pondělí 28. listopadu 2016

Zachraňme fakultu, vyžeňme parazity!

Před dvěma měsíci jsem nastoupil ke studiu na Fakultu humanitních studií a chtěl jsem si zapsat kurzy, které jsem si vyhlédl. Byl to krásný rozvrh a já si představoval, jak budu chodit z angličtiny na čínštinu, z čínštiny na intermediální tvorbu a z intermediální tvorby na studium papoušků šedých. Má budoucnost byla krásná a jasná. Dokud jsem nezjistil, jak tvrdá je realita.

1) Na polovinu kurzů jsem se kvůli nedostatečné kapacitě nedostal hned při zápisu.

2) Do druhé poloviny kurzů se na poslední chvíli nahrnul hotový dav studentů z jiných oborů a fakult, takže tam bylo tak narváno, že se tam prakticky nedalo dýchat.

Rozhodl jsem se proto kandidovat do senátu a tyto problémy jednou provždy, beze vší nepotřebné politické korektnosti vyřešit. Je jasné, kde je příčina. Zapomněli jsme, kde je naše identita, a necháváme si ji ukrást.

Apeluji proto na všechny, kterým osud naší drahé fakulty leží na srdci: zrušme křížový zápis a zabraňme parazitům z cizích fakult, aby nám zabírali naše kurzy! Budu se zasazovat za okamžité a kompletní zrušení téhle multifakultní zvrácenosti. Přirozené uspořádání studia, které nám matka příroda vetkla do vínku, jsou fakulty a obory. Jejich míšením tento přirozený řád znásilňujeme – a nejvíc na to doplácíme sami.

Druhý bod je neméně důležitý: zabraňme míšení fakult i na zcela základní úrovni – je na čase vzít si po právu, co je naše. Zasadím se o to, aby FSV i FF do týdne opustily budovu v Jinonicích a naše fakulta mohla mít konečně dostatek prostor pro vlastní studenty a zaměstnance. Také budu usilovat o postavení třímetrové zdi kolem Jinonic. Fakulta fakultě!

A konečně třetí bod, který budu prosazovat v dlouhodobém horizontu: zrušení fakultního senátu a zavedení přímé demokracie. Chci okamžitou odvolatelnost vyučujících a referenda o podobě jednotlivých zkoušek, obzvlášť těch velkých.

Volte mě a společně zabraňme multifakultnímu šílenství, vyžeňme ty, kteří zabírají místo, které po právu náleží nám!

Srdečně váš kandidát do senátu

Tomáš Kanimůra


Zde představený kandidát je fiktivní. Podobnost se skutečnými osobami... necháváme na vaší úvaze.

Mise DDR: aklimatizace (ne)začíná

„Já jedu taky na Erasmus, příští měsíc odlítám do Ameriky. Kde budeš ty?“ ptá se mě kamarádka. V duchu trochu nejistě porovnávám dobu našich cest a vypočítávám, že moje cesta zabere dokonce dvakrát déle než její let – když půjdu pěšky. Nakonec jí ale dramaticky odpovídám: „Do Východního Německa, do Drážďan!“ Následuje klasický podezíravý pohled jako u ostatních kamarádů, kteří většinou ohromně vtipně podotýkají něco o tom, že jsem si rovnou mohl dát Erasmus na Moravě, ale to že by pro mě bylo možná moc daleko. Muhahaha.




Ve výsledku je ale úplně jedno, jestli jedete sto nebo sto tisíc kilometrů daleko. Pocit toho, že vás od domova dělí kratší vzdálenost, prostě nic neulehčuje. V obou případech musíte řešit stejné množství zařizování a psychicky se připravovat na neznámé prostředí, kde budete semestr bojovat. V mém případě navíc sám, protože čeští studenti se obecně do Německa zrovna nehrnou (jejich místo sice v Drážďanech poctivě přebírají Češi na cestách do Primarku a na vánoční trhy, o tom ale až jindy). Na německých školách probíhá totiž výuka většinou v němčině, a tu jsme z poněkud záhadných důvodů ze svých rozvrhů zcela vyškrtali.




Většina spolužáků vycestovala ve skupinkách, já jako osamělý vlk, který v prvních dnech trpěl naprostým sociálním odtržením v kleci zvané kolej. Nechápejte mě ale špatně, na samotné ubytování si nemohu stěžovat, na vině jsou externí faktory před začátkem semestru. S nikým se zde neseznámíte, protože tu prostě nikdo není a svoji touhu po sociální interakci umocněnou miliardami gigabitů dojmů z nového „domova“ neukojíte ani online. Na zprovoznění internetu si totiž pár dlouhých dní počkáte. A když vám navíc první dny totálně proprší, s novým městem se neseznámíte ani fyzicky. Jedinou společnost vám tak dělá miliarda dokumentů, které dostanete po příjezdu od zahraničního oddělení univerzity – smlouvy k ubytování, povinnost ohlášení se na městském úřadě, zřízení konta v německé bance pro placení nájmu, informace k imatrikulaci. Pokud neuděláte tu nejvíc školáckou chybu co já, a sice že si zapomenete občanku (ve skeneru na bytě v Praze, kde jsem minutu před odjezdem zodpovědně dělal její požadovanou kopii), můžete tedy alespoň začít vesele zařizovat. Chuť na to ale mít stejně nebudete.

Proč jsem ale přijel skoro 3 týdny před začátkem semestru? Vybral jsem si dvoutýdenní jazykový kurz, který univerzita nabízela, a pokud vím, poskytují je erasmákům snad všude. No a zaplaťpánbůh za něj. Až tady se totiž má Mise DDR rozjela správným směrem a od té doby vážně nelituju, že jsem na zimní semestr vyjel.


Matěj Beránek
Student navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu v Německu.

sobota 26. listopadu 2016

Konec světa – aneb Když spadne Google

Prčic, proč se mi neotevírá Google vyhledávač? No super, a jak mám teď uvařit večeři, když nenajdu ten recept? Počkat, ale nejde ani Gmail, ani Blogger, ani nic. Asi zase blbne internet. Moment, ale vše ostatní jde dobře, jak je to možné?

