takže místo: „My nechceme vědět, co vy si o tom myslíte.“, tu funguje: „Řekni nám úplně všechno a začni od toho, co jsi měla před rokem k snídani a proč!“ Ale vážně, i když mi občas přijde, že si spolužáci „cucají z prstu“ kdeco, tak jsem se naučila vyjádřit se a nestydět se za to.

2. Esej sem, esej tam. Výstupem ve většině předmětů je esej. Výhodné, což? Nemusíte se „šrotit“ do noci a bát se, že vám to do rána všechno vypadne z hlavy. Máte čas na to, co chcete psát, o čem chcete psát, jak to chcete psát, atd. Ale ruku na srdce, kdo z nás dělá všechno „včas“, když je možnost to udělat ideálně noc před termínem? Ty naše „termíny“ se blíží a řeknu vám, že u nás doma se přes den brečí nad nenalezenou inspirací a v noci vyměňujeme žárovky, abychom mohli brečet do pěti do rána.

3. Kolejní systém. Durham university je třetí nejstarší univerzitou v Anglii – byla založená v roce 1832 – a funguje v ní starý kolejní systém, kdy jsou všichni studenti náhodně rozřazeni do kolejí, kde mají možnost společného bydlení, stravování a společného času atd. Když jsem se dozvěděla, že pojedu do Durhamu, byla jsem úplně hotová z toho, že budu chodit na univerzitu, kde jsou koleje jako v Harry Potterovi! Akorát jich je čtrnáct! A není to vůbec jako v Harry Potterovi!

4. Harry Potter. Tenhle fenomén je téměř symbolem novodobé Velké Británie. Pamatujete si na Olympiádu – Beatles, James Bond, Amy Winehouse, královna a Harry Potter. V Durhamu je Harry Potter velmi aktuální, vlastně většina erasmáků první dny nemluví o ničem jiném, než o Harry Potterovi: „Víš, že se tady natáčel Harry Potter?  V katedrále ta scéna z dvojky, kdy Ron začne zvracet slimáky!“

Durham – TOP 10 vlastností z TOP 5 britské univerzity
Zdroj: http://satine-59.livejournal.com/49012.html
Durham – TOP 10 vlastností z TOP 5 britské univerzity

.............................................
.............................................

5. Spolky. Kromě toho, že je na Durhamské univerzitě kolejní systém, je tady i spousta spolků, které fungují jako sdružení pro volnočasové a zájmové aktivity. Takže jsou tu spolky folklórního tance, gospelu, swingového tance, dokonce létání, pletení a podobných adrenalinových sportů. V činnosti spolků nejsou téměř žádné zábrany, a proto tu pak vedle „normálních“ spolků můžete najít sdružení jako – spolek přátel cideru, spolek pro pojídače dortů, spolek pro milovníky čokolády, spolek koktejlů?! Jo, a samozřejmě nejneočekávatelnější „spolek Harryho Pottera“.

6. Knihovna. V campusu univerzity se nachází knihovna Billa Brysona. Miluju to tu! Je tu ticho, klid, café latté za dvě libry a studijní místa s nejlepším výhledem na park a katedrálu – kde se natáčel Harry Potter! Dokonce tu mají takové ty malé fontánky na pití, které jsem viděla jen v soudních budovách v amerických filmech, měkká křesla a gauče a brýlaté paní, které vozíčkama rozváží a řadí knížky zpátky do regálů. Knihovna vypadá skvěle, je výborně vybavená a hlavně tu najdete všechny knihy, které ke studiu potřebujete, i ty které nepotřebujete. Jsou tu tituly v čínštině, němčině, ale i v češtině – ty, české, které jsem našla, byly o pohřbívání.

7. Internacionální bydlení. Skvělou věcí ve Velké Británii je to, že je tu spousta cizinců, což znamená spoustu zajímavých lidí, kamarádů a informací.  Já bydlím s Číňankou, Ukrajinkou, Francouzkou s marockými kořeny – popravdě na první pohled nevypadá vůbec „marocky“, má ale super marocký pyžamo, který jí fakt závidím! - a Švédem. Pořád se dozvídám něco nového – ve svém životě jsem neřekla „vážně?!“ tolikrát jako tady – ale můžu i něco nového předat. Moje spolubydlící z Ukrajiny také studuje v Praze na FHS. Spolu se bavíme česky a Margarita si pochvaluje, že si češtinu může „udržovat“. V praxi to funguje asi takto: „Anežka, aha znamená u vás jo? - Ne, ale znamená to, že si něco pochopila. – Aha! – Přesně tak, bejby.“ Nebo když Margaritě upadne jídlo: „Já jsem ale svině. – Ne nejsi, ale jsi prase.“

Omlouvám se za „vulgaritu“; pánové prominou a dámy jsou zvyklé.

