Je tomu již rok, co jsem byla poprvé u státnic. Ne jako student a už vůbec ne jako učitel. Vlastně by se měl dnešní článek jmenovat spíš "Jaké jsou státnice ze třetí strany", ale to je na titulek moc záhadné. Zkrátka řečeno jde o zážitky administrativních pracovníků, kteří zajišťují, abych tak řekla, všechno, co není vidět (snad kromě občerstvení, to vidět je). Přestože se jim zpravidla nevěnuje příliš pozornosti, i oni si u státnic užijí své. Zvlášť když jsou u nich poprvé.
Hodinu před začátkem státnic jsem došla na fakultu, v ruce velkou papírovou krabici s občerstvením. Následujících šedesát minut jsem strávila intimní chvíle s kávovarem, varnou konvicí, chlebíčky a hromadou nádobí, které jsem chystala, aranžovala a nosila z pátého patra (tam je kuchyňka a můj kancl) do šestého patra (tam se státnicuje a, jak bude později důležité, je tam studijní oddělení a oddělení výpočetní techniky). Donesla jsem tam také všechna pečlivě roztříděná lejstra (že jich je!) a hromadu propisek, znáte to, nikdy si nemůžete být jisti, kdy které dopíšou, a když jich donesete málo, zpravidla dopíšou všechny.
Pak přišla řada na prvního studenta a já jsem si mohla dát přestávku, protože zkoušení je pro administrativu to poslední, co ji zajímá, administrativě jde především o papíry. Řekla jsem si tedy, že mezitím vyřídím jiné věci. A tehdy to začalo. Dá se říct, že zbytek mého dne z poloviny tvořilo panické běhání mezi pátým a šestým patrem.
"Dobrý den, netiskne mi tiskárna."
"Tak se na to podíváme."
Pán z výpočetky nastavil správnou tiskárnu a odešel. Klid ovšem netrval dlouho.
"Dobrý den podruhé, tentokrát mi nefunguje program na uznávání předmětů."
Už na druhý pokus prográmek začal fungovat. Nadešel čas dojít si pro první vyplněná lejstra. A najít nové problémy. Tentokrát jsem běžela na studijní.
"Nejde mi finalizovat obhájená diplomka!"
"Cože? To jsem ještě nikdy neviděl..."
Nakonec jsme to po chvíli hledání zvládli. Následovalo vyplňování známek do SISu. Taková odpovědnost! Špatné kliknutí znamená, že student bude mít jinou známku ze státnic. Oprava něčeho takového by znamenala víc než jen běhání mezi patry. Všechno raději pětkrát kontroluji, když tu najednou spatřím kolonku "Celkový výsledek státní zkoušky", do které absolutně netuším co vyplnit. Z úst se mi vydral bolestný vzdech. Kdyby to tak byla kolonka na údaj, v kolik si komise dala přestávku! Na vyplněných papírech nic takového nevidím. To si mám něco vymyslet? Nebo to zprůměrovat? Prostě tam jen tak namátkou vyplnit "celkový výsledek státní zkoušky"?! Pak se mi obrovsky uleví: na papírech taková kolonka je, jen ji komise zapomněla vyplnit. Vstávám a tentokrát euforicky běžím do šestého patra.
"Omlouvám se, že vyrušuju, ale zapomněli jste vyplnit tady tu kolonku..."
"Jé, no to se omlouváme, ukažte... aha, hm... co jí dáme?"
Když jsem večer šla z fakulty domů, měla jsem pocit, že omdlím. Za ten den jsem naběhala po schodech snad deset kilometrů a vypotila bazén. Je to děsivý pocit, vědět, že osud studenta leží ve vašich rukou. A vůbec nejparadoxnější na tom všem je, že dobře odvedená administrativní práce se pozná podle toho, že o ní vůbec nevíte a všechno prostě funguje. Byl to strašný den, ale pakliže si těch mých sprintů po schodech a mrazu běhajícího po zádech nikdo nevšiml a studenti si mysleli, jak se jim to hezky všechno automaticky vyplnilo a zaevidovalo do systému, pak to byl úspěch. Protože takhle prostě úspěch v administrativě vypadá.