Uplynula půlhodina. Pořád nic. Na Facebooku začínají naskakovat pohřební příspěvky typu: "Omlouváme se za dočasnou nedostupnost serveru: výpadek na straně Googlu". Konec světa. Armageddon. Po skleničce čaje a nějakém dobrém soustu ale člověka až urážlivě zákonitě a rychle napadne nějaká ta chytrá nebo dokonce filosofická myšlenka  je to až k neuvěření, jak strašně moc jsme závislí na Googlu. Přesněji řečeno, nejen na Googlu, ale hlavně na internetu, nemluvě o elektřině.

Konec světa aneb Když spadne Google

Celý ten náš postmoderní, supermoderní, hypermoderní, ultramoderní svět se drží na takové "maličkosti" jako je internet. Celá ta globalizace, komputerizace, "tekutá modernita", zrychlující se rytmus života – to vše, čemu náš učil Bauman, Giddens a další na fhsáčkých hodinách sociologie, je tak efemérní a zranitelné. Není to až k neuvěření? Není to tedy tak, že když nám vypadne internet (nebo nedej bože elektřina), vypnou se notebooky, telefony a další elektronické krámy, tak pro mnohé z nás bude skoro zbytečné chodit do školy nebo do práce? Přijdeme o spoustu "přátel" na Facebooku, svět se zas pěkně zpomalí a Čína pro nás bude stejně vzdálená jako mnoho desetiletí předtím. A celá ta velká bublina najednou praskne a my se konečně podíváme pravdě do očí…

Zdá se, že už ani ten čaj a ani to jídlo nestačí, asi je čas si jít odpočinout. Koneckonců, jak se správně říká, ráno je moudřejší večera. Mezitím ale aktualizuji stránku a… "ó zázrak", Google, Gmail, Blogger, YouTube a vše ostatní zas funguje. Hurá. I když po pravdě řečeno, ten konec světa byl skoro na dosah ruky.

středa 23. listopadu 2016

Osm zásad všedních dní ve Velké Británii

Žít v Anglii jsem chtěla vždycky, nepamatuji si dobu, kdy tomu tak nebylo, takže když jsem dostala možnost (díky programu Erasmus+) studovat ve Velké Británii, hned jsem po ní "chňapla". Dostala jsem se na univerzitu v Durhamu, což je jedna z nejprestižnějších univerzit ve Velké Británii – je v TOP 5, ale o tom až příště – a Durham je, řekněme, středně velké město v severovýchodní části ostrova; do Skotska, co by kamenem dohodil.

Osm zásad všedních dní ve Velké Británii


Co se týká cestování, nejsem zrovna Emil Holub, ale párkrát jsem už hranice překročila a stará jsem už dost, abych si uvědomila, že Slunce nesvítí jen na moji rodnou hroudu. Když jedu do nějaké cizí země, baví mě sledovat maličkosti, všední život, malé detaily. Evropa se podle mě kulturně nemůže rozdělit na západní, střední, východní, severní atd. Každá jednotlivá země má svůj "svéráz", který ji dělá naprosto odlišnou a jedinečnou.

Sepsala jsem pár věcí, které jsou ve Velké Británii nedílnou součástí každodenního života.

1. Déšť a deštníky. Dobře, začněme od nejznámějšího. Déšť. Byla jsem v Londýně, v jižní Anglii, na východě a žiju na severu a deštivých dnů jsem tu zažila minimum. Ale když prší, tak to ani nepoznáte. Tedy, vy normálně zmoknete, ale nepoznáte to z okna, protože většina Britů prostě nenosí deštníky – podle deštníku poznáte turistu, nebo mezinárodního studenta. Netuším proč tomu tak je, ale bez bodu č.1 by nebyl bod č.2.

2. Popotahování. Moje paní učitelka Angličtiny ze střední mi řekla, ať se připravím na to, že budu permanentně nastydlá a budu neustále "popotahovat". To je jedna z věcí, která mi tady opravdu vadí. Nevím, jestli je to mnou, ale tenhle zlozvyk mi přijde opravdu nechutný. A dělají to všichni, všude a pořád, opravdu. Vždyť to přeci není tak složité vytáhnout papírový kapesník a vysmrkat se! Pravda zas je, že najít v "obchoďáku" papírové kapesníky je nadlidský úkon.

3. Čaj, čaj, čaj. Británie patří mezi země s nejvyšší spotřebou čaje na osobu na světě! Čaj je odpovědí na všechno. Je ti zima, teplo, špatně? Máš hlad, nudíš se, nevíš, co bys? Dej si čaj. Dokonce i bezdomovci na ulici vás požádají o drobné na "a lovely cup of tea", vážně! Navíc se tady čaj pije s mlékem. Není to tak nechutné, jak to zní; mně to tedy dost chutná. Ne, opravdu, kdo nad tím ohrnuje nos, tak ten to nejspíš nikdy nezkusil.

4. Přízvuk. Dobře, v Británii se mluví anglicky, překvapivě. Ale překvapivě nemusíte rozumět všemu, co se vám říká, protože i angličtina má svoje dialekty. Popravdě, když rozumíte někomu z jižní části země, je velká pravděpodobnost, že nebude rozumět ani slovo někomu ze severu. Já totiž nejsem "[lejdy from jang strýt]", ale "[lajdy from jung štrýt]", a to je kapka v moři. V obchodě jsem první dny zmateně koukala na prodavačku a nevěděla, jestli po mě chce "občanku" nebo se ptá, jestli mám dost tašek. No, stejný jako když Pražák jede do Brna.

5. Krátké rukávy. Kamkoliv půjdete, kdykoliv a za jakéhokoliv počasí, vždy potkáte někoho, kdo si vykračuje v tričku či v kraťasech – nejlepší jsou ti v tričku i v kraťasech. Další prvenství; Britové jsou celosvětově považováni za nejotužilejší národ, předběhli i Eskymáky! No, není divu, že popotahují.

6. "Shop, till you drop". To, že dneska jezdí rodiny na celodenní výlety do obchodních center, není až tak zvláštní. Ale! v Británii jedou nonstop televizní teleshoppingové kanály, kde můžete koupit prakticky cokoliv. Nejen, že se vysílají 24/7, ale očividně mají i vysokou sledovanost, protože zabírají cca. 30% nabízeného televizního programu - vážně, seděla jsem u televize a čárkovala. Horst Fuchs by byl pyšný!