8. Sport. Když jsem své britské kamarádce řekla, že na českých školách se změnily osnovy a byly vyřazeny kotouly, smíchem brečela: „Ty jsi fakt vtipná!“. Smutný je, že jsem mluvila pravdu. V Británii ke „sportovní výchově“ přistupují úplně jinak. Všichni, opravdu všichni, dělají od útlého věku nějaký sport, ať už fotbal, lakros, volejbal nebo! „roztleskávačství“ – pardon, jinak to neumím pojmenovat. I já jsem se zapojila do této tradice svého nového domova a skončila jsem se zablokovaným krkem.

9. Famfrpál a rugby. Ano čtete správně, famfrpál. Durham university má kromě „spolku Harryho Pottera“ i „famfrpálový spolek“. Popravdě to není takový „odpich“ jako ve filmu, protože to vlastně nemá s famrpálem nic společného, až na jméno. Prostě banda lidí, kteří běhají po hřišti s košťaty mezi nohama, hází míče do branek a po sobě. Pro druhý sport mám více pochopení. Rugby je totiž tradiční britský sport a musím říct, že to těm našim klukům durhamským fakt jde! A je fajn si dát pivo, sprostě si zanadávat a koukat na zablácený chlapy, jak se perou o míč, se kterým už někdo jiný běží do brankoviště.

10. Pigeon holes. Nejen, že systém výuky je tu jiný, ale i systém odevzdávání prací se liší. Kromě toho, že musíte práci nahrát do systému – nic nového – práci musíte odevzdat do tzv. pigeon hole. Na chodbách se nacházejí dřevěné poštovní schránky, kam hodíte vytištěnou verzi vaší práce. Já jim moc nedůvěřuji, protože každý, kdo mě zná, ví, že jsou dvě věci, ze kterých mám opravdu, ale opravdu strach – z balónků a z holubů!

Anežka Mejzrová
studentka navazujícího magisterského oboru Obecná antropologie – integrální studium člověka na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu ve Velké Británii.

čtvrtek 1. prosince 2016

Peru

Odlétáme…
Tak. A opět sedím v letadle. Protentokrát v roli dobrodružné studentky PhD antropologie na cestě – poněkud klasicky – do vzdáleného terénu odlišné kultury, lovkyně dat v džungli hlavního města Peru, desetimiliónové jihoamerické metropole. Má duše je nevinně naivní domnívajíc se, že ví, kam se nese, vzhledem k jisté předchozí obeznámenosti s místními reáliemi a mentalitou domorodců. Má předcházející peruánská zkušenost čítá do pár let rozložených asi patnáct měsíců, z toho v Limě zhruba pět měsíců přerušovaných. Řeknu-li Peru, mnozí Češi si – stereotypně pohlednicově – představí negramotné, nevysoké, podsadité postavy tmavé barvy kůže s ošlehanými tvářemi a neurčitým, „přihlouplým“ úsměvem v bizarních vybarvených kostýmech žijící ve vysokých Andách a chovající srandovní lamy, netušíce, jaká tohle je pravda – značně parciální – velmi komplexní peruánské socio-ekonomicko-politické situace. Tak tam tedy jedeš. A co tam budeš dělat..?





Čeká mě celodenní pobyt po čtyřech různých letadlech – relativně levná letenka (kolem 15k CZK, měla jsem štěstí), na niž mi cestovním stipendiem přispěla věhlasná Hlávkova nadace a kterou jsem v běhu horečnatých předcestovních příprav pořídila pozdě, až měsíc před (www.kayak.com, aerolinie Condor); je jednosměrná – etnografie je časově náročná, plánuji zdržet se... Vzhledem k požadavkům zpáteční letenky imigračních úředníků lze těsně před odletem pořídit její rezervaci např. u KLM s platností tři dny. Potvrzení zašlou na email a má formát letenky, pro úředníky dostatečně přesvědčivý. Vzhledem k již procestovaným mílím vím, že těch 24 transatlantických hodin osmi časovými zónami na opačnou polokouli uletí jako voda a já se záhy potřetí octnu v odlišné realitě počínající strohou náručí limského letiště Jorge Cháveze (na estetiku nejsou prostředky, nejen finanční).



Martina Přibyláková
studentka doktorského studijního oboru Integrální studium člověka - Obecná antropologie na FHS UK

V rámci programu Free-Mover se nachází na zahraničním studijním pobytu v Peru.