středa 26. dubna 2017

O chronických čtenářích

Je bezmála vědecky prokázáno, že adaptace na prostředí FHS s sebou nese všemožné vedlejší účinky na studentský organismus, a to zejména v důsledku dramatického navýšení množství přijímaných odborných textů. Tedy: jelikož toho musíte načíst strašně moc, je poměrně reálná možnost, že začnete číst pořád a všude. Ze čtenáře normálního stává se tímto čtenář chronický.

Nejlépe se tyto adaptační mechanismy sledují v prostředcích městské hromadné dopravy, která se ke studiu podobných jevů vysloveně nabízí. Jednak se v něm totiž hromadí poměrně velké a relativně náhodné vzorky populace, jednak cestující mnohdy bývají vystaveni takřka kritickým situacím, na nichž se pozná jejich pravý charakter. Nezřídka je totiž i v přecpaném voze možné vidět chronického čtenáře, jak visí jednou rukou na štangli a tou druhou se snaží držet knihu tak, aby na ni viděl, ale aby s ní zároveň neprováděl nevyžádané kadeřnické služby okolním cestujícím. Obzvláště pozoruhodná je taková situace v momentě, kdy se jedná o nějakou opravdu těžkou literaturu, jako jsou například Heerovy bezmála osmisetstránkové, v poctivé tvrdé vazbě vázané Evropské duchovní dějiny či jen o málo tenčí hermeneutická klasika Pravda a metoda – tehdy student mimo cvičení ducha cvičí i bicepsy, protože držet něco takového jednou rukou ve výšce očí a za neustálých změn rychlosti jízdy není žádná legrace.

Chronické čtení lze ale poznat, i když je dopravní prostředek zaplněn méně, a to obzvlášť tehdy, má-li daný čtenář vysoce rozvinutou schopnost koncentrace. Takový student sedí se svou bichlí na klíně, zcela ponořen ve studované hlubiny ducha. Ve chvíli, kdy je ohlášena klíčová stanice, sedí v klidu dál a otevíraným dveřím nevěnuje pražádnou pozornost. Teprve když se rozsvítí varovné červené světlo a rozezní se signál, sebou zpravidla díky jakémusi perifernímu vnímání poděšeně trhne, popadne vše, co má s sebou, a s úctyhodným zrychlením se vyřítí z vozu, zpravidla mezi právě se zavírajícími dveřmi (v horším případě až v příští stanici).

Zvyk je železná košile a to platí v míře nezměněné i pro chronické čtenářství. Když chronický čtenář za jízdy zrovna nečte, což mu může působit i značnou psychickou újmu, alespoň pečlivě monitoruje situaci ve voze a hledá další členy své komunity. Pakliže na nějaké narazí, zpravidla se nenápadně snaží zjistit, co daný chronik čte – nonšalantně se shýbá a dělá, že si zavazuje tkaničku, či se s ledabylou elegancí opírá o tyč a v této životu nezřídka nebezpečné poloze se snaží zaostřit čtenáři přes rameno. Při výstupu pak kolegu počastuje tajemným úsměvem a spikleneckým mrknutím.

Otázkou zůstává, zda FHS chronické čtenáře produkuje či jim svým zaměřením jen umožňuje (i díky své lokalitě a dopravní dostupnosti) jejich vrozené predispozice plně rozvinout. Ať je to však jakkoli, je jisté, že se jedná o významný a blíže dosud neprobádaný problém, který svým potenciálem představuje velmi slibnou oblast pro další vědecký výzkum.

středa 19. dubna 2017

Oblíbený učitel

Posloucháme úryvek protokolu. Běhá mi mráz po zádech, choulím se na židli. Ocitám se na školním výjezdu. Chata učitele tělocviku. Spolužáci. Sranda. A náhle noc. Potemnělý pokoj. Ticho a něčí vlhký dech zezadu na krku. Nepřehledná úzkost. Co se to děje, to je snad omyl, to nemůže být pravda? Mžourám do tmy a chci se přesvědčit, že se mi všechno jen zdá.  

„Každý měl svůj polštář a svou peřinu,“ čte chlapec ze soudního zápisu. „Proč záleží na tom, kolik tam bylo polštářů?“ napadá mě a vracím se v myšlenkách zpátky do divadelního sálu. Mladík, kterému se situace stala, se tu a tam zasměje nebo vypíchne nějaký odstavec s tím, že tohle teprve stojí za to. Třeba popis toho, jak byl podle ostatních dotyčný učitel oblíbený.

