středa 20. září 2017

Velké a malé triumfy

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že všichni bychom chtěli, aby zkoušky byly vždycky jednoduché. Je bez debaty, že nejlépe se vzpomíná na atesty, jejichž název v nás vyvolává asociace jako růžový sad, čaj o páté, brnkačka a selanka v podvečer. Skutečnost je ovšem poněkud krutější, protože je tu rovněž druhá, zpravidla daleko větší skupina zkoušek, jejichž název v nás vyvolává úplně jiné asociace: děs a hrůza, hlava vybuchující samými informacemi, totální okno, strašlivě nepříjemný zkoušející a tisíc dalších variací, které jistě všichni dobře známe. Ano, lépe se vzpomíná na ty první. Ale když vyprávím historky ze studií, paradoxně daleko častěji mluvím o těch druhých; a znám jen málo lidí, kteří o nich vyprávějí neradi.

Triumf a euforie z toho, že jsem tu kterou zkoušku splnila, se totiž v případě selanky nedá s triumfem po tuhém boji vůbec srovnat. Obhajoba, na níž jsem nemusela téměř nic obhajovat, byla krásná, ale obhajoba, na níž byl posudek daleko horší, a přesto jsem se obhájila, byla velké vítězství. Stejně jako splněný Úvod do historie, bakalářský překlad nebo státnice. Troufám si říct, že do určité míry platí úměra „čím těžší zkouška, tím větší triumf“ – samozřejmě s výjimkou nepovedených pokusů a pokusů, které sice jsou úspěšné, ale u nichž vás vyučující vydeptají natolik, že při sdělení známky už ani nevíte, jak se jmenujete.

Jsem proto s jistým časovým odstupem vděčná za všechny těžké zkoušky. Na rozdíl od selanky brnkaček se do mě vryly hluboko; tak hluboko, že je jen tak něco nevykoření. Jsou mi bohatou zásobou vtipných (či lehce děsivých) historek. Některé informace z nich už asi nikdy nezapomenu – například to, kolik má katedrála sloupů. A hlavně: i po letech z nich mám radost a jsem stále hrdá na to, že jsem je zvládla splnit. Je na co. Byl to velký triumf.

úterý 19. září 2017

Jak si vybírat knihy?

Na FHS je velká část zkoušek postavená na přečtení opravdu velkého množství knih. Ovšem jak si z dlouhatánských seznamů vybrat? Podle názvu? Podle počtu stran? Podle popisu na Googlu nebo doporučení starších spolužáků? Nebo podle toho, k jakým zkouškám se bude knížka hodit teoreticky i později? Je skutečně obtížné se v těch rozsáhlých seznamech literatury zorientovat. Podle čeho tedy vybírat?

Při výběru knih, které si k jednotlivým zkouškám přečtu, jsem pravděpodobně z nevědomosti udělala několik zásadních chyb. V prvním ročníku jsem postupovala tak, že jsem si vyhledala knihy se zajímavým názvem, zjistila si (na internetu), o čem zhruba jsou a kolik mají stránek. Následně jsem vybrala ideální poměr zajímavosti a malého rozsahu. Chyba! Málo stran hned v několika případech znamenalo velice složitý jazyk, kterému moje já v prváku nerozumělo a nebylo pro něj možné ty knihy přečíst, natož pochopit.

Druhou zásadní chybou bylo, že jsem si předem nezjistila, že například seznamy k Úvodu do historie, EDK a přijímačkám na některé magisterské obory mají některé tituly společné. A když ne přímo, tak na ně alespoň odkazují anebo je tzv. dobré je znát – to víte, pro kontext. Tato fakta mi zůstávala skryta. Zjistila jsem je vždy, až když jsem četla seznam četby pro danou zkoušku a měla jsem pocit, jako bych ty knihy už někde viděla – ano, v minulé zkoušce, kdy jsem si je samozřejmě nevybrala.

