pátek 28. října 2016

Rozhovor s prof. Janem Sokolem - O Havlovi, FHS i politice

Dne 5. října by oslavil náš bývalý prezident Václav Havel osmdesáté narozeniny. Tedy kdyby byl naživu. Tato událost se stala středem mediálního zájmu na několik týdnů. Věříme, že je dobrým důvodem k připomenutí si základních věcí, na kterých je naše společnost založena. A tak jsme oslovili několik profesorů naší fakulty, abychom se jich zeptali na názor nejen na osobu prvního prezidenta České Republiky, ale také na další věci týkající se fakulty i politiky. Přinášíme vám dnes rozhovor s prvním děkanem naší fakulty prof. PhDr. Janem Sokolem, Ph.D., CSc.

Jsem z generace, pro kterou byl Havel osobností, ke které se dalo vzhlížet. Osobností zaštiťující politiku. Jak jste na něj nahlížel vy, jako příslušník stejné generace?
Já jsem vlastně jeho vrstevník, narodili jsme se ve stejném roce. Václava Havla jsem poznal z dálky v osmašedesátém roce, jednak v divadle a jednak v časopisu Tvář, ale nebyli jsme si v tu dobu nějak moc blízcí. Pak jsme  se sporadicky vídali na bytových seminářích a podobně. Trochu jsme spolupracovali okolo Charty, ale více jsme se sblížili až po roce 1989. Když jsem působil v politice, tak jsme se vídali dost často (prof. Sokol působil jako místopředseda parlamentu v letech 1990–1992).  Samozřejmě jsme se znali, ale nikdy jsem nepatřil k jeho nejbližšímu okruhu. Velmi jsem si ho vážil.

Tím jste mi odpověděl na druhou otázku, tedy zda jste s Václavem Havlem spolupracoval.
Ano, před rokem 1989 jsme se několikrát potkali a vyměnili si pár dopisů, ale nic intenzivnějšího.

Co si student FHS může z Havlových myšlenek odnést?
Havla stojí za to číst. Stále. Projevy a vlastně i divadelní hry. Byl to vzdělaný člověk, který mimořádně šťastně chytil to, co má president dělat: nemontovat se do kde čeho a hledět si své věci, která je pro nás velmi důležitá. Havlovi se podařilo vytvořit nám ve světě neuvěřitelně příznivý obraz. Někteří nechápou, jaký to má význam, ale je to neobyčejně významná věc dokonce i hospodářsky. Tento nezaslouženě dobrý obraz o Česku jeho nástupci dost poškodili, takže jej dnes nemáme tak dobrý, což je opět vidět i v praktických věcech. Dnes má i Slovensko lepší vztahy se světem než my. Právě to je ale úkol prezidenta, v ostatních věcech nemůže udělat skoro nic. Nápady na železnice a průplavy jsou trošku chiméry.

FHS představuje liberální proud vzdělanosti a její kořeny sahají do doby prezidentování Havla. Podporoval nějak vznik fakulty?
Moc ne. Školství nebyla jeho parketa. On se zabýval tím, čím měl – čili zahraniční politikou a vytvářením dobrého obrazu země. To dělal skvěle a jen hlupák to nevidí.

Jakou roli by měla hrát FHS ve škále ostatních univerzit?
Stále si myslím, že jádrem je liberální bakalářský program, na který navazuje to, co jinde chybí. Je velmi důležitý pro moderní dobu. On u nás nemá příliš velkou tradici – naposledy se zde liberálně studovalo ve 14. století, avšak stojí za to snažit se jej oživit.

Kam by měla FHS směřovat?
To je složité. Fakulta se musí přizpůsobovat prostředí. Moc bych si však přál, kdyby se tuto nerozdrobenost humanitních oborů podařilo udržet. Pořád trpíme tím, že zejména učitelé, kteří tímto vzděláním neprošli, mají přirozenou tendenci k odbornictví. Čili že historik chce mít ze studentů historiky, sociolog sociology. To je přirozené, ale nepatří to sem. Kdyby se tahle nerozdrobenost ztratila, pak naše fakulta ztratí význam.