Slizký dojem z vyprávění se mi plazí po noze jako had. „Fuj!“ chci ho odehnat. Tak také reaguji na jevišti, když dáváme dohromady první scény. Improvizujeme. Hrajeme to, co cítíme. Vytváříme nové postavy. Dáváme jim jména. Zapojujeme je do příběhu. Skutečná oběť incidentu udává směr. „Nejdřív jsem to neřekl rodičům, šel jsem za psychologem,“ vysvětluje. Stavíme tedy naproti sobě dvě židle a už jsme v místnosti školního psychologa. Já prozatím odcházím ze scény. Pozoruji, co se před námi odehrává. Pokaždé, když chce hlavní hrdina vysvětlit ostatním, co se mu stalo, neví, jak začít. Celé se to tak těžko vyslovuje. Napjatě čekám, kdy to konečně řekne nahlas. Je to podobná tíseň, jako když jste ponořeni hluboko pod vodou a dochází vám kyslík. Nesnažíte se o nic jiného, než vyplavat co nejrychleji nad hladinu. Dusíte se. Ještě několik temp!  Konečně vynoříte hlavu a z plných plic se nadechnete. Stejně tak se najednou hlasitě ozve: „Prostě mě osahával!“

Další zkoušku máme za čtrnáct dní. Brzy se v rolích ukotvíme a předvedeme představení před ostatními. Hra se skládá pouze z několika obrazů. Velká práce začíná až po odehrání. Společně s diváky hledáme cesty ven. Chceme, aby se to už nikdy nikomu nestalo. A věříme, že způsoby existují. Hlavně o tom mluvit. Je to sice těžké. Ale mlčení je ještě horší. Tak nás v tom nenechte.

Sledujte Facebook nebo webovky Divadla dvě na třetí a přijďte hned na premiéru. A pokud máte zájem, zapište si příště na Studiích občanského sektoru předmět Divadlo utlačovaných. Stojí to za to.


úterý 11. dubna 2017

Óda na Kodaň a Paradox homogenní rozmanitosti

Kodaň je jiná. Je živá, barevná, pulzující, přesto čímsi kompaktní. Je stálicí mezi nejekologičtějšími a nejzelenějšími městy Evropy. Je metropolí v pravém slova smyslu, rájem cyklistů a mekkou gastronomie. Jen s tím se ale nespokojí. Má vysoké cíle. Jedním z nich je stát se do roku 2025 prvním uhlíkově neutrálním městem na světě.

Nejen proto se stala mou vyvolenou při výběru (mého již druhého) výměnného studijního pobytu v zahraničí. Ten první proběl v roce 2013 v nedalekém švédském městě Malmö. Od té doby, vše co bylo švédské, bylo hezké, vše co bylo hezké, bylo jako švédské. A od září 2016 posouvám míru toho všeho hezkého o úroveň výš na “skandinávské“.


The Bicycle Snake Bridge Copenhagen
The Bicycle Snake Bridge Copenhagen

Co se mi na Kodani nejvíce líbí? Mimo cyklistickou kulturu, která dle Dánů není žádnou kulturou, ale genem, je to právě množství zeleně. Všudypřítomnost parků uprostřed moderní městské infrastruktury je to, co dělá Kodaň tak výjimečnou. V tomto ohledu sehrálo nejdůležitější roli městské plánování a vytvoření dokumentu obsahující principy regionálního rozvoje území, tzv. Finger Planu. Ten se snaží zabránit nekoordinovanému růstu města, který postrádá jednotný koncept. Mapa města připomíná ruku s prsty – jednotlivé prsty představují hlavní linky S-trains, kolem kterých plán umožní výstavbu a zároveň se tak elegantně zajistí dopravní dostupnost a zamezí přetíženost městské veřejné sítě. Prostory mezi jednotlivými prsty jsou naopak nezastavitelné – zamezí tak nekontrolovatelnému rozpínání města do krajiny, zajistí dostatek zeleně a skvělou přístupnost krajiny. Jednoduché a funkční.


(zdroj: musemcgill.wordpress.com/case-studies/copenhagen-denmark)
Amager National Park 

Kodaň je jedním z nejlepších příkladů důkladně promyšleného a funkčního územního plánování, které zajišťuje ty nejlepší podmínky pro život ve městě. Prosperita celého regionu se navíc výrazně zvýšila díky břehů Öresundu mezi Dánskem a Švédskem, otevřením Öresundského mostu v roce 2010. Váš první větší výlet z Kodaně bude proto pravděpodobně směřovat do Švédska. Öresundský most je jedním z nejdelších mostů v Evropě. Má unikátní konstrukci, která je z části tvořena vysutými mosty, z části uměle vytvořeným poloostrovem a co je nejzajímavější, z části podmořským tunelem. Vlaky jezdí každých patnáct minut a cesta trvá půl hodiny. Z Kodaně vás vlak pod mořskou hladinou doveze do nejjižnějšího švédského města Malmö, a i když jste stále ve Skandinávii, budete si připadat tak trochu jako v jiném světě. Švédové jsou odlišní, řekla bych až speciálně odlišní. Jsou precizní, umírnění, stále usměvaví, ale také tak trochu uzavření a tajemní. Vše funguje tak, jak má, jednou za čas se to ale může zdát jako stereotyp. Když se nám tenkrát v Malmö zastesklo po Praze, jeli jsme do Kodaně. Dánsko je nám oproti Švédsku v mnohém více podobné. Dánové svůj národ dobrovolně a v úctě stigmatizují jako „wet culture“. Kvůli pivu. Naopak ve Švédsku je poloviční prohibice a alkohol nelze koupit jinde než ve specializovaných obchodech Systembolaget, které mají navíc velmi omezenou provozní dobu. Stačí tedy znovu přejet Öresundský most a připadáte si víc jako doma. Švédsko ale určitě navštivte. Je to země krásná, s nádhernou a bohatou krajinou. A tím se dostávám k tomu, co se mi na Kodani (obecně na Dánsku) vlastně nelíbí: i přes neskutečnou rozmanitost je paradoxně homogenní. Je to země placatá a kopec tu ani nehledejte. Až se o to pokusíte, zjistíte totiž, že jste ho už čtyřikrát přešli tam a zpátky, marně
vyhlížejíce nějakou tu špičku.








