čtvrtek 17. listopadu 2016

Prof. Martin C. Putna 2/2 - islám, Bosna, alternativa

Druhá část rozhovoru s prof. Martinem Putnou týkající se místa, kde jsme spolu rozhovor vedli. Hovoříme o významu Bosny a Hercegoviny pro evropské dějiny a aktuálním uprchlickém tématu. Jak podle prof. Putny souvisí islám s Evropou ale i třeba s osvícenstvím, to se dozvíte v následujících řádcích.

MARTIN C. PUTNA | FOTO: MAFRA - DAN MATERNA
MARTIN C. PUTNA | FOTO: MAFRA - DAN MATERNA
..................................
 
Doporučujeme Vám také ke čtení první část rozhovoru s profesorem Martinem Putnou.

..................................

Nacházíme se momentálně v Bosenském Sarajevu. Byla by škoda nezeptat se vás na dojmy z tohoto výletu. Došli jsme k tomu, k čemu jsme měli?
Mám pocit, že ano. Pro mne většina z toho nebyla nová. Byl jsem zde už v létě a předtím jsem se jihoslovanským tématem různých období docela zabýval. Takže to nebylo nové, ale jak jsem měl možnost sledovat reakce studentů, tak myslím, že se povedlo vysvětlit složitost a propletenost evropských kulturních dějin. To nejpodstatnější, proč jsme jeli zrovna do Bosny, je, že islám je součástí evropských kulturních a duchovních dějin a nemůžeme ho z nich žádným způsobem vyndat. Nemají pravdu ti, co tvrdí, že je to něco zcela cizorodého, co s Evropou nemá nic společného, a vždy se to s ní potýkalo jen ve zlém. Současně nemají pravdu ti, co tvrdí, že zde není žádný problém, protože dějiny potkávání islámu a Evropy jsou dějiny plné konfliktů. Je zde však obojí. O to zde šlo – ukázat, jak je to ne-jednoznačné. Je možné se z něčeho poučit, je možné před něčím varovat. Pokud se televizní novinář ptá: „Znovu tedy bojuje křesťanská Evropa s islámem?“ – je to otázka úplně špatně položená.

Nedávno jsem byl dotázán, zda bych si dokázal v Praze představit mešitu podobnou těm, co vidíme právě kolem sebe. Co říkáte na takovou představu?
Promluvím jako estét a snob. Problém je v tom, že mešity, které nacházíme v Bosně, jsou z větší části velmi krásné staré stavby ze 16. a 17. století. Pochází ze zlaté éry osmanské architektury a často mešity v Bosně dělali titíž architekti jako mešity v Cařihradu, a ty jsou velmi nádherné a spirituální. Pro člověka, který vnímá náboženství jako něco transcendentního, co jaksi není přítomné v sochách a obrazech, ale v jakémsi prázdném prostoru, který je naplněn Bohem neviditelným, tak tyto mešity mohou být opravdu velmi inspirativní. No ale mešity moderní jsou většinou hnusné, stejně jako jsou hnusné moderní křesťanské kostely. Takže mne by věru nevadila v Praze mešita, kterou by dělal nějaký Sinánův žák (architekt Mimar Sinan, 1489–1588). Obávám se spíš toho, že mešita, která by se dělala dnes, by byla hnusná. A hnusných staveb máme v Praze dost.

I zde v Bosně však bylo stále patrné, že mezi jednotlivými komunitami panuje určité napětí. Nebojíte se právě takového napětí, které by mohla silná muslimská menšina přinést do evropských zemí?
Mohlo by se to stát. Otázka je však, proč by se to stalo. Pravděpodobně by se to stalo ne kvůli podstatě islámu, ale kvůli jeho konkrétní podobě. To jest to, jaký islám by to byl. Je mnoho nejrůznějších druhů islámu. Islám radikální, fundamentalistický, zvláště konvertitský může působit problémy. Ten islám, který je tu přes 500 let, je islám velmi zdomácnělý, který byl zradikalizován až bosenskou válkou 90. let. Teprve tehdy se zde začal tvořit islám radikální. Do té doby tu byl islám tradice. Islám byl islámem rodinných historií, babiček, svátků, svateb, toho, co je obecně lidské a přátelské, a navíc ještě islámem súfistickým. Bosna je velmi silné místo tradice tasawwufu – súfizmu. Tím, že to u nás nemá žádnou tradici, obával bych se spíš toho, že v současné době by to byl islám, který se cítí jako konfliktní s moderní společností. Stejně jako křesťanství má svoje formy pozitivní a má formy naprosto příšerné.

Na jednu stranu lidem vytýkáme strach z cizího, z uprchlíků, z islámu. Na druhou však málokdy nabízíme nějakou alternativu. Jak máme přijmout mezi sebe někoho s kulturou, která u nás nemá tradici?
Alternativou je společnost založená na občanském principu. V té je náboženství čistě soukromou věcí. To, jestli někdo chodí do kostela, mešity, nebo nikam, to je jeho věc. Jde o to, zda se dodržují nějaké základní principy mezilidského soužití. Jestli někdo někoho neobtěžuje např. příliš hlučnou hudbou, což může činit kdokoliv. Někdy se říká, že současná Evropa se má vrátit ke křesťanským tradicím. To je samozřejmě blábol. Současná Evropa si musí uvědomit, že je založena na osvícenských tradicích. Je to až osvícenství, které učí lidi to, že mohou vyznávati Boha nejrůznějšími způsoby. To je alternativa, která je založena na konsenzu. Když se lidé neshodují, je to problém. Jde o to, aby se na tom shodli muslimové, křesťané i ti, kteří se k žádné konfesi nehlásí. Toto je alternativa. Dobrá alternativa. Je škoda, že se o osvícenství víc nemluví. Zde musím připomenout, že právě prostředí FHS mě přimělo o osvícenství přemýšlet. Lidé jako Martina Ondo Grečenková a Petr Wohlmuth, kteří se osvícenstvím zabývají. To, co umožnilo něco jako druhou reformaci v rámci křesťanství, bylo osvícenství. Křesťanství nepřestalo být křesťanstvím, jen prostě prošlo ještě jednou transformací. Nemůžeme zpět před osvícenství. Jako nikdo už nikdy nebude doopravdy magicky věřit jako před první reformací, tak ani už nejsme schopni a neměli bychom se o to ani snažit, obnovovat barokní, militantní podoby křesťanství. Neznamená to však, že by byla osvícenská Evropa protikřesťanská. To vše souvisí s občanskou uvědomělostí a znalostí. Znalostí, proč se co dělá. Pokud člověk prožívá svůj život, běh roku, běh dne, tak se ptá, proč je tomu tak, a ne jenom že ono „se“ to dělá. Ptáme se „proč?“ Proč se to dělá v naší rodině, nebo pokud já to dělám jinak, než to dělali moji předkové, proč to tak dělám.

Není to na dnešního občana trochu náročný úkol? Vidíme, že ve volbách začínají být úspěšní silní vůdci, kteří se tváří, že všechny problémy vyřeší za ně.
Prožíváme krizi, nikoliv katastrofu. Jistě, v celé Evropě nastává jaro silných vůdců. To je pravda. Víme z 30. let, že to skončilo strašným průšvihem. Tou analogií ale není řečeno, že to teď skončí taky takovým průšvihem. Dějiny jsou otevřené, záleží na nás, kam půjdou.

................................
Doporučujeme vám také ke čtení zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................

Žádné komentáře:

Okomentovat