Další chybou bylo myslet si, že ty knihy, ke kterým je nejvíce tzv. profláknutých výpisků a otázek, které se u zkoušek objevují, bude zkrátka snadné zpracovat. Ono totiž ty výpisky a kolující otázky znají i vyučující a není pro ně proto problém vymyslet pokaždé jiné otázky anebo se ptát přesně na to, co (někdy bohužel s chybnou odpovědí) koluje mezi studenty.

Nedělejte stejné chyby a ušetřete si čas i nervy. Nejlepší se pro mě ukázala kombinace všech přístupů – vybírat knihu podle popisu, množství zkoušek, ke kterým se může hodit, a doporučení starších spolužáků (hlavně týkajících se jazyka, pochopitelnosti a množství knih a kontextu, který je společně s knihou nutné znát).

Podle čeho vybíráte Vy?

čtvrtek 14. září 2017

A na magistru kocovina

Bakalářské studium na FHS jsem milovala. Pokud si někdo stěžuje na počáteční anonymitu, mně to vyhovovalo. Trvalo sice nějaký čas najít si kamarády, za to jsem ale nebyla omezovaná jednou třídou, ve které bych každý den potkávala stejné tváře. Našla jsem si spoustu známých, cítila jsem se jak na velkém festivalu. Každý předmět jiná stage, jiní kámoši, jiný styl. Děsně mě to bavilo. 

Jinonice se mi zprvu zdály daleko. Brzo jsem si je ale oblíbila. O volných hodinách jsme s kamarády chodili na výpravy do okolí, zdravila jsem se s kuchařkami, knihovníky, šatnářkou, vždy pronesla nějakou tu frázi: „To je ale dneska hnusně, viďte,“ a tak dál. Zbožňovala jsem místní knihovnu. Aulu. I když se mi tam ze začátku nelíbilo, po třech letech jsem se tam cítila jak doma.

Stejně tak mi vyhovovala forma studia. Mohla jsem si zvolit ze široké nabídky přednášek a seminářů, libovolně si sestavit rozvrh, buď do školy chodit každý den anebo skoro vůbec. Velká zodpovědnost a zároveň svoboda. Nikdo mi nic nepřikazoval. 

Jelikož se mi na bakaláři líbilo, pokračovala jsem na magistra. Nastoupila jsem na Studia občanského sektoru. A tam nastal šok. Když jsem první den přišla do školy, otočilo se na mě patnáct obličejů a mně došlo, tohle je třída, se kterou teď budeš muset dva roky nějak vycházet. Cítila jsem se jako zpátky na střední. Měla jsem z toho hrůzu. Naštěstí se z nás brzo stala super parta. Pokud jste ale prošli bakalářem, kde to funguje jinak, bude vám na magistru chvíli trvat, než se rozkoukáte.

A taky najednou Vokovice. Ošklivá budova, neznámé okolí, knihovna plná titulů o atletice, zdravé výživě, kloubech. Pár nešťastných oborů se zkrátka do Jinonic nevešlo, a tak je vyšoupli sem, na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Pokud jste si v Jinonicích vybudovali základnu známých, máte tam oblíbená místa, jste zkrátka mazáci, tak vám po třech letech nezbyde, než se zase stát zmateným nováčkem v nehostinném prostředí Vokovic. 

S tím souvisí i předepsaný rozvrh. Spoustu předmětů s docházkou, spoustu zbytečných předmětů. Pokud se vám na bakaláři líbila rozmanitost a volba, tady musíte bohužel přetrpět i to, co je nuda. Najednou trávíte ve škole docela dost času, k tomu většinou už pracujete, je to náročné.

Někdo slabá místa nerozdýchá. Znám pár lidí, kteří po prvním semestru přešli raději na kombinované studium, anebo odešli úplně. Zkrátka po dobře rozprouděném tanci na stylovém bakalářském večírku, následuje tak trochu těžší kocovina – magistr. Chvíli trvá, než vystřízlivíte. Buď tuto realitu přijmete. Nebo se půjdete opíjet vědomostmi jinam. Tak to bohužel zatím na FHS je. 