Kodaň vám každopádně učaruje. Chrání svou historii, ale nebojí se experimentů. Ztělesňuje souhru tradičního komfortu a moderní elegance. Každý si zde najde své. Velikostně je tak akorát, aby se všude dalo pohodlně dojet na kole. A co kolo a pivo? Platí tu nepsané pravidlo, že dokud jsi sám schopen na kole jet, jedeš. Předpokládá se totiž určitá míra sebereflexe. Kodaň je čistší Berlín, funkčnější Praha (ale bez kopečků a s čtyřikrát dražším pivem), je to město pro lidi. Město, kterému se člověk nemusí podřizovat. Stačí ho respektovat a učit se z něj. 



Tereza Hodúlová
studentka navazujícího magisterského oboru Sociální a kulturní ekologie na FHS UK, aktuálně se nachází na studijním stipendijním pobytu v Kodani v rámci programu Erasmus+

čtvrtek 6. dubna 2017

Nezapomeňte na kapesník

V tramvaji potkávám Lídu. Spěcháme na hodinu. Dneska máme ještě se dvěma spolužačkami učit. Čeká nás dvouhodinovka s Danou Moree. Nikdy se nejedná se o obyčejnou výuku. Sami si zkoušíme, jak předávat ostatním informace nebo moderovat. Bavíme se o alternativních přístupech ke vzdělávání. O školách. O tom, jak lépe učit. Přečetly jsme s holkami texty od Boala, Deweyho a Freiereho. Den před tím jsme se sešly v kavárně. Promýšlely aktivity, které se třídou provedeme. Naplánovaly, vymyslely, těšily se. Teď už to jen předvést v praxi.

Boal píše o divadlu. Popisuje hry, které pomáhají hercům být vnímavější, pozornější, lépe se vžít do nové role. Stejně tak se to dá využít u žáků. Nechat je zakusit novou zkušenost. Ukázat, co všechno dělají ve svém životě mechanicky. K čemu je to dobré a v čem to naopak může brzdit? Boal popisuje spoustu cvičení zaměřených na smysly, pohyb, představivost, emoce. A také na paměť. Napadá nás, že jednu takovou aktivitu vyzkoušíme. Domlouváme se, že na začátku Lída namaluje na tabuli obrázek, který já následně nenápadně smažu. Zaznamená to někdo? Lída bude mezi tím seznamovat ostatní s body dalšího programu. Pozornost bude napřena na ní a malůvku určitě nikdo ani nezpozoruje. Na konci hodiny se na to ostatních zeptáme. To bude pro všechny překvapení! Zajisté si na obrázek nikdo nevzpomene.
  
Plán je jasný. Vlítneme do třídy a jdeme na věc. S Lídou na sebe mrkneme, ta se vrhne k tabuli, bere do ruky fixu a kreslí obrazec, zatímco já uvádím hodinu. Pak si s Lídou vyměníme pozice. Ona začíná vykládat. Na mně teď je, abych nepozorovaně obrázek smazala. Jenže. Kde je sakra houba? Rozhlížím se kolem. Nikde ji nevidím. A do háje. Dívám se na stůl, držátko, nikde není. Co teď? Smazat to rukou? To by byl trapas. Tak jedině kapesníkem. Jako by nic se přesunu ke kabelce. Lída ostatním něco objasňuje a já vytahuji bílý kapesník. Přicházím k tabuli a mažu vše, co na ní bylo. Tak. Hotovo. Oddechnu si. Nikdo určitě nic nespatřil.