Zdá se, že se z nedávné historie učíme jen pomalu. Není trochu čas dávat novodobým dějinám ve školách více prostoru?
Myslím, že tomu váhání rozumím. Současné dějiny jsou vždy trochu konfliktní. Upřímně řečeno, současné dějiny jsou ještě teplé. Chápu učitele, kteří se tomu vyhýbají. Jejich rodiče se toho účastnili, stále žijí pamětníci těch událostí.

Říká se, že se dějiny stále zrychlují. Máme tedy čas poučit se z chyb?
Staré pořekadlo říká: „Jediné poučení z dějin je to, že se z nich lidé nikdy nepoučí.“ Dějiny se neopakují a poučení z nich nemůže být lineární. Spíš má cenu si zvykat na určitou hloubku dějinného času. Ne, že by se v historii hledaly vzorce, jak se chovat dnes, to bychom od ní chtěli mnoho.

Máme za sebou volby do zastupitelstva krajů. Z výsledků se zdá, že lidé opět hledají silnou osobnost, za kterou jít. Může být toto příčinou úspěchu stran typu ANO?
Je pravda, že ANO je podnik jednoho muže. Jistě se spolupracovníky, ale bez něj by to nefungovalo. Spíš ale chybí silní vůdci v ostatních stranách. Kdyby měla nějaká z tradičních stran silnějšího předsedu, úspěch by měla také. Premiér je mi docela sympatický. Myslím, že to dělá dobře, ale jeho způsob jednání je takový, že jej není moc vidět. Drží koalici slušně pohromadě, ale že by byl zvláště výrazný politik, to se říct nedá.

Nechci se ptát, koho jste volil, spíš se zeptám, jak volit správně?
To hlavní, co se má říkat okolo voleb je, že nevybíráte ideálního člověka, ale vybíráte toho, kdo vám přijde alespoň o kousek lepší než ti ostatní. To je velmi důležité. Když vám někdo řekne – „mně se nikdo z nich nelíbí,“ na tom se demokracie postavit nedá. Vždy je to kompromis. I teorie demokratické politiky je založena na tom, že poznáte ten malý rozdíl. Druhou věcí jsou nesystémové strany. Volič tu dává hlas té straně, o které si myslí, že do vlády určitě nepůjde, a tedy říká „vládněte za mě,“ což ti ostatní ochotně udělají. Podle mého soudu se člověk, který nevolí, nebo volí protisystémové strany, zbavuje práva nadávat na poměry. Většinou mi však volební výsledky nepřipadají úplně špatné.

Budete ještě kandidovat na presidenta?
Ne to né, na to už jsem starý. 

úterý 25. října 2016

Onen děsivý dopis

Tento příspěvek se sice bude týkat jen malé části spolužáků, přesto mi však přišlo důležité ho sepsat, neboť může významně přispět k jejich duševní pohodě.

Nuže, o jaký dopis se jedná? O dopis s rudým proužkem. O dopis, který dostanete, jestliže jste studovali na bakaláře o rok déle a splnili státnice až v září. O dopis, ve kterém se dozvíte, že máte zaplatit poplatek za delší studium.

„Jak je to možné? Vždyť nechci studovat další semestr, mám přece po státnicích! A oni to musejí vědět, vždyť mě dokonce oslovují novým titulem!“
Lhůta bezplatných čtyř let se však nepočítá na semestry a nesouvisí s harmonogramem akademického roku. Rozhodující je datum zápisu do studia, který bývá zpravidla zkraje září. To, že jste nemohli chodit na přednášky, protože ještě nezačal semestr, je lhostejné.

Než se však oddáte spravedlivému rozhořčení a začnete na svou alma mater svolávat hromy, blesky či nějaké rozsáhlejší přírodní katastrofy, vězte, že to není zdaleka tak zlé, jak to vypadá.

