neděle 25. prosince 2016

Smysl Vánoc




Už nějakou dobu víme, slavnosti okolo Vánoc jsou mnohem starší než jakýkoli kult, který jsme dosud byli s to poznat. Člověk v této době tak nějak přirozeně vycítí tisíciletí posvátna. Jedná se o jednu z nejstarších tradic, kterou můžeme stále zažívat a nevypadá to, že by jen tak zanikla.


Jak je možné, že tato tradice překlenula tisíciletí, zatímco jiné v rámci historie rychle mizí? Zcela jistě se za tím skrývají také astronomické vlivy. Dne 21. 12. se slunce z pod obzoru vyhoupne až pozdě po osmé hodině ranní a už lehce počtvrté opět zmizí. Zanechá nás napospas zimě a temnotě. Pro moderní dobu tato skutečnost nehraje žádnou roli. Máme teplá topení a zdi, za které se můžeme schovat. Okolní temnotu prozařují nejen světla v domech, ale také pouliční osvětlení, které září po celý rok tak, že si většina z nás už ani nedokáže představit skutečně temnou noc. Není to však tak dlouho, kdy denní rytmus určoval svit slunce. Kdy světlo v noci bylo vymožeností a teplo nebylo na otočení kohoutku.

V těch dobách byly vánoční slavnosti bezprostřední. Po měsíci, kdy je nápadné, že slunečního svitu stále ubývá, přichází první dny, kdy se světlo již neubývá, neumírá, přibývá a opět se rodí. Možná i proto říkají křesťané, že Kristus je Světlo. Ty dny znamenají, že to nejhorší je už za námi. Jsou nadějí, že už bude lépe.


Proto si zkusme vzpomenout na naději. Zkusme i my napodobit znovunarozené světlo a přinesme naději těm, kteří ji potřebují.  

středa 21. prosince 2016

Čemu mě naučilo spolubydlení

K vysokoškolskému životu to takřka neodmyslitelně patří; pakliže se tedy univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné na to, aby přežily každodenní dojíždění. Spolubydlení. Příležitost k mnoha krásným a užitečným věcem: najít nové přátele a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které později jako když najde. Co všechno mi spolubydlení dalo a čemu mě naučilo?

Tak předně mi vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen občas, jsme si dost vzácní na to, abychom si případné hádanice nechali na jindy. Zároveň si už také nelezeme na nervy různými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a v jakém hrnci se má vařit pro čtyři lidi.

Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Zvláště u spolubydlících z matfyzu, VŠE a Pedagogické fakulty se to velmi hodí (o těžkostech takového vysvětlování pro humanitní studenty je zde dokonce samostatný článek).

Zejména však spolubydlení představuje příležitost k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Moje různé perfekcionistické posedlosti, jako například umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu celkem nic nemám, a hrneček dám klidně i do police... no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.

Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Když vám to říká člověk, kterého respektujete, prostě se musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. Také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší tušení; a spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.

Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící tu podivnou pohádku, u které jste si říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, také zná, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. Je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou skladbu, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace (flek na sukni, pravda, držel, ale jinak vynikající zážitek) a další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).

Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku; je to krásný způsob, jak se rozhlédnout po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému a novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za omezené hranice sebe sama.

pátek 16. prosince 2016

Velký jazyk, kterým mluví málo lidí. Aneb s islandštinou o kus dál dojdeš

Také vás vždy potěší, když slyšíte někoho s odlišným přízvukem, jak se snaží říct aspoň „dobrý den“? Když je schopen říct i víc, začínám se ptát, co takového člověka přiměje k tomu, že se začne učit česky. Jenže takových asi není moc, nebo na ně nemám štěstí. Ale vždycky je to příjemné. A ať už je to turista, nebo někdo, kdo se v Čechách na nějakou dobu zdrží, asi si tím většinu domorodců získá.

Island
Hned před hotelem Núpur je tahle úžasná pláž.


Island

.........................................
.......................................



Na Island jsem odjela i s tímhle záměrem – naučit se něco islandsky. Z respektu ke kultuře, ze snahy trochu víc porozumět dění kolem sebe. Při prvním poslechu souvislé řeči jsem si říkala, že budu ráda, když si objednám kafe a opravdu ho dostanu. Nečekala jsem, že vlastně pak skončím jako student programu Icelandic as a Second Language, Practical Diploma...

Island
Hotel Núpur schovaný pod horou.

Než jsem ale vůbec dorazila na univerzitu, odjela jsem do Západních fjordů na intenzivní kurz. Bohužel už na něj není žádný příspěvek z programu Erasmus+, i tak se ta zkušenost vyplatila. Tři týdny v jednom z fjordů, kolem hotelu jen pár chat, kostel a botanická zahrada (ta mě docela překvapila). Núpur je podle ředitele tamního univerzitního centra uprostřed ničeho. Ale nemohla jsem úplně souhlasit. Nebo mě asi prostě fascinuje „nic“.

Island
Jednu sobotu jsme si vyšlápli na Kaldbakur, nevyšší horu Západních fjordů. Výstup byl docela náročný, ale ten výhled za to stál…

Když píšu tenhle blog, jsem už zabydlená v Reykjavíku, našla jsem si oblíbenou kavárnu a naproti mně sedí Jan. Je z Německa a v Núpuru jsme byli spolužáci. Pijeme kávu, on pracuje na eseji a já si doteď snažila natrénovat islandské skloňování. Občas si dáme pauzu a zapovídáme se. Islandské počasí, problémy ve škole, příští koncert, kam se chystáme...

Island
Elidh na Kalbakuru.

Tak schopnost objednat si kávu v místním jazyce nebyla to jediné, co jsem v Núpuru získala. Byla jsem ve skupině třiceti lidí, mezi kterými se našlo pár, se kterými se po celou dobu vídám. Kromě členů početné německé party jsem se seznámila s jednou Japonkou, několika Američany, bláznivou rugbystkou ze Skotska, Kanaďankou studující operní zpěv, slečnou z Dánska, Norska... Seděli jsme spolu v učebně, vyškrábali se na nejvyšší horu v okolí, jezdili na koních. A když jsme někdy po dopoledních lekcích už mysleli, že nám z islandské gramatiky praskne hlava, převlékli jsme se do plavek, chytili se za ruce a s křikem vběhli do ledového moře. Pomáhalo to.

Island
Jestli máte rádi islandské filmy, tohle místo vás nadchne. Tady se natáčela Poslední farma.

Island
Haukadalur. Udolí na opačné straně Dýrafjördu je teď klidné, odehrále se zde ale jedna ze ság plné vražd motivovaných mstou.

Island
(autor Ingunn Elisabeth Holen Dising) Ta voda měla maximálně 8 stupňů… Ale neodolali jsme. Asi tak pětkrát.

Po příjezdu do islandského „velkoměsta“ bylo příjemné jít poprvé na univerzitu, kde se to hemží úplně cizími lidmi a zahlédnout v davu nějakou tu známou tvář. Ano, člověk odjíždí na Erasmus a počítá s tím, že bude v situaci, kdy kolem nebude znát vůbec nikoho... Není to špatné. Ale i tak jsem za „svoje“ lidi z Núpuru ráda. Snad i radši než za vytrénované islandské fráze.