7. Srpce, Cvrčky a Galeony.  Pokud jde o platidla, je to stejné jako v knize o Harry Potterovi - prý jsou Bradavice někde ve Skotsku - čert aby se v nich vyznal. Malé mince mají větší peněžní hodnotu než ty větší mince, ale jenom některé. Další jsou hranaté, různých velikostí, pak jsou i kulaté stejné hodnoty, snad?! Zlaté Euro! Já to vyřešila po svém, platím kartou a aspoň nevytvářím v obchodech fronty.

8. Vděk. Studuji antropologii, pracovala jsem s lidmi a pro lidi a věřte, že jsem už musela řešit různé situace a „řešit“ různé lidi. Ale ještě jsem se nesetkala s takovým přístupem k ostatním lidem, věcem a celkově k životu, jako mají Britové. Přijde mi, že jsou to lidé, kteří dokáží ocenit lidskou práci, a od toho se odvíjí vděčnost, kterou mají k věcem a k lidem okolo sebe. Navíc jsou opravdu milí, vstřícní a vždy ochotní pomoct. Jedno jde s druhým, že? Ale nechci zevšeobecňovat – na druhou stranu, výjimka potvrzuje pravidlo.

Anežka Mejzrová
studentka navazujícího magisterského oboru Obecná antropologie – integrální studium člověka na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu ve Velké Británii.

úterý 22. listopadu 2016

Zpověď absolventa FHS: bakalářskému studiu vděčím za sebe sama

Čím více dní, měsíců a let mě odděluje od dnes již takřka mytického momentu absolvování bakalářského studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, tím více na to myslím. Ne, nejsem zatím ve věku, kdy už lidé říkají "za starých časů" nebo "v době mého mládí" a s posvátně-rituálním výrazem zvedají oči nahoru. To totiž vzhledem k samotnému útlému věku naší fakulty ani nejde. Jsem ale v tom věku, kdy si člověk zpravidla začíná věci uvědomovat – ne chápat nebo cítit, ale právě uvědomovat – a to nejen o okolním světě, ale hlavně sám o sobě. A tak jsem si v jednom takovém okamžiku až nečekaně rychle a snadno uvědomila jednu podstatnou věc: vděčím bakalářskému studiu na FHS především za jednu (pro mě) velmi důležitou věc: za sebe sama.
 



Od samého začátku mi FHS prostě sedla. Vím, že to tak nemusí mít každý, ale o sobě to můžu říct spolehlivě: Vzhledem ke své povaze jsem na to s FHS opravdu kápla. Mám tisíc a jeden různý zájem, a ty se neustále mění a střídají, a rozhodně nemůžu říct, že jsem "člověk jedné činnosti". Někdo může celý život věnovat jednomu jedinému povolání, já bych se u toho asi unudila. A v tom jsem na FHS měla volnou ruku: mohla jsem zcela nenásilně, ale zároveň pod nadhledem zkušených učitelů směrovat své nitro tam, kam mě samo vedlo. Prostřídala jsem zájem o sociologii či antropologii, psychologii a filosofii. Skvělá na tom byla skutečnost, že všechny humanitní disciplíny jsou navzájem velmi propojené a propletené; a já jsem měla možnost vidět je hezky pohromadě. Navíc mám povahu alergickou na jakýkoliv nátlak a závislost, takže pro mě byla vlastní volba předmětů neslýchaně štědrou možností. Také díky tomu jsem pak bez jakéhokoliv vnějšího přičinění objevila, co jsem vlastně zač a co mě doopravdy baví.

Bylo to pro mě vlastně takové trvalé a nekončící štěstí: dělej si, co chceš, a ještě za to dostaneš diplom. Dnešní perspektiva "dospěláckého života" mi ale pohled na věc ještě poněkud zkorigovala: FHS mi dala nejen spoustu zábavy a možnost setkat se sama se sebou a se spoustou úžasných lidí, ale také obrovskou šanci a příslib do života. Naučila mě být samostatná, flexibilní a přemýšlet o věcech vlastním rozumem: a to je právě ta dnešní „sůl nad zlato“. V dnešním světě se vše neuvěřitelně rychle a prudce mění, já mám ale díky FHS ty vlastnosti, které jsou u toho nejvíc zapotřebí. Samozřejmě se dá říct, že jsou činnosti a profese, které vždycky byly a vždycky budou: sotva si dokážu představit, že by najednou nebyli potřeba např. doktoři. Ale na druhou stranu, kdo měl před pouhými 20 lety představu o tom, že budou tolik potřeba manažeři, designéři nebo piaristé? Nikdo. A kdo dnes uvěří, že za dalších 10 let budou třeba… a to právě nikdo netuší. Žijeme v neuvěřitelně rychlé a proměnlivé době a nikdo z nás neví, co bude dělat zítra. Díky FHS ale vím, že se v této džungli moderní civilizace neztratím: poradím si za bezmála jakýchkoliv okolností. Toho, co mě během studií naučili, je neuvěřitelné množství, ale hlavně jsem "naočkována" proti nečekaným změnám: samostatností, flexibilitou a schopností přemýšlet o věcech svojí vlastní hlavou. Dnes už vím zcela jistě, že je to k nezaplacení.

pátek 18. listopadu 2016

Spočinout ve stínu velkých: gratulace pro profesora Jana Sokola

Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)

Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit na vzor, který svou nedosažitelností připomínal dokonalost.


První osobností je profesor Jan Sokol, jemuž věnuji tento článek, neboť ve čtvrtek 17. 11. obdržel Cenu Arnošta z Pardubic pro vynikající vyučující na Univerzitě Karlově. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii a společenských vědách částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím lépe). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného - stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.

................................
Doporučujeme vám také ke čtení zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................

Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Na jeho přednášky jsem chodila jako do kina, neboť dějiny literatury jím podané byly jako napínavý příběh. Často jsme se smáli, a přestože přednášel do půl sedmé večer, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace, a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Neměla chybu. Díky němu jsem se alespoň trochu naučila číst a rozumět poezii.

.................................. 
Doporučujeme Vám také ke čtení rozhovor s profesorem Martinem Putnou.
..................................

Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku – nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto změnila můj pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme; a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily (ano, tak jsme jí říkali) povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma výše jmenovaným pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, často toho malého tygříka vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho měli nejspíš nejedny Vánoce.