Jestliže jste absolvovali studium nejpozději do jednoho měsíce ode dne vzniku poplatkové povinnosti, stačí podat žádost o přezkum a poplatek vám bude prominut. Příslušný formulář a další potřebné dokumenty (tabulka s přehledem důvodů pro prominutí poplatku) najdete na stránkách univerzity (body 8. a 9.). Pak už stačí jen vše vyplnit a odeslat a počkat si na happy end celé této podivné kauzy.

Zůstává už jen otázka, proč je tohle martyrium vůbec třeba. Pro univerzitu to znamená administrativní zátěž, o zátěži pro nervy dotyčných studentů nemluvě. Podívejme se však na to z té lepší stránky, kdo z vás si předtím vyzkoušel zúčastnit se správního řízení? Berme to jako další z cenných zkušeností, které nám naše škola poskytla.



čtvrtek 20. října 2016

Ztraceni v humanitní vzdělanosti: užitečné tipy do studia

V posledním díle našeho miniseriálu pro nově přišedší prváky se ve stručnosti podíváme na to, co ještě nezaznělo a co by se vám mohlo při studiu hodit. Pohodlně se usaďte, poslední várka tipů, z nichž mnohé ocení i studenti vyšších ročníků, je před vámi.

1) Harmonogram akademického roku

Nevíte, kdy začíná semestr? Kdy přesně budou vánoční prázdniny? Odkdy dokdy je zkouškové? A kdy začíná další semestr? Pak máme pro vás dobrou zprávu: je tu něco, co vám tohle všechno prozradí. Jmenuje se to harmonogram akademického roku a najdete v něm všechna podstatná data.

2) Ubytovací stipendium

Na začátku každého akademického roku mohou podat všichni nepražští studenti žádost o ubytovací stipendium. Vzhledem k tomu, že se tato žádost podává jinde, než probíhá běžný elektronický akademický provoz, na ni řada studentů zapomíná. Stačí však kliknout sem, kam se přihlásíte svými přihlašovacími údaji do SISu, rozkliknout „Ubytovací stipendia“ a tam si vyplnit žádost - ale pozor, podávání žádostí se otevírá až zítra, dnes tedy ještě odejdete s nepořízenou. Je to nicméně velmi snadné a nezabere to víc než pár minut. Na nové Lamborghini si z toho asi sice nenašetříte, ale část nákladů minimálně na dopravu se ze stipendia určitě pokrýt dá.

3) Knihovna a studovna

Jinonice disponují poměrně velkou a dobře zásobenou knihovnou. Neváhejte, registrujte se (stačí do knihovny dojít s ISICem) a začněte půjčovat. Knihovníci jsou velmi milí, přátelští a ochotní a určitě vám vykouzlí úsměv na tváři. V knihovně lze také tisknout, více informací k tomu vám řeknou sami knihovníci, případně je naleznete na webu knihovny. Knihy, které jsou označené jako „Prezenční“, jsou uloženy ve studovně. Ta se nachází v budově naproti knihovně (přes ulici), je velmi hezky vybavená a můžete tam vysedávat do aleluja.

4) Elektronické zdroje

Fakulta má přístup do relativně rozsáhlé databáze elektronických zdrojů, zejména odborných časopisů. Vzhledem k tomu, že loni byl zprovozněn internetový celouniverzitní vyhledávač, který umí prakticky všechny tyto databáze prohledat, se v nich dá velmi snadno orientovat. Pokud tedy nepatří k vašim nejmilejším koníčkům sáhodlouhé hledání zdrojů na deseti různých místech, určitě se tam podívejte. Váš referát, seminární i bakalářská práce to jistě ocení.

5) Fóra v Moodlu

Přestože Moodle nepatří k největším favoritům místních vyučujících a mnozí ho vůbec nepoužívají, jsou věci, ke kterým je vyloženě vhodný a které na něm zaručeně najdete. Obzvlášť hodnotná jsou tři fóra: FAQ – Frequently Asked Questions, Dotazy ke studiu a Debata o předmětech. Pakliže si nebudete s něčím vědět rady, zkuste prohledat tato tři fóra; je dost pravděpodobné, že tam odpověď najdete. A když ji nenajdete, není nic jednoduššího, než položit tam dotaz a přispět tak mimo jiné k informovanosti příštích generací.