I kurz byl skvělý a přínosný. Obzvlášť když se chystáte studovat islandštinu, start je pak mnohem jednodušší. Ale předpokládám, že takových lidí z FHS moc nebude.

Islandština neláká masy. Je to „jazyk, kterým mluví pár lidí,“ řekla první demokraticky zvolená prezidentka na světě Vigdís Finnbogadóttir. Dodala, že to ale neznamená, že by byla islandština „malým jazykem“. „Pokud stačí islandština na to, aby do ní byl přeložený Shakespeare, je to velký jazyk. Jen jím mluví málo lidí.“

Když se do islandštiny tedy pustíte, riskujete, že ji příliš neuplatníte, pokud se na ostrov nehodláte přestěhovat nastálo. A vlastně můžete ještě mezi rizika zahrnout i fakt, že pří ústní zkoušce klidně můžete omylem říct, že jdete na pláž spáchat sebevraždu a ani o tom nevíte. Opravdu to jde, můj učitel Gísli za mnou přišel s tím, že na tu skotskou rugbystku Eilidh mám dávat pozor, jestli se půjdeme později projít...

Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

středa 14. prosince 2016

Važ si své koleje aneb Jak si najít ubytování v Japonsku

„Zážitky nemusí být dobré, hlavně, že jsou intenzivní...“ Asi jediný přístup, jak dočista neztratit hlavu při hledání ubytování v Japonsku. Není to totiž žádný med. Jakožto cizinec přijíždějící na krátkou dobu totiž čelíte mnohým strázním:

  1. Nemáte vysoký korporátní plat, takže si nemůžete dovolit drahý expatský byt, na který se často nevztahují níže uvedené problémy.
  2. Chcete byt na rok či jen na půl roku, ne na dva roky, které jsou standardní dobou nájemní smlouvy.
  3. Jste cizinec, jste tedy nedůvěryhodný pro většinu majitelů.
  4. Jste cizinec bez pracovní smlouvy, takže vám nejde „vypapírovat“ státní byt.
  5. Jste cizinec bez kontaktů, takže nemáte ručitele japonské národnosti, kterého většina majitelů vyžaduje. (Univerzity mívají různé typy pojištění či smluv s lokálními realitními kancelářemi, takže se za vás občas může zaručit vaše instituce.)
  6. Měli jste ten nešťastný nápad, že jste se rozhodli spolubydlet s někým, kdo není váš manžel či manželka (to bývá problém u ručení institucí, pokud všichni nestudujete na té stejné).
………………………………..
………………………………..

Ceny pozemků jsou drahé, takže se občas žene do výšky, malý věžák u vlakové trati, Tennoji, Ósaka.

Pronajímání bytu se děje prakticky výhradně přes realitní kancelář – často jsou stejné byty v nabídce u různých kanceláří. „Realiťák“ samozřejmě neumí anglicky, nebo jen symbolicky, a jak moc se bude snažit se s vámi dohodnout rukama nohama a Google Překladačem, záleží na něm. Japonsky hovořící kolega japanolog pomůže, ale příliš nezvýší vaši kredibilitu, ideální je přesvědčit nějakého kolegu Japonce. Všichni se pak cítí lépe a vaše šance najít bydlení raketově stoupají. Realitka také předem vyfiltruje majitele, kteří by cizinci byt rozhodně nepronajali, chtějí jenom jednoho svobodného člověka, nechtějí studenty, nechtějí v bytě muže apod.

Ne všechny domy tu září novotou nebo pohlednicovou tradičností, Chuo-ku, Kóbe.

Takový inzerát na byt má různé kolonky na poplatky:
  • měsíční nájem (ale ten, jak časem zjistíte, platí pro periodu dvou let, pokud chcete byt na dobu kratší, platíte penále ve výši měsíce až dvou nájmu)
  • provize pro realitní kancelář
  • provize pro majitele
  • divná záloha pro ručitelskou firmu
  • pojištění proti přírodním katastrofám
  • poplatek za úklid veřejných prostor (pokud je to jednotka v „luxusnějším“ bytovém domě)

Zálohy na energie se platí podle spotřeby. Některé ty poplatky vyskáčou až při hovoru s „realiťákem“, takže z celkem optimistických 40 000 JPY nahoře v kolonce měsíční nájem je po sečtení a rozpočítání najednou klidně dvojnásobek. A to ve chvíli, kdy se vámi jako cizincem někdo chce vůbec zabývat a nezešílíte z toho, že všichni mají na všechno dost času.

Možností druhou je poohlédnout se po různých mládežnických centrech (různé Youth Centers), centrech pomáhajících cizincům (v Kóbe funguje např. Kobe International Community Center), dlouhodobých hostelových pronájmech apod. Sleva za dlouhodobý pronájem hostelu se občas vyplatí – pokud přeci jen seženete byt, zjistíte, že sice máte kuchyňskou linku a dřez, ale sporák, ledničku a postel by pohledal. (K nezaplacení se pak ukáže síť second-hand obchodů HardOFF a různé FB skupiny jako „Kobe Sayonara Sale“.)

Výhled na noční Kóbe z okna bytu v mládežnickém centru, ani po dvou měsících se neokoukal.

Dobrou zprávou je, že tímhle martyriem si projde jen ten, kdo v Japonsku nedostane nebo nechce kolej (třeba dělá terénní výzkum a/nebo vyjel na free mover). Vyjíždíte-li přes bilaterální dohodu na studium, nabídnou vám kolej. Važte si jí (i když je nepohodlně daleko od univerzity).

Alexandra Lichá
V rámci programu Free Mover se nachází na zahraničním studijním pobytu v Japonsku.

pátek 9. prosince 2016

Proč jet studovat (bádat) do Kansai?

Proč jet studovat či bádat do Japonska? Mnozí čtenáři by jistě našli svoje osobní důvody – moje zahrnují street food, moře a staromilství. Trpím vnitřním hlasem, který mi říká, že pokud se ke svému výzkumu nemusím na nějaký čas přestěhovat na druhý konec světa, naučit se cizí ne-indoevropský jazyk a nevyplnila jsem před odletem několik kolonek žlutého mezinárodního očkovacího průkazu, nebyl by to ten správný románový antropologický zážitek.

Tradiční japonská zahrada Sorakuen, Kóbe


A Japonsko je v tomto ohledu ještě velice decentním a bezpečným řešením – kriminalita velice nízká, těch očkování nakonec není tolik (a všechna jen velmi preventivní) a i bez znalosti jazyka člověk hlady neumře. Funguje tu hromadná doprava, kanalizace a svoz odpadu, voda z kohoutku je až na výjimky pitná. Na vysokých školách se dá studovat vše od historie přes ekonomii, politologii až po filosofii a antropologii (což nebývá v Asii vždy pravidlem). Většina univerzit nabízí mezinárodním studentům předměty v anglickém jazyce, zvláště na bakalářském stupni studia. Ale pořád se tu dá zažít kulturní vykořenění, v dobrém i ve zlém, což, ve výsledku, není vůbec zkušenost k zahození.