Hodina běží jako po másle, střídáme se s dvojicí, která má na starosti další část. A pak se s Lídou vracíme zpátky na plac. „Teď bychom se vás na něco chtěly zeptat,“ řeknu důležitým hlasem a jsem celá napjatá. „Všimli jste si, co bylo na začátku hodiny na tabuli?“ K našemu překvapení třída sborově popíše obrazec, o kterém jsme si myslely, že ho nikdo ani nepostřehl. Zírám. „Sakra, tak to jste nás teda překvapily,“ uznáváme. „My si spíš říkaly, proč mažeš tabuli kapesníkem, když tamhle nahoře je houba,“ ukáže jedna spolužačka prstem. „Cože?!“ vyhrknu. Otočím se a doopravdy spatřím v horním rohu tabule připevněnou houbu, které jsem si před tím ani nevšimla. Chytám se za hlavu.

Dana Moree se smíchem přebírá roli. Společně rozebíráme, co se nám povedlo a co ne. Dostaneme se ke kapesníku. „Tohle byl náhodou skvělý příklad toho, jak pracuje lidská pozornost. Vždy zaujme to, co je nějakým způsobem silnější. Všichni si všimli, že Hanka maže tabuli kapesníkem a nechápali proč. Bylo to něco nezvyklého. Neautomatického, jak o tom ostatně píše Boal. A proto to přitáhlo zraky všech. Co v tu chvíli říkala Lída?“ zeptala se. Nikdo netušil. Náš plán, že Lída zabaví ostatní, nevyšel. Celá třída sledovala mě, jak se kradmo pohybuji po místnosti, zoufale hledám houbu a nakonec sahám po kapesníku. „Vidíte, že když se při hodině stane něco nečekaného, upoutá to pozornost ostatních a vy s tím nic nenaděláte. Je to zkrátka silnější vjem a mohli byste se stavět na hlavu, zájem druhých v té chvíli nezískáte,“ pokračuje Dana.

Chybami se člověk učí. Díky našemu nepovedenému představení víme, jak to chodí s pozorností při výuce v praxi. Co má silnější energii, je zkrátka výraznější a ostatní to tak budou vnímat. Tak až budete někde něco prezentovat nebo vykládat, mějte tohle na paměti. A nezapomeňte mít po ruce svůj bílý kapesník.

Hana Pejřimovská
studentka navazujícího magisterského oboru Studia občanského sektoru na FHS UK

úterý 4. dubna 2017

Co s vámi provede FHS

Být FHSák, to není jen tak. Ne že by to byla přímo diagnóza, to by bylo přeci jen poněkud přehnané tvrzení, ale v momentě, kdy vezmete své studium na FHS vážně, projdete určitými nevratnými změnami. Studium si proto dobře rozmyslete a na fakultu vstupujte jen na vlastní nebezpečí. Opravdu chcete, aby se vám stalo následující?

1) Samostatnost

Střední škola k samostatnosti zpravidla vůbec nevede; na FHS je ale vše jinak – dá se říct, že první sestavování a zapisování rozvrhu je jakási fakultní iniciace. Z vlastní zkušenosti musím říct, že je to proces obdobně náročný a traumatický jako souboj holýma rukama s anakondou (více viz literatura k Úvodu do antropologie), a to i přesto, že první semestr studia oplývá suverénně největším množstvím povinných předmětů. Tíže volby je jen na vás, to, zda během semestru něco děláte, povětšinou také. Souborné zkoušky pak stojí jen na vaší samostatné práci: nikdo za vámi nepráská bičem, nikdo vás nekontroluje. Ze středoškoláka, zvyklého na onen bič v podobě průběžných testů a zkoušení prakticky neustále, se stane FHSák, ponechaný sám sobě. Netřeba dodávat, že zvyknout na takovou svobodou i odpovědnost zpravidla není bezbolestné. Ale jak jednou přivyknete, už nikdy nechcete zpět.

2) Sociální status

Ať už jste navštěvovali libovolnou střední školu, pravděpodobně jste nemuseli po vyslovení jejího názvu čelit impertinentním otázkám, zmateným pohledům a nechápavým grimasám. Garantuji vám, že na FHS se tohle okamžitě změní. Naši fakultu lidé totiž zpravidla neznají, a když ji znají, tak zpravidla z toho důvodu, že slyšeli, jak je špatná. Sociální status studenta například osmiletého gymnázia, v obecném povědomí patrně jedné z nejprestižnějších variant středního školství, tak na FHS dostane pěkně zabrat: najednou studujete na fakultě, jejíž existenci nebo kvalitu (v nejhorším případě obojí) musíte obhajovat pokaždé, když vyslovíte její název (o tom ostatně pojednává samostatný článek) – pomůže vám při tom jedině Univerzita Karlova, jejíž jméno zpravidla zabírá a lze se jím tedy v případě potřeby zaštítit. Celá tahle anabáze vede k větší empatii a lepšímu uvědomění toho, co studujete a proč a co vlastně chcete dělat se životem, ale co si budeme vykládat, také to občas pěkně leze na nervy.