Je nádherné, když vás může učit osoba vzdělaná, kultivovaná a úctyhodná. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a věnují vám svůj čas, protože v učení vidí smysl. Je nádherné vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za takovou fakultu a gratuluji, pane profesore Sokole!

čtvrtek 17. listopadu 2016

Prof. Martin C. Putna 2/2 - islám, Bosna, alternativa

Druhá část rozhovoru s prof. Martinem Putnou týkající se místa, kde jsme spolu rozhovor vedli. Hovoříme o významu Bosny a Hercegoviny pro evropské dějiny a aktuálním uprchlickém tématu. Jak podle prof. Putny souvisí islám s Evropou ale i třeba s osvícenstvím, to se dozvíte v následujících řádcích.

MARTIN C. PUTNA | FOTO: MAFRA - DAN MATERNA
MARTIN C. PUTNA | FOTO: MAFRA - DAN MATERNA
..................................
 
Doporučujeme Vám také ke čtení první část rozhovoru s profesorem Martinem Putnou.

..................................

Nacházíme se momentálně v Bosenském Sarajevu. Byla by škoda nezeptat se vás na dojmy z tohoto výletu. Došli jsme k tomu, k čemu jsme měli?
Mám pocit, že ano. Pro mne většina z toho nebyla nová. Byl jsem zde už v létě a předtím jsem se jihoslovanským tématem různých období docela zabýval. Takže to nebylo nové, ale jak jsem měl možnost sledovat reakce studentů, tak myslím, že se povedlo vysvětlit složitost a propletenost evropských kulturních dějin. To nejpodstatnější, proč jsme jeli zrovna do Bosny, je, že islám je součástí evropských kulturních a duchovních dějin a nemůžeme ho z nich žádným způsobem vyndat. Nemají pravdu ti, co tvrdí, že je to něco zcela cizorodého, co s Evropou nemá nic společného, a vždy se to s ní potýkalo jen ve zlém. Současně nemají pravdu ti, co tvrdí, že zde není žádný problém, protože dějiny potkávání islámu a Evropy jsou dějiny plné konfliktů. Je zde však obojí. O to zde šlo – ukázat, jak je to ne-jednoznačné. Je možné se z něčeho poučit, je možné před něčím varovat. Pokud se televizní novinář ptá: „Znovu tedy bojuje křesťanská Evropa s islámem?“ – je to otázka úplně špatně položená.

Nedávno jsem byl dotázán, zda bych si dokázal v Praze představit mešitu podobnou těm, co vidíme právě kolem sebe. Co říkáte na takovou představu?
Promluvím jako estét a snob. Problém je v tom, že mešity, které nacházíme v Bosně, jsou z větší části velmi krásné staré stavby ze 16. a 17. století. Pochází ze zlaté éry osmanské architektury a často mešity v Bosně dělali titíž architekti jako mešity v Cařihradu, a ty jsou velmi nádherné a spirituální. Pro člověka, který vnímá náboženství jako něco transcendentního, co jaksi není přítomné v sochách a obrazech, ale v jakémsi prázdném prostoru, který je naplněn Bohem neviditelným, tak tyto mešity mohou být opravdu velmi inspirativní. No ale mešity moderní jsou většinou hnusné, stejně jako jsou hnusné moderní křesťanské kostely. Takže mne by věru nevadila v Praze mešita, kterou by dělal nějaký Sinánův žák (architekt Mimar Sinan, 1489–1588). Obávám se spíš toho, že mešita, která by se dělala dnes, by byla hnusná. A hnusných staveb máme v Praze dost.

I zde v Bosně však bylo stále patrné, že mezi jednotlivými komunitami panuje určité napětí. Nebojíte se právě takového napětí, které by mohla silná muslimská menšina přinést do evropských zemí?
Mohlo by se to stát. Otázka je však, proč by se to stalo. Pravděpodobně by se to stalo ne kvůli podstatě islámu, ale kvůli jeho konkrétní podobě. To jest to, jaký islám by to byl. Je mnoho nejrůznějších druhů islámu. Islám radikální, fundamentalistický, zvláště konvertitský může působit problémy. Ten islám, který je tu přes 500 let, je islám velmi zdomácnělý, který byl zradikalizován až bosenskou válkou 90. let. Teprve tehdy se zde začal tvořit islám radikální. Do té doby tu byl islám tradice. Islám byl islámem rodinných historií, babiček, svátků, svateb, toho, co je obecně lidské a přátelské, a navíc ještě islámem súfistickým. Bosna je velmi silné místo tradice tasawwufu – súfizmu. Tím, že to u nás nemá žádnou tradici, obával bych se spíš toho, že v současné době by to byl islám, který se cítí jako konfliktní s moderní společností. Stejně jako křesťanství má svoje formy pozitivní a má formy naprosto příšerné.

Na jednu stranu lidem vytýkáme strach z cizího, z uprchlíků, z islámu. Na druhou však málokdy nabízíme nějakou alternativu. Jak máme přijmout mezi sebe někoho s kulturou, která u nás nemá tradici?
Alternativou je společnost založená na občanském principu. V té je náboženství čistě soukromou věcí. To, jestli někdo chodí do kostela, mešity, nebo nikam, to je jeho věc. Jde o to, zda se dodržují nějaké základní principy mezilidského soužití. Jestli někdo někoho neobtěžuje např. příliš hlučnou hudbou, což může činit kdokoliv. Někdy se říká, že současná Evropa se má vrátit ke křesťanským tradicím. To je samozřejmě blábol. Současná Evropa si musí uvědomit, že je založena na osvícenských tradicích. Je to až osvícenství, které učí lidi to, že mohou vyznávati Boha nejrůznějšími způsoby. To je alternativa, která je založena na konsenzu. Když se lidé neshodují, je to problém. Jde o to, aby se na tom shodli muslimové, křesťané i ti, kteří se k žádné konfesi nehlásí. Toto je alternativa. Dobrá alternativa. Je škoda, že se o osvícenství víc nemluví. Zde musím připomenout, že právě prostředí FHS mě přimělo o osvícenství přemýšlet. Lidé jako Martina Ondo Grečenková a Petr Wohlmuth, kteří se osvícenstvím zabývají. To, co umožnilo něco jako druhou reformaci v rámci křesťanství, bylo osvícenství. Křesťanství nepřestalo být křesťanstvím, jen prostě prošlo ještě jednou transformací. Nemůžeme zpět před osvícenství. Jako nikdo už nikdy nebude doopravdy magicky věřit jako před první reformací, tak ani už nejsme schopni a neměli bychom se o to ani snažit, obnovovat barokní, militantní podoby křesťanství. Neznamená to však, že by byla osvícenská Evropa protikřesťanská. To vše souvisí s občanskou uvědomělostí a znalostí. Znalostí, proč se co dělá. Pokud člověk prožívá svůj život, běh roku, běh dne, tak se ptá, proč je tomu tak, a ne jenom že ono „se“ to dělá. Ptáme se „proč?“ Proč se to dělá v naší rodině, nebo pokud já to dělám jinak, než to dělali moji předkové, proč to tak dělám.