Sebral jsem tedy odvahu a chci zažít nějaké to Japonsko – kam se vydat? Mnozí by měli tendence směřovat do hlavního města – „Miluji Tokio!“ je neotřesitelný argument – mám pocit, že se občas zapomíná, v těch stozích racionálních motivačních dopisů, že náhodný, nevysvětlitelný hlas srdce a podvědomí často hraje stejnou, ne-li větší roli, a u výběru destinace k zahraniční výměně to platí skoro dvojnásob.

Pokud ale váháte, zvažte oblast Kansai (střed největšího ostrova Honšú, zejména konurbace Ósaka-Kjóto-Kóbe-Nara; z Prahy letecky stejně dobře dostupná jako hlavní město) – obsahuje totiž všechny fasety archetypálního zážitku „japonskosti“, který si jímavá duše Evropanova dokáže představit: od neonů mrakodrapů mnohamilionové megalopole a nočního života přes dobré suši a street food na špejli, červené javorové listí v tradičních zahradách a chrámech a zvuk rolniček šintoistické svatyně až po dámy (a pány) v kimonech na nedělním špacíru po starém Kjótu. Hotový život mezi cyberpunkem a anime s přírodou na dosah. (Pak je tu také levněji než v Tokiu. A regionální speciality stojí za to – hlavně okonomiyaki.)

Vpravo: Weathercock House, nejznámější dominanta Ijinkanu, bývalé rezidenční čtvrti evropských obchodníků z počátku 20. století. Vlevo: rezidenční čtvrť a věžáky kolem Sannomiye, současného zábavního centra Kóbe.

Pasáž v Shinkaichi, staré oblíbené zábavní čtvrti v Kóbe, nyní v úpadku.


Malá šintoistická svatyňka Inariho na rohu ulice, Shinkaichi, Kóbe. (Takovéhle malé, a dokonce ještě menší, svatyně jsou tu velice běžné.)


Alexandra Lichá
V rámci programu Free Mover se nachází na zahraničním studijním pobytu v Japonsku.

středa 7. prosince 2016

Nesnadno býti studentem humanitním!

Studuji a studuji ráda. Ale studuji na Fakultě humanitních studií, a to obor, který je nový, a to tak nový, že jeho jméno v podstatě nikomu nic neříká. Výsledek: velmi nerada mluvím o svém studiu před těmi, kdo mě ještě neznají. Seznamování se ale vyhnout nedá, znáte to: jdete někam mezi lidi, někdo vás někomu představí a je to tam.

Rychlejší se zeptají rovnou: "Co studuješ?" Pomalejší si ještě projdou meziotázkou "Co děláš?" a meziodpovědí "Studuju." Až sem je to v pořádku. Pak to ale přijde: "A co studuješ?"

Zpravidla začínám fakultou, v dobré víře, že to sice je obecný údaj, ale mohl by stačit a konverzaci o studiu ukončit. "Studuju Fakultu humanitních studií na Karlovce."

Všimněte si preventivního dodatku "na Karlovce" - to je už rovnou vysvětlení, které předchází mnoha otázkám typu "Ježiš, a kde taková fakulta je, prosímtě?" proneseným velmi soucitným tónem – asi jako když vám umře štěně. Některým tohle stačí a já si oddechnu. Většinou se ale stane jedna z následujících variant:
1) "Cože, to taky existuje?"
2) "Aha, jasně." (chvíle ticha, v níž slova docházejí z uší do mozku) "A co se tam studuje, prosímtě?"
3) "To je ta fakulta, co se jí přezdívá fakulta hledající smysl? Nojo, tam je to prej hrozný!"

Co se na to dá říct? Zpravidla se tvářím velmi laskavě u prvních dvou možností a u třetí se duchaplně směji. Konverzace pokračuje, vysvětlím, že taková fakulta nejen existuje, ale dokonce se jí daří. To je celkem příjemná část, ale hovor se neomylně se stáčí k nejhoršímu: "A co přesně tam studuješ?"

Uznejte: kdo ví, co si má byť jen rámcově představit pod slovním spojením elektronická kultura a sémiotika? Nikdo. Následuje tedy léty odzkoušené půlminutové shrnující vysvětlení, na které už mám skutečně alergii. Ne, nebaví mě po stotisící zase vykládat, co to znamená.

Řeč plyne a schyluje se k velkému finále, které důvěrně znají všichni, kdo nestudují medicínu nebo práva.
"A co s tím prosímtě jako chceš dělat?"
Případně druhá varianta (zpravidla využívaná lidmi staršího věku): "A až to vystuduješ, co z tebe teda bude?"

Tady se láme chleba. Zpravidla odpovídám, že hodlám pokračovat na doktorát a zůstat na univerzitě. To je první a poslední bod, který tázače uspokojí, neboť je to první věc, kterou zná a chápe napoprvé a na kterou dokonce mívá názor. A to nejen nějaký názor, ale názor kladný. Akademici totiž sice nejsou moc dobře placeni, ale zato má jejich povolání stále ještě určitou prestiž.

Většina lidí v této fázi uznale pokývá hlavou a začne se bavit o něčem jiném. Můj tlak a tep se vrátí na původní úroveň a vše je v pořádku.

Někdy ale ani tady utrpení nekončí. Jsou totiž lidé akademických poměrů znalí.
"To je pěkné, chytré lidi potřebujeme. Ale asi se budeš muset bohatě vdát."

úterý 6. prosince 2016

Durham – TOP 10 vlastností z TOP 5 britské univerzity

Tak jsem v Durhamu 2 měsíce! Nemůžu uvěřit tomu, jak rychle to utíká. Už mi nedělá žádný problém se na přechodu koukat nejdřív doprava – dokonce mi už začíná připadat divné jezdit vpravo – a prošla jsem zdejším „iniciačním procesem“ každého nově nastupujícího studenta - měla jsem „fresher’s flu“. Na začátku každého školního roku se posluchárny a třídy naplní zvukem kašlání, kýchání a! popotahování, prostě spousta lidí na jednom místě a na podzim.

Čas strávený na Durham university si moc užívám, nejen proto, že to je jedna ze 100 nejlepších univerzit na světě – pro mne teda číslo 2, až po „Karlovce“ – a také je zařazena do 5 nejlepších univerzit ve Velké Británii – jednotlivé fakulty jsou celosvětově hodnoceny velmi pozitivně. Pro mne je tu pár věcí, které Durham university dělají naprosto výjimečnou (čísla naposled, slibuji!).

Durham – TOP 10 vlastností z TOP 5 britské univerzity
Durham university

1. Hodiny, semináře a diskuze. Systém výuky je odlišný od toho, na co jsme zvyklí na našich vysokých školách. Předmět, který si zaregistrujete, se totiž skládá z hodin – přednášek – a seminářů – které jsou věnované čistě diskusi. Západní školství je známé tím, že je pro diskutování „otevřenější“. Takže místo: „My nechceme vědět, co vy si o tom myslíte.“, tu funguje: „Řekni nám úplně všechno a začni od toho, co jsi měla před rokem k snídani a proč!“ Ale vážně, i když mi občas přijde, že si spolužáci „cucají z prstu“ kdeco, tak jsem se naučila vyjádřit se a nestydět se za to.