3) Nesnesitelná vzdělanost

Tento bod se vztahuje zejména na ty, co studium vezmou opravdu vážně, neboť na FHS stoprocentně platí, že kolik úsilí do studia vložíte, tolik se vám vrátí. V momentě, kdy projdete prvním ročníkem, a nahlédnete mnohost perspektiv jednotlivých humanitních oborů, zatočí se vám hlava. V dalších semestrech už se vám točí jen víc a víc, až jednoho dne náhle zjistíte, že vaše názory prošly hlubokou proměnou, že lidé, které jste kdysi obdivovali, už vám mnohdy připadají celkem obyčejní, a že některé velmi chytře vypadající názory jsou vlastně docela hloupé. Začne vás vytáčet černobílé uvažování a vidění světa (nezřídka doběla) ještě mnohonásobně víc než předtím. Spousta věcí vám dojde a zapadne do sebe; spousta věcí vás začne štvát. Mnoho věcí se strašlivě zkomplikuje, jiné se zase velmi zjednoduší. Ztratíte spoustu iluzí a také spoustu předsudků. Někdy dokonce dojde na to, že se vás zeptají, jestli „takovéhle osvícení zažívá na té fakultě každý“, jindy třeba uslyšíte, že jste už skoro „nesnesitelně vzdělaní“ a „jestli máte odpověď fakt na všechno“. Stane se to, ani nebudete vědět jak.

Studium na FHS se zkrátka neobejde bez následků. Jsou to následky, jichž si zpravidla všichni, kdo se cítí být FHSáky, nesmírně váží – a díky nimž jsou ochotni fakultě odpustit nejeden šedivý vlas a nejednu vrásku, které jim za léta studií přibyly. Ale také jsou to následky, kvůli kterým se budete mnohdy chytat za hlavu a lomit rukama. Jak totiž pregnantně říkává jeden nejmenovaný vyučující: „Uchazečům vždycky říkám: nechoďte tam! Poznáte pravou hodnotu poznání a pak už vám nebude pomoci!“ Myslím, že je to neobyčejně přesné. Tak totiž FHS odplácí.

sobota 25. března 2017

Historie jako barometr svobody





Když jsem si vybíral historický studijní obor, nečekal jsem dobrodružství typu Indiana Jonese. Ani mě nenapadlo, že by historie mohla patřit mezi rizikové obory. Pokud člověk pracuje na výzkumu v terénních podmínkách, dá se nějaké zranění očekávat, ale historie? Vždyť to je obor knihomolů studujících v knihovnách. Nebezpečí přichází až v novodobých dějinách orální historie, kdy můžete dostat facku od pamětníka, pokud se jej špatně zeptáte na citlivé otázky.

Avšak ve světle nedávných událostí v Polsku, kdy začínají být dějiny „napravovány“ k obrazu vládnoucí nacionální strany, či trestních oznámení za zmínku o sovětsko-německém přátelství v počátcích druhé světové války v současném Rusku, se zdá, že historické obory pomalu začínají získávat ono napětí Spielbergových filmů.


Pokud je historik reprezentantem jistých historických „faktů“, stává se samozřejmě cílem proti-názorů. V akademickém prostředí je to v pořádku. Jiný historik s jinými „fakty“ zpochybňuje tvrzení druhého. Toto střetávání pomáhá vytvořit lepší náhled na věc. Je záležitostí lepšího obhájení a dokazování. Pokud by však měl do takového zápasu vstoupit ničím nepodložený názor na historii, populistické řeči politiků, nebo dokonce záměrná lež, neměly by šanci uspět. Takové názory se prosazují jinak. Mocí. Kohokoli, kdo se proti takto prosazovanému názoru postaví, je třeba zdiskreditovat, umlčet, zesměšnit, zavřít. Jen tak se dá tvrdit, že srpen 1968 byl přátelskou pomocí, že nic jako pakt Molotov-Ribbentrop neexistovalo, či že Slovenský štát (1939-1945) byl nejšťastnějším obdobím Slovenska. Historici (ale nejen oni) se tak stávají jakýmsi barometrem demokracie… Kde začíná být historikům horko, tam začíná umírat svoboda.

čtvrtek 16. března 2017

Šok se zpožděním. Druhý semestr na Islandu začal menší depresí

První semestr uběhl jako voda. V jeho druhé polovině jsem doslova bojovala za to, abych se sem ještě mohla vrátit – situaci mi komplikovaly kvóty meziuniverzitní spolupráce, téma diplomky... nějak se to ale nakonec vyřešilo (asi zafungovalo islandské rčení “þetta reddast”, které právě víru v překonání všech překážek vyslovuje).

Program, ve kterém jsem, se jmenuje Practical diploma. Co je praktičtější než umět nadávat? Helvítis!

Island jsem si totiž zamilovala. Navíc jsem během toho necelého půlroku měla opravdu velké štěstí. Našla jsem si fajn bydlení, skvělé spolubydlící, ve škole jsem poznala svou „spolušprtku“ Elizabeth z Aljašky, moje česká kamarádka Martina mě vzala mezi pár svých známých. Spolužačka Adriana mi dohodila práci v místním trendy pivovaru Bryggjan Brugghús... Pořád se něco dělo.

