O jižní
Francii si toho můžeme spoustu přečíst, je možné vidět obrazy či fotky nebo
slyšet někoho vyprávět. Zdá se mi však, že ke skutečnému nahlédnutí pod závěs
tajemství tohoto kraje je třeba nechat jej na sebe působit bez prostředníků.
Když jsem obdržel program našeho fakultního výletu, jistě jsem ta jména znal nejen z
historie. Vienne, Orange, Nimes, Avignon, Montpelier, Arles, Marseille, Lyon – ta
jména zná každý. Pro nás jsou však nyní spojena s chutěmi, vůněmi, pohledy,
sluchovými vjemy i doteky, které se dají jen těžko předat někomu dalšímu.
Jistě, dá se
vyprávět o kraji rozpáleném babím létem, které si u nás dovedeme jen těžko
představit. Dva měsíce vytrvalého horka přibližujícího se ke čtyřiceti stupňům
Celsia krajinu promění do rázu čistě středomořského. I v září je teplota pro
Středoevropana místy až nepříjemná a to, že se jedná vlastně již o babí léto,
připomenou pouze místní domorodci v kalhotách a sacích, nonšalantně se
procházející po širokých bulvárech měst s širokými úsměvy na tvářích. Jižní
Francie je vlastně plná širokých úsměvů na tvářích. A aby ne. Dva a půl tisíce
let neustálé lidské kultivace udělaly z této krajiny velmi přátelské prostředí
pro život. Malebná města, jejichž historie je daleko starší než jakékoliv
zmínky o našem "národu", dávají tušit, že se nacházíme na místě
neobyčejného rozkvětu. S širokými úsměvy mají také leccos do činění předlouhé
lány vinic neuvěřitelně dobrého vína. Proč tedy popisovat cíle našich putování,
když si o nich lze přečíst v každém cestopisu. Raději budu vyprávět o chvílích,
které mi na tváři vykouzlily podobně široký úsměv, jaký jsem viděl na tvářích
obyvatel této malebné země.
První úsměv
na tváři mi vykouzlil antický chrám Augusta a Livie v malém městečku Vienne.
Byl to můj první takto zachovalý antický chrám a do té doby jsem netušil, jak
taková stavba na člověka působí. Pro mne, jako milovníka antiky, to byl
neobyčejný zážitek. V tu chvíli jsem vlastně ani netušil, že nebude zdaleka
jediný a ani zdaleka největší.
Dalším
podobným úsměvem jsem totiž reagoval hned vzápětí. Orange je podobně velké
město jako Vienne, honosí se přitom snad nejzachovalejším antickým teátrem a
vítězným obloukem.
Samotné
město Nimes, které bylo naší základnou pro další putování, si zaslouží mnohé
úsměvy od ucha k uchu. Jedná se o opravdu krásné město, jehož antický templ je
vlastně ještě větší než chrám ve Vienne. Mnohem hlubší dojem však zanechal
zdejší amfiteátr. Nimes je také město, ve kterém nám poprvé proteklo hrdlem místní
víno. Jak může člověk nemít úsměv od ucha k uchu, když ve skvělé společnosti
popíjí skvělé víno ve stínu amfiteátru z prvního století našeho letopočtu?
O
impozantnosti gotických katedrál není sporu. Tak, jak je v západní Evropě
zvykem, nachází se i zde snad v každém středně velkém městě. Z církevních
staveb na mne však nejvíce zapůsobilo opatství Saint-Victor v Marseille. To, co
mu chybí do impozantnosti katedrál, to dohání nejen svým stářím (založeno již v
5. stol.), ale také svojí atmosférou, ze které je díky vůni kadidla cítit stálá
živost. I sama Marseille je přes svou neoddiskutovatelnou ale i problematickou
multikulturnost krásným městem.
Že náš výlet
nebyl věnován jen historii, potvrzují i další silné vzpomínky doprovázené
úsměvem. Je to pohled na mé ruce plavající v průzračně čistém moři, dotek písku
pod chodidly, jehož drobounké rozpálené kamínky zpívají při každém kroku,
polibky slunce, které ožehly nejen zemi, ale i naše tváře, a výkřiky racků
doprovázejících v tisícihlavých hejnech rybářské lodě vracející se se svými
úlovky.
Všeprostupující jemná vůně sklizené levandule v cisterciáckém klášteře Sénanque, van Goghovy olivovníky v Saint-Rémy, výhled z hradu Chateau des Baux, ale i chuť kozího sýra, vína a oliv. Nejen tyto "úsměvy" v mém srdci dokazují, že slova, papír, ani obrazy nedokáží pojmout kouzlo jižní Francie.
Všeprostupující jemná vůně sklizené levandule v cisterciáckém klášteře Sénanque, van Goghovy olivovníky v Saint-Rémy, výhled z hradu Chateau des Baux, ale i chuť kozího sýra, vína a oliv. Nejen tyto "úsměvy" v mém srdci dokazují, že slova, papír, ani obrazy nedokáží pojmout kouzlo jižní Francie.
Komentáře
Okomentovat