2. Esej sem, esej tam. Výstupem ve většině předmětů je esej. Výhodné, což? Nemusíte se „šrotit“ do noci a bát se, že vám to do rána všechno vypadne z hlavy. Máte čas na to, co chcete psát, o čem chcete psát, jak to chcete psát, atd. Ale ruku na srdce, kdo z nás dělá všechno „včas“, když je možnost to udělat ideálně noc před termínem? Ty naše „termíny“ se blíží a řeknu vám, že u nás doma se přes den brečí nad nenalezenou inspirací a v noci vyměňujeme žárovky, abychom mohli brečet do pěti do rána.

3. Kolejní systém. Durham university je třetí nejstarší univerzitou v Anglii – byla založená v roce 1832 – a funguje v ní starý kolejní systém, kdy jsou všichni studenti náhodně rozřazeni do kolejí, kde mají možnost společného bydlení, stravování a společného času atd. Když jsem se dozvěděla, že pojedu do Durhamu, byla jsem úplně hotová z toho, že budu chodit na univerzitu, kde jsou koleje jako v Harry Potterovi! Akorát jich je čtrnáct! A není to vůbec jako v Harry Potterovi!

4. Harry Potter. Tenhle fenomén je téměř symbolem novodobé Velké Británie. Pamatujete si na Olympiádu – Beatles, James Bond, Amy Winehouse, královna a Harry Potter. V Durhamu je Harry Potter velmi aktuální, vlastně většina erasmáků první dny nemluví o ničem jiném, než o Harry Potterovi: „Víš, že se tady natáčel Harry Potter?  V katedrále ta scéna z dvojky, kdy Ron začne zvracet slimáky!“

Durham – TOP 10 vlastností z TOP 5 britské univerzity
Zdroj: http://satine-59.livejournal.com/49012.html
Durham – TOP 10 vlastností z TOP 5 britské univerzity

.............................................
.............................................

5. Spolky. Kromě toho, že je na Durhamské univerzitě kolejní systém, je tady i spousta spolků, které fungují jako sdružení pro volnočasové a zájmové aktivity. Takže jsou tu spolky folklórního tance, gospelu, swingového tance, dokonce létání, pletení a podobných adrenalinových sportů. V činnosti spolků nejsou téměř žádné zábrany, a proto tu pak vedle „normálních“ spolků můžete najít sdružení jako – spolek přátel cideru, spolek pro pojídače dortů, spolek pro milovníky čokolády, spolek koktejlů?! Jo, a samozřejmě nejneočekávatelnější „spolek Harryho Pottera“.

6. Knihovna. V campusu univerzity se nachází knihovna Billa Brysona. Miluju to tu! Je tu ticho, klid, café latté za dvě libry a studijní místa s nejlepším výhledem na park a katedrálu – kde se natáčel Harry Potter! Dokonce tu mají takové ty malé fontánky na pití, které jsem viděla jen v soudních budovách v amerických filmech, měkká křesla a gauče a brýlaté paní, které vozíčkama rozváží a řadí knížky zpátky do regálů. Knihovna vypadá skvěle, je výborně vybavená a hlavně tu najdete všechny knihy, které ke studiu potřebujete, i ty které nepotřebujete. Jsou tu tituly v čínštině, němčině, ale i v češtině – ty, české, které jsem našla, byly o pohřbívání.

7. Internacionální bydlení. Skvělou věcí ve Velké Británii je to, že je tu spousta cizinců, což znamená spoustu zajímavých lidí, kamarádů a informací.  Já bydlím s Číňankou, Ukrajinkou, Francouzkou s marockými kořeny – popravdě na první pohled nevypadá vůbec „marocky“, má ale super marocký pyžamo, který jí fakt závidím! - a Švédem. Pořád se dozvídám něco nového – ve svém životě jsem neřekla „vážně?!“ tolikrát jako tady – ale můžu i něco nového předat. Moje spolubydlící z Ukrajiny také studuje v Praze na FHS. Spolu se bavíme česky a Margarita si pochvaluje, že si češtinu může „udržovat“. V praxi to funguje asi takto: „Anežka, aha znamená u vás jo? - Ne, ale znamená to, že si něco pochopila. – Aha! – Přesně tak, bejby.“ Nebo když Margaritě upadne jídlo: „Já jsem ale svině. – Ne nejsi, ale jsi prase.“

Omlouvám se za „vulgaritu“; pánové prominou a dámy jsou zvyklé.

8. Sport. Když jsem své britské kamarádce řekla, že na českých školách se změnily osnovy a byly vyřazeny kotouly, smíchem brečela: „Ty jsi fakt vtipná!“. Smutný je, že jsem mluvila pravdu. V Británii ke „sportovní výchově“ přistupují úplně jinak. Všichni, opravdu všichni, dělají od útlého věku nějaký sport, ať už fotbal, lakros, volejbal nebo! „roztleskávačství“ – pardon, jinak to neumím pojmenovat. I já jsem se zapojila do této tradice svého nového domova a skončila jsem se zablokovaným krkem.

9. Famfrpál a rugby. Ano čtete správně, famfrpál. Durham university má kromě „spolku Harryho Pottera“ i „famfrpálový spolek“. Popravdě to není takový „odpich“ jako ve filmu, protože to vlastně nemá s famrpálem nic společného, až na jméno. Prostě banda lidí, kteří běhají po hřišti s košťaty mezi nohama, hází míče do branek a po sobě. Pro druhý sport mám více pochopení. Rugby je totiž tradiční britský sport a musím říct, že to těm našim klukům durhamským fakt jde! A je fajn si dát pivo, sprostě si zanadávat a koukat na zablácený chlapy, jak se perou o míč, se kterým už někdo jiný běží do brankoviště.

10. Pigeon holes. Nejen, že systém výuky je tu jiný, ale i systém odevzdávání prací se liší. Kromě toho, že musíte práci nahrát do systému – nic nového – práci musíte odevzdat do tzv. pigeon hole. Na chodbách se nacházejí dřevěné poštovní schránky, kam hodíte vytištěnou verzi vaší práce. Já jim moc nedůvěřuji, protože každý, kdo mě zná, ví, že jsou dvě věci, ze kterých mám opravdu, ale opravdu strach – z balónků a z holubů!

Anežka Mejzrová
studentka navazujícího magisterského oboru Obecná antropologie – integrální studium člověka na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu ve Velké Británii.