U mě nakonec převážily klady. Vážím si pedagogů, u kterých jsem mohla studovat, skvělých seminářů, témat, o kterých jsem se dozvěděla víc, nových kontaktů, přátelství, zkušeností. Spolupracovali jsme na zajímavých projektech, účastnili se konferencí. Rozhodně bych neměnila. Jen je potřeba být připravený, že zde panují trochu jiné poměry. Třeba to chce jen čas. Třeba se i tady objeví jedinečný rytmus, který vás začne unášet. Držme tomu palce. 

pondělí 21. srpna 2017

Když krvácejí vlajky


Dnes je 21. srpna 2017. Před 49 lety u nás byla uspořádána báječná přehlídka vojenské techniky. Pokud bych byl tenkrát tak stár jako dnes, báječně bych si to užil. Snad jen ty krvavé vlajky…

Nikdy nepřestane být nutné připomínat si historii. Paměť má totiž jednu ošklivou vlastnost – mizí. Navíc není jednoduché ji někomu předat. Těžko si dnes představit, jak se cítili lidé, kteří si mohli onu vojenskou přehlídku užívat zpoza oken vlastních bytů a domů. Málokdo dnes ví, jaký rachot vydává tank jedoucí po asfaltové silnici. Málokdo ví, jakou spoušť za sebou zanechá. Málokdo slyšel nadzvukové letadlo burácející nízko nad zemí. Málokdo slyšel hudbu pálícího samopalu. Málokdo slyšel křik toho, kdo potkal pozdravení samopalu z blízka. Ten řev trhá uši a rozbíjí okna. Při tom řevu se umírá a ohýbají se záda. V tom řevu krvácí vlajky.

Byli tací, co mají takové přehlídky rádi. Ani krvavé vlajky jim nevadily. Jsou tu i dnes. Rádi by tanky za okny. Rádi by rudé hvězdy. Hvězdy na ruských tancích jsou dnes ale stejné jako ty dřív.

středa 16. srpna 2017

Zápis předmětů – jak na to

Mohlo by se zdát, že se jedná o banalitu. Je to ale pár minut, které můžou rozhodnout o tom, jestli vás bude nadcházející semestr bavit, budete mít dostatek kreditů a taky jestli vám to k něčemu bude. Co k tomu tedy člověk na FHS potřebuje? To záleží na tom, jaké předměty si chce zapsat. Nerada bych některým vyučujícím křivdila, ale některé předměty jsou zkrátka výrazně oblíbenější než jiné. A v den zápisu tak často dochází k tomu, čemu se familiárně říká klikací závod.

Jak tedy na to?

Základem je kvalitní příprava, jednoduše musíte jasně vědět, co chcete. Několik hodin (nebo klidně dní) předem si připravte předměty, které si chcete zapsat. Jedná se o většinu kreditů, takže není radno přípravu podceňovat. Kromě toho, kolik kreditů potřebujete, které dny chcete do školy chodit, které předměty by vás dle popisu v sylabu mohly teoreticky bavit a zajímat, je důležité myslet také na nějakou kreditovou rezervu. To znamená, že ne všechny předměty musíte splnit na první pokus a je proto dobré počítat s nějakou rezervou. Místo předmětů za 25 kreditů proto volte například 35.
Je také dobré mít nějaký plán B. Pokud si najdete x předmětů, které si chcete zapsat, a v danou minutu vám vypadne internet, může se stát, že se vám nepodaří si žádný z nich zapsat. Pak přichází zmatek a zapisování čehokoli z nabídky, což se může vymstít. Tím se dostávám ke druhému předpokladu úspěchu, a tím je kvalitní internetové připojení. Zkrátka zařiďte, aby si sourozenec zrovna nestahoval filmy atp.