Jsme u konce našeho informačního seriálu. Snažili jsme se vám v něm zprostředkovat některé užitečné informace a jsme si vědomi toho, že v žádném případě nejsou vyčerpávající. Trápí-li vás tedy i nadále nějaké nevyřešené otázky (snad mimo těch existenciálních), neváhejte se s nimi obrátit na naše skvělé studijní oddělení. Tam vám jistě rádi pomohou.

středa 12. října 2016

Jaké jsou státnice z druhé strany

Je tomu již rok, co jsem byla poprvé u státnic. Ne jako student a už vůbec ne jako učitel. Vlastně by se měl dnešní článek jmenovat spíš "Jaké jsou státnice ze třetí strany", ale to je na titulek moc záhadné. Zkrátka řečeno jde o zážitky administrativních pracovníků, kteří zajišťují, abych tak řekla, všechno, co není vidět (snad kromě občerstvení, to vidět je). Přestože se jim zpravidla nevěnuje příliš pozornosti, i oni si u státnic užijí své. Zvlášť když jsou u nich poprvé.

Hodinu před začátkem státnic jsem došla na fakultu, v ruce velkou papírovou krabici s občerstvením. Následujících šedesát minut jsem strávila intimní chvíle s kávovarem, varnou konvicí, chlebíčky a hromadou nádobí, které jsem chystala, aranžovala a nosila z pátého patra (tam je kuchyňka a můj kancl) do šestého patra (tam se státnicuje a, jak bude později důležité, je tam studijní oddělení a oddělení výpočetní techniky). Donesla jsem tam také všechna pečlivě roztříděná lejstra (že jich je!) a hromadu propisek, znáte to, nikdy si nemůžete být jisti, kdy které dopíšou, a když jich donesete málo, zpravidla dopíšou všechny.

Pak přišla řada na prvního studenta a já jsem si mohla dát přestávku, protože zkoušení je pro administrativu to poslední, co ji zajímá, administrativě jde především o papíry. Řekla jsem si tedy, že mezitím vyřídím jiné věci. A tehdy to začalo. Dá se říct, že zbytek mého dne z poloviny tvořilo panické běhání mezi pátým a šestým patrem.
"Dobrý den, netiskne mi tiskárna."
"Tak se na to podíváme."
Pán z výpočetky nastavil správnou tiskárnu a odešel. Klid ovšem netrval dlouho.
"Dobrý den podruhé, tentokrát mi nefunguje program na uznávání předmětů."
Už na druhý pokus prográmek začal fungovat. Nadešel čas dojít si pro první vyplněná lejstra. A najít nové problémy. Tentokrát jsem běžela na studijní.
"Nejde mi finalizovat obhájená diplomka!"
"Cože? To jsem ještě nikdy neviděl..."
Nakonec jsme to po chvíli hledání zvládli. Následovalo vyplňování známek do SISu. Taková odpovědnost! Špatné kliknutí znamená, že student bude mít jinou známku ze státnic. Oprava něčeho takového by znamenala víc než jen běhání mezi patry. Všechno raději pětkrát kontroluji, když tu najednou spatřím kolonku "Celkový výsledek státní zkoušky", do které absolutně netuším co vyplnit. Z úst se mi vydral bolestný vzdech. Kdyby to tak byla kolonka na údaj, v kolik si komise dala přestávku! Na vyplněných papírech nic takového nevidím. To si mám něco vymyslet? Nebo to zprůměrovat? Prostě tam jen tak namátkou vyplnit "celkový výsledek státní zkoušky"?! Pak se mi obrovsky uleví: na papírech taková kolonka je, jen ji komise zapomněla vyplnit. Vstávám a tentokrát euforicky běžím do šestého patra.
"Omlouvám se, že vyrušuju, ale zapomněli jste vyplnit tady tu kolonku..."
"Jé, no to se omlouváme, ukažte... aha, hm... co jí dáme?"