čtvrtek 1. prosince 2016

Peru

Odlétáme…
Tak. A opět sedím v letadle. Protentokrát v roli dobrodružné studentky PhD antropologie na cestě – poněkud klasicky – do vzdáleného terénu odlišné kultury, lovkyně dat v džungli hlavního města Peru, desetimiliónové jihoamerické metropole. Má duše je nevinně naivní domnívajíc se, že ví, kam se nese, vzhledem k jisté předchozí obeznámenosti s místními reáliemi a mentalitou domorodců. Má předcházející peruánská zkušenost čítá do pár let rozložených asi patnáct měsíců, z toho v Limě zhruba pět měsíců přerušovaných. Řeknu-li Peru, mnozí Češi si – stereotypně pohlednicově – představí negramotné, nevysoké, podsadité postavy tmavé barvy kůže s ošlehanými tvářemi a neurčitým, „přihlouplým“ úsměvem v bizarních vybarvených kostýmech žijící ve vysokých Andách a chovající srandovní lamy, netušíce, jaká tohle je pravda – značně parciální – velmi komplexní peruánské socio-ekonomicko-politické situace. Tak tam tedy jedeš. A co tam budeš dělat..?





Čeká mě celodenní pobyt po čtyřech různých letadlech – relativně levná letenka (kolem 15k CZK, měla jsem štěstí), na niž mi cestovním stipendiem přispěla věhlasná Hlávkova nadace a kterou jsem v běhu horečnatých předcestovních příprav pořídila pozdě, až měsíc před (www.kayak.com, aerolinie Condor); je jednosměrná – etnografie je časově náročná, plánuji zdržet se... Vzhledem k požadavkům zpáteční letenky imigračních úředníků lze těsně před odletem pořídit její rezervaci např. u KLM s platností tři dny. Potvrzení zašlou na email a má formát letenky, pro úředníky dostatečně přesvědčivý. Vzhledem k již procestovaným mílím vím, že těch 24 transatlantických hodin osmi časovými zónami na opačnou polokouli uletí jako voda a já se záhy potřetí octnu v odlišné realitě počínající strohou náručí limského letiště Jorge Cháveze (na estetiku nejsou prostředky, nejen finanční).



Martina Přibyláková
studentka doktorského studijního oboru Integrální studium člověka - Obecná antropologie na FHS UK

V rámci programu Free-Mover se nachází na zahraničním studijním pobytu v Peru.

pondělí 28. listopadu 2016

Zachraňme fakultu, vyžeňme parazity!

Před dvěma měsíci jsem nastoupil ke studiu na Fakultu humanitních studií a chtěl jsem si zapsat kurzy, které jsem si vyhlédl. Byl to krásný rozvrh a já si představoval, jak budu chodit z angličtiny na čínštinu, z čínštiny na intermediální tvorbu a z intermediální tvorby na studium papoušků šedých. Má budoucnost byla krásná a jasná. Dokud jsem nezjistil, jak tvrdá je realita.

1) Na polovinu kurzů jsem se kvůli nedostatečné kapacitě nedostal hned při zápisu.

2) Do druhé poloviny kurzů se na poslední chvíli nahrnul hotový dav studentů z jiných oborů a fakult, takže tam bylo tak narváno, že se tam prakticky nedalo dýchat.

Rozhodl jsem se proto kandidovat do senátu a tyto problémy jednou provždy, beze vší nepotřebné politické korektnosti vyřešit. Je jasné, kde je příčina. Zapomněli jsme, kde je naše identita, a necháváme si ji ukrást.

Apeluji proto na všechny, kterým osud naší drahé fakulty leží na srdci: zrušme křížový zápis a zabraňme parazitům z cizích fakult, aby nám zabírali naše kurzy! Budu se zasazovat za okamžité a kompletní zrušení téhle multifakultní zvrácenosti. Přirozené uspořádání studia, které nám matka příroda vetkla do vínku, jsou fakulty a obory. Jejich míšením tento přirozený řád znásilňujeme – a nejvíc na to doplácíme sami.

Druhý bod je neméně důležitý: zabraňme míšení fakult i na zcela základní úrovni – je na čase vzít si po právu, co je naše. Zasadím se o to, aby FSV i FF do týdne opustily budovu v Jinonicích a naše fakulta mohla mít konečně dostatek prostor pro vlastní studenty a zaměstnance. Také budu usilovat o postavení třímetrové zdi kolem Jinonic. Fakulta fakultě!

A konečně třetí bod, který budu prosazovat v dlouhodobém horizontu: zrušení fakultního senátu a zavedení přímé demokracie. Chci okamžitou odvolatelnost vyučujících a referenda o podobě jednotlivých zkoušek, obzvlášť těch velkých.

Volte mě a společně zabraňme multifakultnímu šílenství, vyžeňme ty, kteří zabírají místo, které po právu náleží nám!

Srdečně váš kandidát do senátu

Tomáš Kanimůra


Zde představený kandidát je fiktivní. Podobnost se skutečnými osobami... necháváme na vaší úvaze.

Mise DDR: aklimatizace (ne)začíná

„Já jedu taky na Erasmus, příští měsíc odlítám do Ameriky. Kde budeš ty?“ ptá se mě kamarádka. V duchu trochu nejistě porovnávám dobu našich cest a vypočítávám, že moje cesta zabere dokonce dvakrát déle než její let – když půjdu pěšky. Nakonec jí ale dramaticky odpovídám: „Do Východního Německa, do Drážďan!“ Následuje klasický podezíravý pohled jako u ostatních kamarádů, kteří většinou ohromně vtipně podotýkají něco o tom, že jsem si rovnou mohl dát Erasmus na Moravě, ale to že by pro mě bylo možná moc daleko. Muhahaha.




Ve výsledku je ale úplně jedno, jestli jedete sto nebo sto tisíc kilometrů daleko. Pocit toho, že vás od domova dělí kratší vzdálenost, prostě nic neulehčuje. V obou případech musíte řešit stejné množství zařizování a psychicky se připravovat na neznámé prostředí, kde budete semestr bojovat. V mém případě navíc sám, protože čeští studenti se obecně do Německa zrovna nehrnou (jejich místo sice v Drážďanech poctivě přebírají Češi na cestách do Primarku a na vánoční trhy, o tom ale až jindy). Na německých školách probíhá totiž výuka většinou v němčině, a tu jsme z poněkud záhadných důvodů ze svých rozvrhů zcela vyškrtali.




Většina spolužáků vycestovala ve skupinkách, já jako osamělý vlk, který v prvních dnech trpěl naprostým sociálním odtržením v kleci zvané kolej. Nechápejte mě ale špatně, na samotné ubytování si nemohu stěžovat, na vině jsou externí faktory před začátkem semestru. S nikým se zde neseznámíte, protože tu prostě nikdo není a svoji touhu po sociální interakci umocněnou miliardami gigabitů dojmů z nového „domova“ neukojíte ani online. Na zprovoznění internetu si totiž pár dlouhých dní počkáte. A když vám navíc první dny totálně proprší, s novým městem se neseznámíte ani fyzicky. Jedinou společnost vám tak dělá miliarda dokumentů, které dostanete po příjezdu od zahraničního oddělení univerzity – smlouvy k ubytování, povinnost ohlášení se na městském úřadě, zřízení konta v německé bance pro placení nájmu, informace k imatrikulaci. Pokud neuděláte tu nejvíc školáckou chybu co já, a sice že si zapomenete občanku (ve skeneru na bytě v Praze, kde jsem minutu před odjezdem zodpovědně dělal její požadovanou kopii), můžete tedy alespoň začít vesele zařizovat. Chuť na to ale mít stejně nebudete.