Pořadí předmětů. Velice důležitý předpoklad úspěchu. Ve zkratce – nejprve klikáme na blokáče a předměty jako lidská sexualita, u kterých je předpoklad velkého zájmu studentů.
Absolutní nezbytností pro bezchybný zápis předmětů je přesná časomíra. A pozor, zápis se může spustit třeba o minutu dříve, sbližte se proto co nejdříve s tlačítkem F5.
Toť vše. Snadné že?

P.S.: Pokud vám přeci jen nějaký vysněný předmět neklapne a nechce se vám čekat do příštího semestru, napište vyučujícímu či garantovi předmětu email a/nebo přijďte na první hodinu. Pokud je to v jejich možnostech, zapíšou vás nad limit.
Máte i vy nějaký tip, jak na to? Podělte se s námi.

čtvrtek 10. srpna 2017

Může být studium bez povinné docházky efektivní?

Pouze tři povolené absence, 80 % nutná docházka jinak nebudete mít možnost jít ke zkoušce? Na FHS? Ano, ale pouze na některých předmětech. Většinou na těch povinně volitelných nebo volitelných. Jedinou nutností u povinných předmětů je často „jen“ nějaká práce a/nebo zkouška. Znamená to tedy, že pokud chcete, nemusíte jít ani na jednu přednášku, vypracujete nějakou seminárku, přečtete knihy, naučíte se je a hurá ke zkoušce. Ale je to skutečně efektivní?

Za mě rozhodně ano. Velice rychle jsem se na tento systém adaptovala. Na první hodině každého předmětu se vždycky našel nějaký odvážlivec, který se většinou dost jasně vyučujícího zeptal: „A jak je to s absencí?“ a hned bylo jasno. Věděla jsem, že vzhledem k práci a k tomu, že miluji cestování, pro mě není reálné, abych byla každý týden v semestru každý den ve stejnou dobu na stejném místě, a tak jsem si cíleně vybírala většinu předmětů, které nepotřebovaly mít čárku u mého jména na každé hodině. I když některé mě svou zajímavostí nebo praktičností přesvědčily a chodila jsem na ně, jak to šlo. 

Na druhou stranu jsem ale osmi i vícehodinové cesty autobusem nebo vlakem trávila čtením knih, posloucháním oněch přednášek, na kterých jsem nebyla, děláním výpisků a přemýšlením o tom, co to vlastně čtu bez toho, aby mě kdokoli nebo cokoli kromě občasných výmolů rušilo. Pokud jsem si s něčím skutečně nevěděla rady, vždycky jsem se mohla obrátit na starší spolužáky anebo profesory, kteří mi většinou na (jasně formulovaný a konkrétní) dotaz rádi odpověděli anebo mi poradili, jak problém vyřešit.

Věřím, že ne všem tento systém vyhovuje (a pro všechny předměty ani není možný) a rádi si tedy volí takové přenášky či semináře, kde je po nich docházka vyžadována. Pro mě je ale skvělá ta možnost organizovat si učení podle sebe a být hodnocena pouze za výkon u zkoušek a kvalitu seminárních prací nebo výkon u kolokvií. A jak to máte vy?

pondělí 7. srpna 2017

Únik před hrozivým koncem světa

 „A k čemu to je? To vaše umění?“ ptá se šedesátiletá pedikérka na mojí práci. Vysvětluji, že podporujeme začínající umělce. „Kdybyste radši ty peníze dali chudejm,“ kroutí hlavou. To, že mladí tvůrci většinou chudí jsou, dělá, že neslyší. „Dnešní generace nic neumí. Ty vaše školy. Prosim vás, k čemu to je studovat nějaký humanitní vědy? A děti? Ty budete mít po třicítce, že jo? To budete stará. Všechny matky jsou dneska starý…“ jede si svou. Jelikož má v parádě moje chodidlo, nemohu utéct, i když je mi po pěti minutách jasné, že jsem vkročila do jámy lvové.