Když jsem večer šla z fakulty domů, měla jsem pocit, že omdlím. Za ten den jsem naběhala po schodech snad deset kilometrů a vypotila bazén. Je to děsivý pocit, vědět, že osud studenta leží ve vašich rukou. A vůbec nejparadoxnější na tom všem je, že dobře odvedená administrativní práce se pozná podle toho, že o ní vůbec nevíte a všechno prostě funguje. Byl to strašný den, ale pakliže si těch mých sprintů po schodech a mrazu běhajícího po zádech nikdo nevšiml a studenti si mysleli, jak se jim to hezky všechno automaticky vyplnilo a zaevidovalo do systému, pak to byl úspěch. Protože takhle prostě úspěch v administrativě vypadá.

čtvrtek 6. října 2016

Ztraceni v humanitní vzdělanosti: jak do menzy

Nenechte se zmást, dnešní článek není o tom, jak se dostat do organizace, která sdružuje 2 % nejchytřejších lidí v populaci. Naopak: dnes se budeme věnovat věci, která tvoří samotný základ Maslowovy pyramidy potřeb, totiž jídlu. Možnosti stravování na fakultě jsou v zásadě tři: vedle fakulty jsou dvě sámošky, přímo v budově fakulty pak je bufet a hned vedle něj je menza (viditelně od sebe nejsou bufet a menza v zásadě nijak odděleny, je to prostě jeden dlouhý výdejní pult). Kromě postřehu, že sámošky jsou zpravidla levnější než bufet, stojí za povšimnutí zejména menza, protože před její první návštěvou byste měli pár věcí vědět.



1) Prerekvizita oběda

Před prvním jídlem v menze je třeba si vložit peníze na ISIC. To se dělá tak, že si stoupnete do fronty u bufetu (to bývá jediná fronta, která tam je, a kdyby tam náhodou nebyla, tak tam je kasa) a paní u kasy řeknete, že chcete nabít peníze na ISIC. ISIC i peníze jí dáte a ona vám dá účtenku (tu si schovejte, jsou na ní údaje, které potřebujete k tomu, abyste si objednali oběd přes internet).

2) Objednané a volné obědy

V menze si můžete oběd buď objednat předem (alespoň den předem do 16:00), nebo to risknout a dát si tzv. volný oběd. Jejich seznam bývá napsán křídou na tabulce na výdejním pultu menzy. Objednávat můžete buď přes internet na tomto odkazu, nebo u krabiček, které jsou hned vedle východu z menzy. Pozor! Při objednávání přes internet si dobře zkontrolujte, že jste si oběd opravdu objednali v Jinonicích! Nejednou si nepozorní studenti museli jet pro oběd na Právnickou fakultu.

3) Kdo zaváhá…

Menza otevírá v půl dvanácté a volné obědy bývají zpravidla velmi rychle pryč (v Jinonicích se totiž nevaří, ale pouze vydává). Proto buďte rychlí – zpozdit se o deset minut může být pro váš apetit osudové.

4) Běda nedočkavým!

K vydání oběda stačí pípnout ISICem u krabičky na výdejním pultu. Ale pozor! Nikdy nepřikládejte ISIC ke krabičce dřív, než vás k tomu obsluha vyzve! Pracovníci menzy jsou na netrpělivce, jejichž číslo oběda nikdo neviděl, protože ještě obsluhovali předchozího strávníka, opravdu alergičtí. Někdy to skoro vypadá tak, že student, co se tohoto přestupku proti dobrému tónu menzy dopustí, bude druhý den jako místní specialita na másle.