Proč jsem ale přijel skoro 3 týdny před začátkem semestru? Vybral jsem si dvoutýdenní jazykový kurz, který univerzita nabízela, a pokud vím, poskytují je erasmákům snad všude. No a zaplaťpánbůh za něj. Až tady se totiž má Mise DDR rozjela správným směrem a od té doby vážně nelituju, že jsem na zimní semestr vyjel.


Matěj Beránek
Student navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu v Německu.

sobota 26. listopadu 2016

Konec světa – aneb Když spadne Google

Prčic, proč se mi neotevírá Google vyhledávač? No super, a jak mám teď uvařit večeři, když nenajdu ten recept? Počkat, ale nejde ani Gmail, ani Blogger, ani nic. Asi zase blbne internet. Moment, ale vše ostatní jde dobře, jak je to možné?

Uplynula půlhodina. Pořád nic. Na Facebooku začínají naskakovat pohřební příspěvky typu: "Omlouváme se za dočasnou nedostupnost serveru: výpadek na straně Googlu". Konec světa. Armageddon. Po skleničce čaje a nějakém dobrém soustu ale člověka až urážlivě zákonitě a rychle napadne nějaká ta chytrá nebo dokonce filosofická myšlenka  je to až k neuvěření, jak strašně moc jsme závislí na Googlu. Přesněji řečeno, nejen na Googlu, ale hlavně na internetu, nemluvě o elektřině.

Konec světa aneb Když spadne Google

Celý ten náš postmoderní, supermoderní, hypermoderní, ultramoderní svět se drží na takové "maličkosti" jako je internet. Celá ta globalizace, komputerizace, "tekutá modernita", zrychlující se rytmus života – to vše, čemu náš učil Bauman, Giddens a další na fhsáčkých hodinách sociologie, je tak efemérní a zranitelné. Není to až k neuvěření? Není to tedy tak, že když nám vypadne internet (nebo nedej bože elektřina), vypnou se notebooky, telefony a další elektronické krámy, tak pro mnohé z nás bude skoro zbytečné chodit do školy nebo do práce? Přijdeme o spoustu "přátel" na Facebooku, svět se zas pěkně zpomalí a Čína pro nás bude stejně vzdálená jako mnoho desetiletí předtím. A celá ta velká bublina najednou praskne a my se konečně podíváme pravdě do očí…

Zdá se, že už ani ten čaj a ani to jídlo nestačí, asi je čas si jít odpočinout. Koneckonců, jak se správně říká, ráno je moudřejší večera. Mezitím ale aktualizuji stránku a… "ó zázrak", Google, Gmail, Blogger, YouTube a vše ostatní zas funguje. Hurá. I když po pravdě řečeno, ten konec světa byl skoro na dosah ruky.

středa 23. listopadu 2016

Osm zásad všedních dní ve Velké Británii

Žít v Anglii jsem chtěla vždycky, nepamatuji si dobu, kdy tomu tak nebylo, takže když jsem dostala možnost (díky programu Erasmus+) studovat ve Velké Británii, hned jsem po ní "chňapla". Dostala jsem se na univerzitu v Durhamu, což je jedna z nejprestižnějších univerzit ve Velké Británii – je v TOP 5, ale o tom až příště – a Durham je, řekněme, středně velké město v severovýchodní části ostrova; do Skotska, co by kamenem dohodil.

Osm zásad všedních dní ve Velké Británii


Co se týká cestování, nejsem zrovna Emil Holub, ale párkrát jsem už hranice překročila a stará jsem už dost, abych si uvědomila, že Slunce nesvítí jen na moji rodnou hroudu. Když jedu do nějaké cizí země, baví mě sledovat maličkosti, všední život, malé detaily. Evropa se podle mě kulturně nemůže rozdělit na západní, střední, východní, severní atd. Každá jednotlivá země má svůj "svéráz", který ji dělá naprosto odlišnou a jedinečnou.

Sepsala jsem pár věcí, které jsou ve Velké Británii nedílnou součástí každodenního života.

1. Déšť a deštníky. Dobře, začněme od nejznámějšího. Déšť. Byla jsem v Londýně, v jižní Anglii, na východě a žiju na severu a deštivých dnů jsem tu zažila minimum. Ale když prší, tak to ani nepoznáte. Tedy, vy normálně zmoknete, ale nepoznáte to z okna, protože většina Britů prostě nenosí deštníky – podle deštníku poznáte turistu, nebo mezinárodního studenta. Netuším proč tomu tak je, ale bez bodu č.1 by nebyl bod č.2.

2. Popotahování. Moje paní učitelka Angličtiny ze střední mi řekla, ať se připravím na to, že budu permanentně nastydlá a budu neustále "popotahovat". To je jedna z věcí, která mi tady opravdu vadí. Nevím, jestli je to mnou, ale tenhle zlozvyk mi přijde opravdu nechutný. A dělají to všichni, všude a pořád, opravdu. Vždyť to přeci není tak složité vytáhnout papírový kapesník a vysmrkat se! Pravda zas je, že najít v "obchoďáku" papírové kapesníky je nadlidský úkon.

3. Čaj, čaj, čaj. Británie patří mezi země s nejvyšší spotřebou čaje na osobu na světě! Čaj je odpovědí na všechno. Je ti zima, teplo, špatně? Máš hlad, nudíš se, nevíš, co bys? Dej si čaj. Dokonce i bezdomovci na ulici vás požádají o drobné na "a lovely cup of tea", vážně! Navíc se tady čaj pije s mlékem. Není to tak nechutné, jak to zní; mně to tedy dost chutná. Ne, opravdu, kdo nad tím ohrnuje nos, tak ten to nejspíš nikdy nezkusil.

4. Přízvuk. Dobře, v Británii se mluví anglicky, překvapivě. Ale překvapivě nemusíte rozumět všemu, co se vám říká, protože i angličtina má svoje dialekty. Popravdě, když rozumíte někomu z jižní části země, je velká pravděpodobnost, že nebude rozumět ani slovo někomu ze severu. Já totiž nejsem "[lejdy from jang strýt]", ale "[lajdy from jung štrýt]", a to je kapka v moři. V obchodě jsem první dny zmateně koukala na prodavačku a nevěděla, jestli po mě chce "občanku" nebo se ptá, jestli mám dost tašek. No, stejný jako když Pražák jede do Brna.

5. Krátké rukávy. Kamkoliv půjdete, kdykoliv a za jakéhokoliv počasí, vždy potkáte někoho, kdo si vykračuje v tričku či v kraťasech – nejlepší jsou ti v tričku i v kraťasech. Další prvenství; Britové jsou celosvětově považováni za nejotužilejší národ, předběhli i Eskymáky! No, není divu, že popotahují.

6. "Shop, till you drop". To, že dneska jezdí rodiny na celodenní výlety do obchodních center, není až tak zvláštní. Ale! v Británii jedou nonstop televizní teleshoppingové kanály, kde můžete koupit prakticky cokoliv. Nejen, že se vysílají 24/7, ale očividně mají i vysokou sledovanost, protože zabírají cca. 30% nabízeného televizního programu - vážně, seděla jsem u televize a čárkovala. Horst Fuchs by byl pyšný!