Nejlepší místo ke šprtání v Reykjavíku? Kavárna a knihkupectní v jednou - Iða Zimsen. Mě a Elizabeth už tu znají. Možná až moc dobře…

Spolužačky z jazykového kurzu ve fjordech. Přišly na návštěvu a snědly mi všechny zásoby.

Pak jsem odletěla na Vánoce do Čech, abych mohla strávit svátky s rodinou, znovu vidět kamarády a načerpat síly na další semestr, před kterým nás vyučující varovali. „Máte za sebou jen lehké zahřívací kolo, zábava teprve přijde...“

Když jsem přijela domů, došlo mi, jak moc mi všichni chyběli. Bylo fajn být zase na chvíli v rodném městě, ale čas utíkal nebezpečně rychle, a i když jsem „těch svých lidí doma“ pořád neměla dost, těšila jsem se zpátky na sever. Měla jsem pocit, jako by se v Reykjavíku všechno teprve rozjíždělo.

Povánoční ticho

V lednu bylo ale všechno trochu jinak. Šum způsobený turismem, který je stále na vzestupu, lehce utichl. Noci byly opravdu dlouhé a absťák po denním světle způsoboval celodenní ospalost. Spousta kamarádů se na další semestr na sever nevrátila. Zdálo se mi, že těch pár, kteří zůstali, neměli čas. V práci nebylo moc směn a měla jsem strach, že rozjezd bude moc pomalý na to, abych dostala první pořádnou výpletu před tím, než mi dojdou prostředky ze stipendia. Island je totiž bez místního příjmu vážně drahý.

Lednová cesta do školy. Tma kolem jedenácté dopoledne.

Asi nejhorší bylo, že byl prázdný byt, 4+1. Nikdy jsem nebydlela úplně sama. Byla jsem tam skoro ztracená. A stýskalo se mi. Nechtěla jsem se ale vzdát a začít fňukat. Ta krize, na kterou nás připravovali před odjezdem, přišla se zpožděním... Ale byla tu a trvala skoro měsíc.

Rodina mi samozřejmě chybí. I tenhle malý opeřenec, co si chce týden co týden povídat.

Naštěstí učitelé začali plnit své sliby a navalili na nás tolik práce, že jsem na všechno zapomněla. V práci mě začali volat na záskoky a ujišťovali mě, že se situace rychle zlepší. Časem pak budu mít dokonce práce až nad hlavu a nám všem spíš bude hrozit naplnění dlouho nesmazaného nápisu za barem, který zní: „Overworked and underf**ked“.

S nárůstem množství práce měli pravdu. Kolegové ale aspoň trochu zahnali smutnění po spolužácích, kteří už odjeli. Tak, jak jsem zapadala v posledním zaměstnání v Čechách snad po celou dobu (4 roky), jsem to tu stihla během dvou měsíců. Jako nic. Je úterý, nestihla jsem ještě pořádně dospat rušný víkend a už můžu říct, že se na srandičky za barem už těším.

Když si připomenu svoje lednové starosti, musím říct, že můj problém je teď opačný. Je tolik věcí, co bych chtěla podniknout, je tu tolik lidí, se kterými bych chtěla zajít na kafe nebo si společně uvařit večeři, jet na výlet... Chtěla bych se ještě víc učit, protože bez znalosti islandštiny je člověk členem společnosti jen tak napůl. A musím říct, že začínat pomalu rozumět jen snad horší než nerozumět vůbec. Chytám se každé věty Islanďanů kolem a rozumím jen útržkům. To dráždí mojí zvědavost. Už nemůžu prostě vypnout mozek a nechat ta divná slova jen tak plynout.

Situace v životě nejen výměnného studenta se může měnit s obdobnou rychlostí jako islandské počasí. Mimochodem, teď tu tempo života všech diktuje sněhová kalamita. Jsem zvědavostí bez sebe, jaký bude březen.

Někdy se povede, že z kampusu ocházím až kolem desáté večer. Ne že by bylo tolik přednášek… Ale když se obklopítě lidmi, co se učí, tak prostě musíte také…


Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika

V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

pondělí 13. března 2017

Jeden svět: kterak se dívat na dokumenty

Před pár dny začal v Praze festival dokumentárních filmů Jeden svět, který se brzy přesune do regionů po celé republice. Na organizaci jednoho z těchto regionálních festivalů se již dlouhou dobu podílím a při této příležitosti bych se chtěla podělit o zamyšlení nad tím, jak se vlastně dívat nebo naopak nedívat na dokumenty.
 „Jak se dívat? No samozřejmě, že kriticky,“ řekli by jistě spolužáci z oboru. Za ten semestr už jsme v tom vycvičení natolik, že se budeme snažit kriticky hledět snad i na sněženky. Stačí ale trochu zavzpomínat a už mi to tak samozřejmé nepřijde. Rozhodně ne třeba na střední škole, kde jsme měli za úkol naučit se a zvládnout velké množství různých dat, ale příliš jsme se nezabývali tím, odkud se berou a jakým způsobem se nám podávají. Od dokumentů pak čekáme, že nám zprostředkují skutečnost (viz třeba heslo dokumentární film na wiki), a nepřijde nám to nijak problematické. K tomu se přidává televizní zpravodajství se svými slogany ve stylu „DÍKY NÁM MŮŽETE BÝT PŘI TOM“.
 Že to ale s dokumenty může být někdy dost ošemetné, nám ukazují i sami dokumentaristé  - třeba v pár let starém snímku Pirátské sítě. Filmaři původně chtěli natočit film o pirátství, které se začalo rozmáhat v Somálsku. Málokdo si ale uvědomil, že spolu s pirátstvím se začal rozmáhat i zájem o něj ze strany západních novinářů a filmařů, a v reakci na to si někteří místní lidé začali přivydělávat bohatýrskými historkami ze své smyšlené pirátské dráhy. Když si dokumentaristé uvědomili, že byli klamáni, natočili o tom film.
Teď mi přijde lepší považovat dokumenty spíše za zprávu nebo svědectví příslušných dokumentaristů. V něm se projevuje jejich názor na věc, a to nejenom v podobě komentáře, který provází záběry, ale třeba už ve volbě tématu, prostředí nebo osob, které mají ve filmu vystupovat. K tomu, aby dokumentarista vyjádřil svůj názor, často nemusí říkat vůbec nic, stačí třeba to, jaké záběry postaví vedle sebe: záběr na místnost, kde sedí děti za stolem, každé má před sebou notebook, detail na spletenec všemožných kabelů vinoucí se až k zásuvce a vedle toho záběr, který ukazuje scenérii venkovní krajiny v naprosto neobyčejné kráse, nebo záběr na člověka, který mluví o obavách z hord uprchlíků, které se na nás valí, následovaný záběrem na unaveně procházející rodinu s dětmi a se spoustou tašek.
Práce dokumentaristů obsahuje mimo jiné i to, že musí z chaosu zaznamenaného materiálu sestavit celek se smysluplným sdělením. Ale jako by k tomu bylo třeba i zapojení diváka, který jako by měl jednotlivé záběry dokumentu správně pospojovat a zamýšlené sdělení v nich rozklíčovat. U toho se předpokládá i určitá schopnost zobecnění, ale právě v něm se někdy dostáváme na tenký led.
Příkladem toho může být Arabské jaro. V dokumentech jsme viděli, jak se lidé bouří proti utiskujícímu režimu. Ti co promlouvali, byli zpravidla mladí, kosmopolitně založení lidé, kteří uměli skvěle anglicky a mluvili o naději na demokracii (tedy lidé, které mohli západní filmaři nejsnáze kontaktovat a dorozumět se s nimi). Podle nich jsem si pak vytvořila představu o celé např. egyptské společnosti a nestačila se divit tomu, jaký úspěch sklidilo v následujících volbách Muslimské bratrstvo. (Na letošním festivalu se porevolučnímu dění v Egyptě věnuje snímek Tickling Giants/Škádlení Goliáše).
Proto se hodí, když na festivalu po filmech následuje ještě debata s hostem, který se danému tématu už nějakou dobu věnuje a pomůže nám nějak korigovat naše představy. Dokumentární filmy jsou pro svou názornost a působivost schopné vzbudit zájem a jsou dobrým odrazovým můstkem pro diskusi – jestliže však od nich očekáváme zprostředkování reality, klademe na ně až příliš vysoký nárok.

středa 8. března 2017

Jak si vybrat vedoucího práce

Většina z nás se do toho bodu jednou (nebo dokonce i víckrát) dostane: jsme postaveni před nutnost napsat nějakou akademickou práci. Je to úkol takřka herkulovský, který není radno odkládat a k jehož úspěšnému splnění je třeba mnohé; mimo jiné také umění vybrat si vedoucího. Ano, umění – protože to rozhodně není nic samozřejmého.

Historek o katastrofách ve vedení prací už jsem na fakultě slyšela mnoho: vedoucí nekomunikuje, nemá mobil, odjede zčistajasna na půl roku do zahraničí (podle všeho někam, kde není internet), na smluvenou konzultaci prostě nepřijde, případně přijde, ale práci nečetl a už se mu mezitím smazala z mailu. Je dobré si uvědomit, že takhle to může dopadnout, ale také je dobré vědět, že takhle to rozhodně dopadnout nemusí. Záleží to i na vás.