Hodinu před začátkem státnic jsem došla na fakultu, v ruce velkou papírovou krabici s občerstvením. Následujících šedesát minut jsem strávila intimní chvíle s kávovarem, varnou konvicí, chlebíčky a hromadou nádobí, které jsem chystala, aranžovala a nosila z pátého patra (tam je kuchyňka a můj kancl) do šestého patra (tam se státnicuje a, jak bude později důležité, je tam studijní oddělení a oddělení výpočetní techniky). Donesla jsem tam také všechna pečlivě roztříděná lejstra (že jich je!) a hromadu propisek, znáte to, nikdy si nemůžete být jisti, kdy které dopíšou, a když jich donesete málo, zpravidla dopíšou všechny.
Pak přišla řada na prvního studenta a já jsem si mohla dát přestávku, protože zkoušení je pro administrativu to poslední, co ji zajímá, administrativě jde především o papíry. Řekla jsem si tedy, že mezitím vyřídím jiné věci. A tehdy to začalo. Dá se říct, že zbytek mého dne z poloviny tvořilo panické běhání mezi pátým a šestým patrem.
"Dobrý den, netiskne mi tiskárna."
"Tak se na to podíváme."
Pán z výpočetky nastavil správnou tiskárnu a odešel. Klid ovšem netrval dlouho.
"Dobrý den podruhé, tentokrát mi nefunguje program na uznávání předmětů."
Už na druhý pokus prográmek začal fungovat. Nadešel čas dojít si pro první vyplněná lejstra. A najít nové problémy. Tentokrát jsem běžela na studijní.
"Nejde mi finalizovat obhájená diplomka!"
"Cože? To jsem ještě nikdy neviděl..."
Nakonec jsme to po chvíli hledání zvládli. Následovalo vyplňování známek do SISu. Taková odpovědnost! Špatné kliknutí znamená, že student bude mít jinou známku ze státnic. Oprava něčeho takového by znamenala víc než jen běhání mezi patry. Všechno raději pětkrát kontroluji, když tu najednou spatřím kolonku "Celkový výsledek státní zkoušky", do které absolutně netuším co vyplnit. Z úst se mi vydral bolestný vzdech. Kdyby to tak byla kolonka na údaj, v kolik si komise dala přestávku! Na vyplněných papírech nic takového nevidím. To si mám něco vymyslet? Nebo to zprůměrovat? Prostě tam jen tak namátkou vyplnit "celkový výsledek státní zkoušky"?! Pak se mi obrovsky uleví: na papírech taková kolonka je, jen ji komise zapomněla vyplnit. Vstávám a tentokrát euforicky běžím do šestého patra.
"Omlouvám se, že vyrušuju, ale zapomněli jste vyplnit tady tu kolonku..."
"Jé, no to se omlouváme, ukažte... aha, hm... co jí dáme?"
Když jsem večer šla z fakulty domů, měla jsem pocit, že omdlím. Za ten den jsem naběhala po schodech snad deset kilometrů a vypotila bazén. Je to děsivý pocit, vědět, že osud studenta leží ve vašich rukou. A vůbec nejparadoxnější na tom všem je, že dobře odvedená administrativní práce se pozná podle toho, že o ní vůbec nevíte a všechno prostě funguje. Byl to strašný den, ale pakliže si těch mých sprintů po schodech a mrazu běhajícího po zádech nikdo nevšiml a studenti si mysleli, jak se jim to hezky všechno automaticky vyplnilo a zaevidovalo do systému, pak to byl úspěch. Protože takhle prostě úspěch v administrativě vypadá.
Komentáře
Okomentovat