7. Srpce, Cvrčky a Galeony.  Pokud jde o platidla, je to stejné jako v knize o Harry Potterovi - prý jsou Bradavice někde ve Skotsku - čert aby se v nich vyznal. Malé mince mají větší peněžní hodnotu než ty větší mince, ale jenom některé. Další jsou hranaté, různých velikostí, pak jsou i kulaté stejné hodnoty, snad?! Zlaté Euro! Já to vyřešila po svém, platím kartou a aspoň nevytvářím v obchodech fronty.

8. Vděk. Studuji antropologii, pracovala jsem s lidmi a pro lidi a věřte, že jsem už musela řešit různé situace a „řešit“ různé lidi. Ale ještě jsem se nesetkala s takovým přístupem k ostatním lidem, věcem a celkově k životu, jako mají Britové. Přijde mi, že jsou to lidé, kteří dokáží ocenit lidskou práci, a od toho se odvíjí vděčnost, kterou mají k věcem a k lidem okolo sebe. Navíc jsou opravdu milí, vstřícní a vždy ochotní pomoct. Jedno jde s druhým, že? Ale nechci zevšeobecňovat – na druhou stranu, výjimka potvrzuje pravidlo.

Anežka Mejzrová
studentka navazujícího magisterského oboru Obecná antropologie – integrální studium člověka na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu ve Velké Británii.

úterý 22. listopadu 2016

Zpověď absolventa FHS: bakalářskému studiu vděčím za sebe sama

Čím více dní, měsíců a let mě odděluje od dnes již takřka mytického momentu absolvování bakalářského studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, tím více na to myslím. Ne, nejsem zatím ve věku, kdy už lidé říkají "za starých časů" nebo "v době mého mládí" a s posvátně-rituálním výrazem zvedají oči nahoru. To totiž vzhledem k samotnému útlému věku naší fakulty ani nejde. Jsem ale v tom věku, kdy si člověk zpravidla začíná věci uvědomovat – ne chápat nebo cítit, ale právě uvědomovat – a to nejen o okolním světě, ale hlavně sám o sobě. A tak jsem si v jednom takovém okamžiku až nečekaně rychle a snadno uvědomila jednu podstatnou věc: vděčím bakalářskému studiu na FHS především za jednu (pro mě) velmi důležitou věc: za sebe sama.
 



Od samého začátku mi FHS prostě sedla. Vím, že to tak nemusí mít každý, ale o sobě to můžu říct spolehlivě: Vzhledem ke své povaze jsem na to s FHS opravdu kápla. Mám tisíc a jeden různý zájem, a ty se neustále mění a střídají, a rozhodně nemůžu říct, že jsem "člověk jedné činnosti". Někdo může celý život věnovat jednomu jedinému povolání, já bych se u toho asi unudila. A v tom jsem na FHS měla volnou ruku: mohla jsem zcela nenásilně, ale zároveň pod nadhledem zkušených učitelů směrovat své nitro tam, kam mě samo vedlo. Prostřídala jsem zájem o sociologii či antropologii, psychologii a filosofii. Skvělá na tom byla skutečnost, že všechny humanitní disciplíny jsou navzájem velmi propojené a propletené; a já jsem měla možnost vidět je hezky pohromadě. Navíc mám povahu alergickou na jakýkoliv nátlak a závislost, takže pro mě byla vlastní volba předmětů neslýchaně štědrou možností. Také díky tomu jsem pak bez jakéhokoliv vnějšího přičinění objevila, co jsem vlastně zač a co mě doopravdy baví.

Bylo to pro mě vlastně takové trvalé a nekončící štěstí: dělej si, co chceš, a ještě za to dostaneš diplom. Dnešní perspektiva "dospěláckého života" mi ale pohled na věc ještě poněkud zkorigovala: FHS mi dala nejen spoustu zábavy a možnost setkat se sama se sebou a se spoustou úžasných lidí, ale také obrovskou šanci a příslib do života. Naučila mě být samostatná, flexibilní a přemýšlet o věcech vlastním rozumem: a to je právě ta dnešní „sůl nad zlato“. V dnešním světě se vše neuvěřitelně rychle a prudce mění, já mám ale díky FHS ty vlastnosti, které jsou u toho nejvíc zapotřebí. Samozřejmě se dá říct, že jsou činnosti a profese, které vždycky byly a vždycky budou: sotva si dokážu představit, že by najednou nebyli potřeba např. doktoři. Ale na druhou stranu, kdo měl před pouhými 20 lety představu o tom, že budou tolik potřeba manažeři, designéři nebo piaristé? Nikdo. A kdo dnes uvěří, že za dalších 10 let budou třeba… a to právě nikdo netuší. Žijeme v neuvěřitelně rychlé a proměnlivé době a nikdo z nás neví, co bude dělat zítra. Díky FHS ale vím, že se v této džungli moderní civilizace neztratím: poradím si za bezmála jakýchkoliv okolností. Toho, co mě během studií naučili, je neuvěřitelné množství, ale hlavně jsem "naočkována" proti nečekaným změnám: samostatností, flexibilitou a schopností přemýšlet o věcech svojí vlastní hlavou. Dnes už vím zcela jistě, že je to k nezaplacení.

pátek 18. listopadu 2016

Spočinout ve stínu velkých: gratulace pro profesora Jana Sokola

Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)

Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit na vzor, který svou nedosažitelností připomínal dokonalost.


První osobností je profesor Jan Sokol, jemuž věnuji tento článek, neboť ve čtvrtek 17. 11. obdržel Cenu Arnošta z Pardubic pro vynikající vyučující na Univerzitě Karlově. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii a společenských vědách částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím lépe). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného - stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.

................................
Doporučujeme vám také ke čtení zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................

Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Na jeho přednášky jsem chodila jako do kina, neboť dějiny literatury jím podané byly jako napínavý příběh. Často jsme se smáli, a přestože přednášel do půl sedmé večer, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace, a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Neměla chybu. Díky němu jsem se alespoň trochu naučila číst a rozumět poezii.

.................................. 
Doporučujeme Vám také ke čtení rozhovor s profesorem Martinem Putnou.
..................................

Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku – nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto změnila můj pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme; a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily (ano, tak jsme jí říkali) povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma výše jmenovaným pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, často toho malého tygříka vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho měli nejspíš nejedny Vánoce.

Je nádherné, když vás může učit osoba vzdělaná, kultivovaná a úctyhodná. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a věnují vám svůj čas, protože v učení vidí smysl. Je nádherné vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za takovou fakultu a gratuluji, pane profesore Sokole!

čtvrtek 17. listopadu 2016

Prof. Martin C. Putna 2/2 - islám, Bosna, alternativa

Druhá část rozhovoru s prof. Martinem Putnou týkající se místa, kde jsme spolu rozhovor vedli. Hovoříme o významu Bosny a Hercegoviny pro evropské dějiny a aktuálním uprchlickém tématu. Jak podle prof. Putny souvisí islám s Evropou ale i třeba s osvícenstvím, to se dozvíte v následujících řádcích.