Předtím, než někoho oslovíte, zda by vám vedl práci, byste ho měli alespoň rámcově znát. Je dobré vybírat si vedoucího z těch vyučujících, u nichž jste absolvovali alespoň jeden kurz, protože díky tomu můžete vědět mnohé: zda je vyučující chaotický nebo naopak puntičkářský a systematický, jaká témata jsou „ta jeho“ a zpravidla i to, jestli odpovídá na maily (a v jakých intervalech). Pakliže mu třikrát za semestr napíšete, on nikdy neodpoví, půlka přednášek odpadne, termíny na zkoušku vypíše se zpožděním a ještě pak zkouška vypadá úplně jinak, než bylo původně avizováno, tak vám mohu vřele doporučit, abyste utíkali, až se za vámi bude prášit – jestli ovšem k vašim nejmilejším koníčkům nepatří nekonečné honění vyučujících po mailu i po fakultě.

Druhá velice podstatná věc je uvědomit si, jaký styl práce vám vyhovuje. Pakliže rádi pracujete co možná nejsamostatněji, můžete si klidně dovolit laxnějšího vedoucího, s nímž se sejdete jednou, dvakrát a bude to stačit. Jestliže ale potřebujete, aby vás kupředu hnalo pomyšlení na nemilosrdného vedoucího, který si přesně pamatuje, dokdy mu máte co poslat a nekompromisně to vyžaduje, vyberte si někoho přísného a puntičkářského. Paleta je prakticky nekonečná – stačí se jen zamyslet a pozorovat.

A hlavně: vyberte si někoho, kdo je vám alespoň trochu sympatický. I když ještě nevíte přesně, o čem chcete psát, a jestli to bude spíš Heidegger nebo kvantitativní výzkum preferencí ohledně vanilkové zmrzliny, zajděte za vyučujícím, na jehož přednášky jste rádi chodili a který vám prostě sednul – a nechte se inspirovat. Můžete si být jisti, že budete odcházet s tématem, kterému se minimálně částečně věnuje i on a s tím je třeba počítat, neboť když se něčemu věnujete opravdu hodně, vyplní to celý váš svět a vidíte to dokonce i v kvetoucích fialkách a padajícím sněhu. Ale taky si můžete být jisti, že se při každé cestě na fakultu nebudete co chvíli nervózně ohlížet přes rameno, jestli tu děsivou osobu dnes náhodou nepotkáte. Protože ať už máte preference jakékoli, lze si jen stěží představit, že by vypadaly takhle.

středa 1. března 2017

O lidském teple na fakultě

Na FHS už patří takřka k folklóru, že si lidé čas od času povzdechnou nad tím, jak je to studium anonymní, na každém kurzu jsou jiní lidé a není příležitost vybudovat si žádné pevnější a stálejší vztahy se spolužáky (kteří nezřídka chodí o dva ročníky výš či rovnou do univerzity třetího věku). To všechno je pravda – stinnou stránkou liberálního kurikula vskutku je, že na každém kurzu jsou jiní lidé a jen těžko bychom hledali dva studenty s totožným rozvrhem. Ale tahle situace má řešení, a přestože do něho musíte ze začátku investovat trochu snahy (například jít na Pivo hledající smysl, jet na letní školu či fakultní výlet, začít se bavit se slibně vypadajícími spolužáky apod.), stojí to za to.

Mně se tahle investice bohatě vyplatila: po pěti a půl letech na fakultě mám pocit, že znám prakticky každého. Je to samozřejmě pocit klamný, něco takového není v silách smrtelného studenta, ale takřka každá návštěva Jinonic svědčí o spoustě lidského tepla, které naše fakulta skrývá. Jdu takhle vestibulem a najednou ejhle, známý! Když si odkládám kabát v šatně, prohodím pár vět s panem šatnářem – kdysi jsem si do šatny odložila housle a zajímalo ho, co je v tom podivném kufru, a od té doby se bavíme. V knihovně se na sebe s knihovníky familiárně usmějeme, neboť jsem tam pravidelným hostem. V pátém patře potkám několik bývalých vyučujících, z nichž se mě někteří ptají, jak se mám, a kdy bude další článek na blogu, že už tam teď pár dní nic nepřibylo a ať se neflákám a zas něco napíšu. Když něco potřebuji na děkanátu, smějeme se na sebe a také prohodíme pár slov. Nezřídka je to tak i na studijním. A když zrovna ne, tak v menze občas obědvají nějací bývalí spolužáci. Případně pokuřují před vchodem. Nebo studují ve studovně. Anebo alespoň čekají na autobus.

V posledním roce mám zkrátka pocit, jako by fakulta přetékala milými lidmi, kteří se na vás rádi usmějí a poptají se, jak se máte a co děláte, případně kde že to teď vlastně studujete a co chcete dělat dál. Pravda, občas to má formu ne úplně příjemných otázek typu „vy už jste na tom doktorátu, že?“, ale to je jen drobná vada na kráse. Přijít na fakultu a mít pocit, že na každém rohu na vás čeká pár starých známých, s nimiž na sebe můžete zahalekat přes půlku patra či alespoň vestibulu a zavzpomínat na společně strávená léta – to za to rozhodně stojí.