Všeobecně se dá říci, že jinonická menza je jednak skvělé místo pro setkávání studentů na fakultě i mimo pole výuky a jednak výborná škola života, neboť občas slouží jako hmatatelné připomenutí lidového moudra, že není každý den posvícení – ať už proto, že máte omylem oběd na Právnické, nemáte objednáno a volné obědy už nejsou (a v bufetu je fronta až na chodbu), zbylo na vás něco, co jste nechtěli, nebo jídlo, které jste si objednali, vypadá úplně jinak, než jak jste si ho představovali. Každopádně když si osvojíte všechny jemné nuance chodu naší menzy, nechybí vám moc a můžete to zkusit i v oné druhé mense. To je pořadí, které by i Maslow schválil.

pondělí 3. října 2016

Jak psát e-mail vyučujícímu

Znáte ten brilantní kreslený vtip o tom, jak student píše svému profesorovi? Jeho autor vystihl opravdu mnohé. Málokterý z rutinních úkonů na vysoké škole totiž vzbuzuje tolik otazníků, nervových tiků a rozpaků. A to na obou stranách pomyslné barikády.


Na prolomení ledů, ve kterých mnozí studenti při psaní svým vyučujícím vězí, přitom stačí pár jednoduchých zásad. V podstatě jsou jen tři: správně oslovit či alespoň pozdravit, zdvořile napsat, co potřebuji, správně se rozloučit. A přece v tom mnoho lidí chybuje.

První zásada bývá nejčastějším kamenem úrazu. Já jsem kupříkladu celý první semestr oslovovala jednoho vyučujícího s titulem Ph.D. „vážený pane profesore“. To je chyba, kterou někteří velkoryse přejdou, jiné to však vysloveně pohorší. Na univerzitě totiž není každý vyučující profesor a je třeba to respektovat. Zásada správného oslovování nám proto diktuje podívat se na všechny tituly, kterých daný „profesor“ dosáhl, a oslovit ho tím nejvyšším. Pořadí je následovné (od nejvyššího):
Profesor (prof.)
Docent (doc.)
Doktor (Ph.D., PhDr., RnDr. a ostatní tituly obsahující Dr.)
Magistr/Inženýr (Mgr., MgA., M. A./Ing.).
Pozor také na oslovení „vážený pane kolego/vážená paní kolegyně“. Tak nám sice páni profesoři říkají často, ale jako studenti si takové oslovení vůči vyučujícímu rozhodně nemůžeme dovolit – některá zvířátka jsou si zkrátka rovnější.

Otázkou zůstává snad nejčastější „dobrý den“. Při tom se vlk nažere a koza zůstane celá: vyučující mě nemůže obvinit, že jsem ho nepozdravil, a zároveň se nemusím obtěžovat s hledáním, jakých všech ranků už dosáhl. Tato varianta, byť v praxi nejčastější, však není úplně košer a znám lidi, které oslovení „dobrý den“ dokáže pěkně vytočit („Copak jsem nějaký dobrý den?!“). Proto raději pozor na něj. Košer je v tomto případě „dobrý den, pane docente“, tam ale koza už celá nezůstává – opět musíme dohledávat tituly.

Druhá zásada: zdvořilost. Je velmi překvapivé, že někteří univerzitní studenti neznají kouzelné slovíčko „prosím“. Maily jako „Zadáte mi teda to stipendium?“ nebo „Stále nemám tu známku v SISu!“ tak už dávno přešly z říše sci-fi do reality. Takové maily jsou daleko horší než všechny dobré dny dohromady, neboť poukazují na silný nedostatek respektu a zdvořilosti. Proto, prosím, pište alespoň tak, jak byste mluvili. Váženému profesorovi byste z očí do očí určitě neřekli, aby vám teda už koukal zadat to stipendium. Tak mu to ani nepište.

Třetí zásada, vhodný závěr, se pěkně doplňuje se zásadou první i druhou, jen je o mnoho jednodušší. Zdvořilý závěr e-mailu zpravidla obsahuje slovíčko „děkuji“ a rozloučení „s pozdravem (vaše jméno)“. To je to nejjednodušší, co můžete napsat, a určitě tím neuděláte chybu.

Vzato kolem a kolem, je třeba si uvědomit, že nepíšete ani do aristokratické rodiny z počátku devatenáctého století, ani do facebookové skupiny cOoL teEnagEřI. A když si nebudete vědět rady, zkuste si představit, že ten mail, co už půl hodiny píšete, budete muset jako adresát číst vy. Co byste si chtěli přečíst?