MARTIN C. PUTNA | FOTO: MAFRA - DAN MATERNA
MARTIN C. PUTNA | FOTO: MAFRA - DAN MATERNA
..................................
 
Doporučujeme Vám také ke čtení první část rozhovoru s profesorem Martinem Putnou.

..................................

Nacházíme se momentálně v Bosenském Sarajevu. Byla by škoda nezeptat se vás na dojmy z tohoto výletu. Došli jsme k tomu, k čemu jsme měli?
Mám pocit, že ano. Pro mne většina z toho nebyla nová. Byl jsem zde už v létě a předtím jsem se jihoslovanským tématem různých období docela zabýval. Takže to nebylo nové, ale jak jsem měl možnost sledovat reakce studentů, tak myslím, že se povedlo vysvětlit složitost a propletenost evropských kulturních dějin. To nejpodstatnější, proč jsme jeli zrovna do Bosny, je, že islám je součástí evropských kulturních a duchovních dějin a nemůžeme ho z nich žádným způsobem vyndat. Nemají pravdu ti, co tvrdí, že je to něco zcela cizorodého, co s Evropou nemá nic společného, a vždy se to s ní potýkalo jen ve zlém. Současně nemají pravdu ti, co tvrdí, že zde není žádný problém, protože dějiny potkávání islámu a Evropy jsou dějiny plné konfliktů. Je zde však obojí. O to zde šlo – ukázat, jak je to ne-jednoznačné. Je možné se z něčeho poučit, je možné před něčím varovat. Pokud se televizní novinář ptá: „Znovu tedy bojuje křesťanská Evropa s islámem?“ – je to otázka úplně špatně položená.

Nedávno jsem byl dotázán, zda bych si dokázal v Praze představit mešitu podobnou těm, co vidíme právě kolem sebe. Co říkáte na takovou představu?
Promluvím jako estét a snob. Problém je v tom, že mešity, které nacházíme v Bosně, jsou z větší části velmi krásné staré stavby ze 16. a 17. století. Pochází ze zlaté éry osmanské architektury a často mešity v Bosně dělali titíž architekti jako mešity v Cařihradu, a ty jsou velmi nádherné a spirituální. Pro člověka, který vnímá náboženství jako něco transcendentního, co jaksi není přítomné v sochách a obrazech, ale v jakémsi prázdném prostoru, který je naplněn Bohem neviditelným, tak tyto mešity mohou být opravdu velmi inspirativní. No ale mešity moderní jsou většinou hnusné, stejně jako jsou hnusné moderní křesťanské kostely. Takže mne by věru nevadila v Praze mešita, kterou by dělal nějaký Sinánův žák (architekt Mimar Sinan, 1489–1588). Obávám se spíš toho, že mešita, která by se dělala dnes, by byla hnusná. A hnusných staveb máme v Praze dost.

I zde v Bosně však bylo stále patrné, že mezi jednotlivými komunitami panuje určité napětí. Nebojíte se právě takového napětí, které by mohla silná muslimská menšina přinést do evropských zemí?
Mohlo by se to stát. Otázka je však, proč by se to stalo. Pravděpodobně by se to stalo ne kvůli podstatě islámu, ale kvůli jeho konkrétní podobě. To jest to, jaký islám by to byl. Je mnoho nejrůznějších druhů islámu. Islám radikální, fundamentalistický, zvláště konvertitský může působit problémy. Ten islám, který je tu přes 500 let, je islám velmi zdomácnělý, který byl zradikalizován až bosenskou válkou 90. let. Teprve tehdy se zde začal tvořit islám radikální. Do té doby tu byl islám tradice. Islám byl islámem rodinných historií, babiček, svátků, svateb, toho, co je obecně lidské a přátelské, a navíc ještě islámem súfistickým. Bosna je velmi silné místo tradice tasawwufu – súfizmu. Tím, že to u nás nemá žádnou tradici, obával bych se spíš toho, že v současné době by to byl islám, který se cítí jako konfliktní s moderní společností. Stejně jako křesťanství má svoje formy pozitivní a má formy naprosto příšerné.

Na jednu stranu lidem vytýkáme strach z cizího, z uprchlíků, z islámu. Na druhou však málokdy nabízíme nějakou alternativu. Jak máme přijmout mezi sebe někoho s kulturou, která u nás nemá tradici?
Alternativou je společnost založená na občanském principu. V té je náboženství čistě soukromou věcí. To, jestli někdo chodí do kostela, mešity, nebo nikam, to je jeho věc. Jde o to, zda se dodržují nějaké základní principy mezilidského soužití. Jestli někdo někoho neobtěžuje např. příliš hlučnou hudbou, což může činit kdokoliv. Někdy se říká, že současná Evropa se má vrátit ke křesťanským tradicím. To je samozřejmě blábol. Současná Evropa si musí uvědomit, že je založena na osvícenských tradicích. Je to až osvícenství, které učí lidi to, že mohou vyznávati Boha nejrůznějšími způsoby. To je alternativa, která je založena na konsenzu. Když se lidé neshodují, je to problém. Jde o to, aby se na tom shodli muslimové, křesťané i ti, kteří se k žádné konfesi nehlásí. Toto je alternativa. Dobrá alternativa. Je škoda, že se o osvícenství víc nemluví. Zde musím připomenout, že právě prostředí FHS mě přimělo o osvícenství přemýšlet. Lidé jako Martina Ondo Grečenková a Petr Wohlmuth, kteří se osvícenstvím zabývají. To, co umožnilo něco jako druhou reformaci v rámci křesťanství, bylo osvícenství. Křesťanství nepřestalo být křesťanstvím, jen prostě prošlo ještě jednou transformací. Nemůžeme zpět před osvícenství. Jako nikdo už nikdy nebude doopravdy magicky věřit jako před první reformací, tak ani už nejsme schopni a neměli bychom se o to ani snažit, obnovovat barokní, militantní podoby křesťanství. Neznamená to však, že by byla osvícenská Evropa protikřesťanská. To vše souvisí s občanskou uvědomělostí a znalostí. Znalostí, proč se co dělá. Pokud člověk prožívá svůj život, běh roku, běh dne, tak se ptá, proč je tomu tak, a ne jenom že ono „se“ to dělá. Ptáme se „proč?“ Proč se to dělá v naší rodině, nebo pokud já to dělám jinak, než to dělali moji předkové, proč to tak dělám.

Není to na dnešního občana trochu náročný úkol? Vidíme, že ve volbách začínají být úspěšní silní vůdci, kteří se tváří, že všechny problémy vyřeší za ně.
Prožíváme krizi, nikoliv katastrofu. Jistě, v celé Evropě nastává jaro silných vůdců. To je pravda. Víme z 30. let, že to skončilo strašným průšvihem. Tou analogií ale není řečeno, že to teď skončí taky takovým průšvihem. Dějiny jsou otevřené, záleží na nás, kam půjdou.

................................
Doporučujeme vám také ke čtení zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................