Není to na dnešního občana trochu náročný úkol? Vidíme, že ve volbách začínají být úspěšní silní vůdci, kteří se tváří, že všechny problémy vyřeší za ně.
Prožíváme krizi, nikoliv katastrofu. Jistě, v celé Evropě nastává jaro silných vůdců. To je pravda. Víme z 30. let, že to skončilo strašným průšvihem. Tou analogií ale není řečeno, že to teď skončí taky takovým průšvihem. Dějiny jsou otevřené, záleží na nás, kam půjdou.

................................
Doporučujeme vám také ke čtení zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................

úterý 15. listopadu 2016

Za studiem na Island. Stipendium vám usnadní start, stačit ale nebude

Začalo to jako jeden z normálních pracovních dní. Vstávala jsem před půl pátou ráno, abych se dostala brzy do práce a z ní pak včas do školy. I takhle se to někdy sejde. V tyto dny nehýřím zrovna energií, přiznávám bez mučení... Pak ale přišel e-mail, který zabral lépe než nejsilnější kafe. „S potěšením Vám oznamujeme...“

Vracím se na Island, kde mi dva týdny loni v zimě opravdu nestačily. A teď je čas odjet na celý zimní semestr. Ano, vím, že tam na severu nejsou tropy, fouká tam vítr, prší, sněží... Ale taky vím, že je tam úžasná příroda, většinou optimisticky smýšlející lidé a spousta geotermálních bazénů. Země přesně pro mě. Studium na nejlákavějším místě je příležitostí pro otestování, jestli nejde náhodou jen o falešné ideály o krásném (byť drsném) severu a jestli si tam nějak vážně poradím se studiem na univerzitě, kolem které jsem předtím chodila skoro až s posvátnou úctou. Nešlo mi totiž ani zdaleka jen o příležitosti k výletům za vodopády, gejzíry a sirnými jezírky.

Na první pas a letenky jsem se těšila jako malé děcko už od začátku.

Když odezněla prvotní euforie, nastal čas myslet na praktické věci a rozhodit sítě po Reykjavíku. Hledala jsem bydlení. Vzhledem k tomu, že Island v posledních letech zažívá dost prudký turistický boom, sebralo AirBnB z nájemního trhu spoustu bytů. Okupují je „batůžkáři“, kteří se zdrží maximálně pár dní a pro majitele bytu znamenají podstatně vyšší příjem než student na Erasmu. Snad omezení této služby, které začne platit příští rok, dalším výměnným studentům situaci trochu ulehčí.

Pár lidí v Reykjavíku znám. I mezi studenty, kteří tenhle problém vyřešili bez toho, že by byť jen na chvilku rozšířili tu „početnou“ skupinku reykjavických bezdomovců. Mají tu prý dva.

Inzeráty nabízely samostatné pokoje většinou v ceně nad 500 euro, což je o celou stovku více než mé stipendium. Postupně jsem se vzdávala vidiny, že mi Erasmus pokryje alespoň ubytování. Pak jsem měla přímo z pekla štěstí a přes kamarádku jsem dostala skvělou nabídku do začátku. Ubytování za hlídání česko-islandských dětí. Pracuji 15 hodin týdně, každé úterý je ze mě „fotbalová máma“ a příběhy o Krtečkovi odvykládám zpaměti i o půlnoci. Bydlím díky tomu v západní části města, můj pokoj je malý, ale pěkný a má naprosto neodolatelný výhled na oceán. Neměnila bych.

Hlavně po nastěhování, když ještě bylo vyloženě letní počasí, jsem chodila po pobřeží a jeden večer byl obzvlášť pěkný západ slunce. Na tohle si opravdu zvyknu moc ráda.

I když takovou kliku asi nebude mít každý, situace se dá vždy nějak zvládnout. Obzvlášť pokud se nebojíte při studiu pracovat. V kavárnách, restauracích, hotelech – pořád tu někoho hledají. Výše islandských nájmů se s islandskou výplatou už nejeví tak děsivě. Zkušenosti studentů z předchozích let často zmiňují, že ubytování je třeba začít hledat s velkým předstihem. Ano, občas se to vyplatí. Ale Islanďané jsou hodně spontánní a i důležité věci jako pronájem bytu řeší nezřídka na poslední chvíli. Rozhlížejte se včas, ale nezačínejte panikařit, když se nezadaří hned. Peníze do začátku máte. Tahle jistota, kterou vám Erasmus dává, je při startu v nové zemi opravdu velice příjemná.

Hned po příletu jsem vyrazila z autobusového nádraží za kamarádkou na univerzitní kolej. Hlavní budova je vždy osvětlená. Musela jsem si ji vyfotit už v tu chvíli… Vzpomínka na příjezd a těšení se na studium.


Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

neděle 13. listopadu 2016

Prof. Martin C. Putna 1/2 - Havel, FHS, Hra o trůny

Prof. Martin C. Putna (foto: Petr KubátMAFRA)

Přinášíme vám dnes další rozhovor s výraznou osobností naší fakulty. Prof. Mgr. Martin Putna, Dr., je již desátým rokem součástí FHS a významnou osobností nejen posledních let. Rozhovor s ním byl pořízen v exotické evropské zemi, Bosně a Hercegovině, a tak je i tímto místem ovlivněn. Bavíme se nejen o Václavu Havlovi, FHS či islámu, ale také o aktuálních tématech, nebo třeba o Hře o trůny.

S Václavem Havlem jste nějakou dobu spolupracoval. Povězte nám něco o této spolupráci.
Občas již během 90. let mne zvali na Amálii. Čili na takovou intelektuální konzultační sedánku do Lán, pokud to byla témata, která se mne týkala. S panem prezidentem jsem se tedy vídal, ale nemůžu říci, že bych patřil mezi jeho stále spolupracovníky, to ne. Systematická spolupráce nastala vlastně až v posledních třech letech Havlova života, kdy mě požádali, abych se ujal Knihovny Václava Havla. Zároveň však musí býti poznamenáno, že ten, koho to napadlo, byl Zdeněk Bakala. Tedy muž, který má dnes velmi špatnou pověst, ale tehdy se pokoušel prezentovat jako jiný typ bohatce – bohatec amerického typu, který pokládá za samozřejmé, že část prostředků investuje do obecně prospěšných cílů. On se rozhodl investovat právě do Knihovny Václava Havla (dále KVH) a jednou z podmínek bylo, že já ji povedu.

Jak jste si to zasloužil?
Tak, že jsme před tímto angažmá již potkali. Požádali mě, abych pro tu knihovnu vytvořil expozici, tedy nějaké krátké libreto, co vše by tam mělo být. To byl nápad správní rady KVH a lidí okolo Karla Schwarzenberga. Bakala byl tenkrát předsedou správní rady KVH. Měli názor, že by bylo užitečné, kdybych se toho ujal já. Já si tedy řekl dobře, zkusíme to.

A povedlo se?
Snad se něco povedlo. Paradoxně mohu říct, že se Zdeňkem Bakalou se mi spolupracovalo velmi dobře, protože byl věcný. S Václavem Havlem to nebylo snadné, protože on byl tehdy už velmi nemocen a nemalou část těch tří let s ním nebylo možné běžně spolupracovat, protože byl v nemocnici nebo v domácím ošetřování a neměl na takové věci čas. Pak se tedy ujal toho, nemyslím, že úplně šťastného, nápadu režírovat film podle hry Odcházení, takže jsem s ním spolupracoval méně, než jsem si představoval. Pokoušel jsem se tedy napsat cosi jako jeho duchovní portrét. Jasně se zde ukazovala zvláštní dichotomie mezi tím starým Václavem Havlem, který byl velmi nemocný muž, a mezi Havlem, který mi vyvstával z těch původních textů a ze vzpomínek přátel. Pokud nebylo možné mluvit s ním, tak jsem vedl rozhovory s množstvím jeho přátel z mladých let. S Janem Koblasou, Věrou Linhartovou, se Zdeňkem Neubauerem a mnoha dalšími. Od nich mi vyvstával obraz člověka, který měl mimořádný talent mediátorský. Havel asi nikdy nebyl úplně originální myslitel typu Patočky, ale měl mimořádnou schopnost prostředkovat mezi lidmi, chytat ideje, které byly ve vzduchu a činit je srozumitelnými. Ten člověk, který spojuje.

Je tedy toto význam Havlovy osobnosti pro společnost?
Já myslím, že to vyvstane s nějakým odstupem. Podobně jako s Masarykem. Když ten vládl, tak jej mnozí kritizovali za to a ono, ale s odstupem času se ukázalo, že Masarykovská éra byl zlatý věk Československa 20. století. Já jsem pevně přesvědčen o tom, že s odstupem bude zřetelné, že 90. léta byl zlatý věk počátku 21. století – pokud bereme to 20. století jako krátké a 21., které už nastává. Tam byly jasně řečeny některé principy na začátku, které on byl schopen reprezentovat. To, že stát nemá být budován jako národní, nacionální, ale jako stát občanský a jako stát s nějakým duchovním základem, ale ne se základem církevním, konfesním. To jsou naprosto zásadní věci. Zvláště v kontrastu s tím, co přišlo poté, se ukazuje, jak zásadní Havel byl. To, že se proti němu vytvořila kampaň a z jeho díla lidé neznají nic, zato si pamatují ten zkreslený nesmyslný termín „humanitární bombardování“, znamená, jak velmi je nenáviděn. A když něco velmi nenávidíme, znamená to, že to za nenávidění stojí. Havel je ten, který mnoha lidem stojí za nenávist.

Co říkáte na nedávné množství oslavných projevů k výročí nedožitých Havlových osmdesátin?
Havel si to jistě zaslouží, ale myslím, že ty oslavy nebyly pojaty úplně tak, jak by bylo zapotřebí. Nesly se v takovém sentimentálním duchu vzpomínání, připomínání, historek – i po mně z mnoha novin chtěli vzpomínky ještě nesdělené. Myslím, že to je špatně. Je to takový pitvorný kult osobnosti, který té osobnosti bere to nejpodstatnější – to jest ten osten. V situaci současné, v situaci obecného zhnědnutí, fašizace společnosti by měly být tyto sentimentální vzpomínky dány stranou. Je jediná podstatná věc, která plyne z havlovského dědictví, a to je ta, že patříme k Evropě a že bychom neměli propadnout nacionalizmu a xenofobii. To je to jediné podstatné. Všechno ostatní je zbytečné, ne-li škodlivé. To by si měl člověk z Havlova díla odnést. Žádný sentimentální obrázek zadrhávajícího, ráčkujícího, legračního pána, se kterým jsou spojeny historky. Nikoliv. Je to prostě odkaz k analogickému jednání. Přesně totéž, co říká Masaryk o reformaci. Říká – samozřejmě už nemůžeme věřit tak jako věřil Hus, ale vztahovat se k Husovi znamená návod k analogickému jednání. Jednej jako Hus. Zde to znamená – jednej jako Havel.

Tedy analogie k „imitatio Christi“ – následuj Krista.
Přesně tak.
................................

Doporučujeme vám také ke čtení zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................

Co si myslíte o situaci kolem státního vyznamenání pro Josefa Bradyho?

O Zemanovi už jsem vše řekl. Je to vlastizrádce, který patří před soud. Pracuje v zájmu cizích nepřátelských velmocí.

Michal Horáček nedávno oznámil svou kandidaturu na prezidenta.
To není špatný nápad. Uvidíme, co z něj vzejde. Beru to jako zajímavý nápad, možnost.

Přesto, že je to další milionář, zakladatel Fortuny?
Jistě. Sázková kancelář není něco, co by humanitního intelektuála naplňovalo nadšením. Přesto je možné, že může sehrát nějakou roli. I Horáčka znám z Knihovny Václava Havla. Myslím, že je stále člen správní rady a tam jsme se potkávali. Bylo velmi vidět, jak ho věci týkající se dějin českého myšlení a české státnosti hluboce zajímají. Vzpomínám si, že jsem dělal nějakou prohlídku v katedrále. V malé skupině jsme prošli kaple katedrály dokola a vykládal jsem tam ne úplně známé věci o dějinách české duchovnosti a jeho to strašně zajímalo. 

Jak může liberální fakulta, jako je FHS, pomoci společnosti s bojem proti radikalizaci a nenávisti?
Pokud je to fakulta, která má do počátku vložen ten sokolovský étos, to znamená představu, že akademik by měl být připraven se občansky angažovat ve prospěch otevřené občanské společnosti, tak to je něco zásadního. Na druhou stranu se FHS vytýká, že její absolventi často nejsou akademiky v tom striktním slova smyslu. Ano. Pravděpodobně málokdo z našich absolventů bude tím universitním vědcem, který stráví život objížděním konferencí a psaním článků do impaktovaných časopisů, ale popravdě řečeno si myslím, že je mnoho článků v impaktovaných časopisech a že je důležitější spíš ten étos.

Čili že větší význam mají ti studenti, kteří se nestanou akademiky, ale působí ve veřejném životě.
Přesně tak.

Máte nějakou představu, kam by v budoucnu mohla FHS směřovat?
Měla by si znovu uvědomit základní morální standardy, na kterých byla vystavěna.

Říká se, že dějiny se neustále zrychlují. Máme tedy vůbec čas se z nich poučit?
Určitě. Ty novodobé dějiny se samozřejmě zrychlují. Ale některá základní schémata dějin, ta už jsou i v té antice přítomna. Typy konfliktů, typy hrdinů a antihrdinů, ty už v Řecku a Římě jsou. A není náhodou, že celá Evropa se učila z těchto příběhů. Pokud my, jakožto Češi, musíme znát příběhy Masaryka a Havla, tak se to nevylučuje s tím, že nám příběhy hrdinů řeckých a římských dávají nějaké zrcadlo, které je trvale platné. Takže ano, zrychluje, ale tím spíš říkám – znovu a znovu se dívat do těch starých zrcadel. Často se nám staré příběhy mohou zjevit v nové podobě.

Pokud si vzpomínám na své historické vzdělání na základní a střední škole, antice i novodobým dějinám je věnována většinou marginální pozornost. Není to tedy chyba?
Vyučující každého oboru jistě říká, že se právě tomu jeho oboru věnuje málo času. Je to tak. Na druhou stranu jsem se v posledním roce s velkým zpožděním seznámil se seriálem Hra o trůny. Seriálem, který bezpochyby naprostá většina našich studentů zná a naprostá většina kolegů vyučujících nezná. A to je dílo, které je opravdu z 98 % složeno právě z těch starých archetypů, které jsou použity v novém kontextu. Ty archetypy tam stále pracují. Myslím, že je užitečné ukazovat spojení mezi starým a novým. Vlastně milí kolegové, to, co znáte z Hry o trůny, se podobá tomu starému. Jistě že ten seriál promlouvá jazykem srozumitelnější než texty starého Herodota a Tacita, ale uvědomit si ty souvislosti znamená uvědomit si, že žijeme historií. Seriály tohoto typu paradoxně pomáhají nahradit školní výuku základních principů. Sledování Hry o trůny může leckomu vysvětlit historii staré Evropy lépe než nekvalitní výuka. 

Jaké je nyní vaše místo na FHS?
Momentálně jsem se vrátil na bakalářské studium, kde přednáším výsledky svého bádání. Teď mám kurz na téma katolicismus a komunismus mezi lety 1945 a 1989, takže vlastně přednáším svou právě dopsanou knihu Česká katolická literatura III. Poté, co jsem se setkal s odvrácenou stranou akademické politiky, nerad bych se do ní jakýmkoliv způsobem dále pletl. Budu se snažit být užitečný tím, že budu přednášet to, o čem bádám.

Dokázal byste nakonec popřát něco Evropě?
Čtěte. Pořádné knihy měl bych dodat…

................................

Přečtěte si také druhou část velkého rozhovoru s profesorem Martinem Putnou.

středa 9. listopadu 2016

Špagetové osvícení do Senátu!

Volby, volby, všude volby. Zdá se vám, že to s fakultou nemá co do činění? Nenechte se mýlit. I my máme za pár dní volby; a i my představujeme kandidáta, jaký v těchto dnech letí. Udělejme fakultu opět skvělou! Vraťme boloňské špagety na pořad dne!

(Autor: G.dallorto – Vlastní dílo, Attribution, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=19742512)


Milé kolegyně, milí kolegové,

jméno mé je Páťa Faria a na naší fakultě studuji sedmým rokem Studium humanitní vzdělanosti. Za tuto dobu jsem již směle nahlédl pod povrch fungování FHS, proseděl důlek před Historickým modulem, prošel jistým osobním růstem a objevil, v čem spočívají největší problémy osobní, fakultní i celosvětové – i rozhodl jsem se kandidovat do senátu.

Aby vám mé pohnutky nebyly zcela neprůhledné, je třeba zmínit, že jsem v průběhu svých studií konvertoval k pastafariánství, a to nikoli náhodou. Obzvlášť četba k Úvodu do historie mě vskutku osvítila, byly to fascinující řádky a zdálo se mi, že je za nimi skryto nějaké sdělení. Netrvalo dlouho a našel jsem ho: je jím zvěst o Létajícím Špagetovém Monstru. Věci však nekončí Úvodem do historie: také literaturu k EDK i SVIPu si je možné sestavit tak, že na vás mezi řádky co chvíli mrkne Létající Špagetové Monstrum. A dokonce zkratka Letní školy odpovídá prvním dvěma iniciálám Létajícího Špagetového Mostra. Náhoda? Nemyslím si. Naše fakulta je skrytě a svědomitě řízená pastafariány a i vy jste, byť nevědomky, milostivě vedeni ke Špagetovému Osvícení.

Rozhodl jsem se, že k tomu již nemohu dál mlčet: je třeba zvěst o Létajícím Monstru šířit i zjevně a neskrytě, i jsem dnes tady a nabízím se vám jako kandidát do senátu. Více boloňských špaget pro vás i vaši duši!

Toto jsou body, které budu v senátu prosazovat:
  • možnost nechat se vyfotit na ISIC s odznakem pastafariánství (cedníkem na hlavě), a to zadarmo, pokud touto fotkou chcete nahradit svou předchozí fotku pohanskou
  • zvýšení bodového hodnocení knih s pastafariánskou tematikou u EDK
  • a hlavně: více boloňských špaget v menze, a to za cenu nižší, než je cena ostatních obědů!
Neváhejte a zvolte kandidáta, kterého nikdo neutáhne na vařené nudli!

Boloňské špagety stále, levně a pro každého!


Zde představený kandidát je fiktivní. Podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

neděle 6. listopadu 2016

Bosna a Hercegovina - Patří islám do Evropy?

Mnohdy jediný způsob, jak čelit často matoucím informacím z médií, je zkoumání kultury přímo v jejím domovském prostředí. V dnešní době to platí také o islámu. Právě takovému zkoumání se věnovala na konci minulého měsíce výprava studentů FHS UK do Bosny a Hercegoviny, pod vedením prof. Martina Putny. Co tedy znamená, když se řekne islám v evropské zemi? Na to zkouším odpovědět v mé osobní impresi z cesty…
 
Jak psát o zemi, která svou zlatou éru prožívala před tolika lety, že už se pro ni stává téměř mýtickou? Jak psát o zemi, jejíž historie je plná válek a krvavých konfliktů od 15. století až donedávna. Je to historie, kterou si u nás jen těžko dokážeme představit. Přesto je Bosna a Hercegovina zemí oplývající svou vlastní typickou krásou, jejíž historie k nám stále promlouvá přes propast staletí.
 

Vodopád v Jajcích – historickém centru středověké Bosny

 
Bosna a Hercegovina je jednou z mála zemí v Evropě, kde se potkává tradiční křesťanské náboženství (katolické i pravoslavné) s tradičním většinovým islámem. Píšu tradičním, protože to není takový islám, jaký známe z televize. Je to islám, který zde má více než pětisetletou tradici. Je to islám kulturní. Sarajevo, založené jako perla Osmanské říše, zdobí mešity architektů mešit Cařihradských a dalších. Přesto se příběh této země neodehrává v nějaké orientální krajině Blízkého východu. Tak tomu však není: Bosna a Hercegovina v sobě spojuje dva typicky evropské krajinné rázy.
 

Interier Gazi Huserev-begovi mešity


Krajina Bosny je středoevropská. Procházíte krajinou, kterou si na mnoha místech můžete splést s jižní Moravou. Je to země, která prožila čtyřicet let komunismu, podobně jako Československo. Proto i venkovská a městská architektura této doby velmi připomíná naše prostředí. Jen místo věží kostelů zdobí vesnice minarety.
 

Osmanské centrum Sarajeva s typickým výjevem – Holubníkem 


Naopak Hercegovina zdaleka není „lautr rovina“, jak se zpívá v jedné písničce. Je to kopcovitá země středomořského charakteru. Vlastně docela jasně poznáte, zda se nacházíte v Bosně, nebo Hercegovině. Hercegovina je totiž zemí, ve které čekáte za každým kopcem Jadranské moře. Ale nedočkáte se jej. Deset kilometrů mořského pobřeží vklíněných do chorvatského území neodpovídá krajinnému rázu. Krajina však nezná hranice. Holé, vyprahlé kopce ozdobené malými křovisky jsou totožné s těmi, které najdete v Chorvatsku či Řecku.
 

Mostar. Perla Hercegoviny


Cílem naší cesty bylo především Sarajevo. Kde jinde byste také potkali mešitu ze 16. století kousek od katolické katedrály s výhledem na pravoslavný kostel? Kde jinde byste přešli po stejné ulici z rakouského bulváru do rušného osmanského tržiště? Kde jinde byste mohli poslouchat mystické zpěvy členů súfického taríku (bratrstva) a vzápětí se odebrat na katolickou mši? Snad jen v Jeruzalémě.  Ano, Sarajevo je bezpochyby takový malý Jeruzalém Evropy. Symbolizuje soužití obyvatel Bosny a Hercegoviny se všemi výhodami i problémy. Stejně jako o Jeruzalém, i o něj vedly války, jen mnohem modernější. S dělostřelectvem a bombardováním. Navzdory tomu i Sarajevo stejně jako Jeruzalém představuje symbol multikulturního soužití – muslim bránil svůj domov vedle křesťana.  Sarajevo si dokázalo zachovat svůj jedinečný multikulturní ráz, ačkoli Bosna není vyspělou zemí a není ani zemí bohatou. Zničil ji nejen komunismus, ale i války 90. let. Přesto je v mnoha věcech vyspělejší než zbytek východní Evropy. Bylo by bláhové myslet si, že je ideální multikulturní zemí. Není. Je zemí, ve které si kritici multikulturalismu najdou množství prvků, které je možné kritizovat. Je však také zemí, která jednoznačně dokazuje, že islám je součástí evropských dějin. Nejen v pozitivním smyslu, a nejen v negativním smyslu.
 

Památník z místa dopadu tříštivé pumy v Sarajevu, která měla oběti na životech


Jak se tedy píše o takové zemi? Těžko. Přesto je to země, kterou stojí za to navštívit, stojí za to si ji vychutnat. Sednout si do muslimského baru vedle kostela, dát si bosenskou kávu nebo čaj a sledovat skupinky mladých chlapců a dívek, jak po sobě po očku koukají, baví se o sobě a namlouvají se. Poté se posadit hned vedle do kavárny vídeňského stylu, dát si sachr s espressem naproti mešitě. K obědu vychutnat pljeskavicu (hovězí steak na grilu) a večer kebab. Stejně tak má smysl studovat bosenské dějiny. Jsou pro nás zdrojem poučení i inspirace i dnes. A vše bude fungovat do chvíle, než si někdo zase bude chtít zvednout přízeň voličů prohlašováním, že je jejich národ lepší než druhý. 


Nápis na stěně v Travniku…