 „Vy mladý vůbec nejste zvyklí makat,“ nepřestává kritizovat. Nestíhám nic říct, skočí mi hned do řeči: „Nezlobte se na mě, já když to vidim. Jsem sice stará baba, ale už mám něco za sebou, víte? Ha ha ha,“ povídá vesele. „Neřikám, že teď je to špatný, ale to za soudruha aspoň všichni dostali stejný porodný. Dneska podle toho, jak kdo vydělává. Proč by to tak mělo bejt?“

Než se nadechnu, pokračuje v monologu. Do ruky bere jeden nástroj za druhým, modlím se, aby mi při tom všem, co ze sebe chrlí, neusekla v nepozornosti nohu. Snad mi čte myšlenky, protože náhle prohlašuje:
„A ty muslimové, ty nám stejně všem uřežou hlavy!“
Natáhne se na poličku pro krém, tak využiju příležitosti a ptám se jí, zda někdy byla v zemi vyznávající islám. Zavrtí hlavou. Než stihnu navázat, barvitě mě zasvěcuje do dalších nejděsivějších scénářů konce světa.

Nezajímá ji, co si myslím. Živě a s neskrývanou radostí popisuje, kdo koho vyhubí dřív a jak bolestivá smrt nás čeká. Přidržuji se pevně křesla. Je to horší než u zkoušky SAFM. Tato vědma mi totiž nedává vůbec žádný prostor k tomu, abych oponovala. Vyjádřila názor. Obhájila hodnoty! Jak jen utéct před katastrofickými vidinami, kterými mě úspěšně zahlcuje? Rozhlížím se po místnosti a přemýšlím, co bych mohla udělat, abych kompletně změnila scénář, který se přede mnou odvíjí. Můžu třeba z ničeho nic spustit cizím jazykem a pozorovat, za jak dlouho si toho všimne. Nebo na celý salón pronést: „Mám doma dvacet pět uren s popelem příbuzných, nemohla bych jich tu pár uskladnit?“ Anebo začít cákat vodu z lavóru a dělat, že odháním bytosti, které vidím jen já. Fantazíruju a potutelně se usmívám. Najednou si všimnu, že mě pobízí, ať se obuji, už skončila. Ani si nevšimla, že ji neposlouchám.

„Tak zase příště,“ směje se bodře. Uleví se mi. Naštěstí se mi podařilo aspoň na chvíli uniknout před hrozivými vidinami, které pro mě přichystala. Buď do příště najdu způsob, jak s ní vést rozhovor, abych se dostala ke slovu také já (možná ty urny?), anebo zkrátka zajdu jinam. Nic jiného mě nenapadá. S lidmi, kteří rádi mluví, ale neradi naslouchají, je potíž. Jedno se ale musí nechat, nohy mám teď jako v bavlnce.  

středa 19. července 2017

„Cože, ty jsi na FHS chtěla?“ aneb exotem hned první den

„Ano! Vzali mě!“ Jako by to bylo včera, měla jsem ještě před maturitou a už jsem věděla, že jsem přijatá na vysokou, na kterou jsem chtěla. Další přijímačky už tedy nebyly potřeba a maturita byla jen nutností k tomu, abych mohla konečně nastoupit na svojí vysněnou fakultu. Jak se ale ukázalo, zdaleka ne všichni se mnou moje nadšení z FHS sdíleli.

První den jsme se začali seznamovat s novými spolužáky a nejsem si jistá, ale řekla bych, že otázka „Cože, ty jsi sem chtěla?!“ společně s vyděšeným výrazem poprvé zazněla zhruba po dvou minutách rozhovoru, hned po tom, co jsme se všichni představili. „No jasně,“ řekla jsem trochu naivně. Z jejich výrazů bylo jasné, že jsem v tom pravděpodobně sama. Ale jak to? Ukázalo se, že pro velké množství mých spolužáků funguje FHS jako záložní plán. Co si budeme povídat, překlad z cizího jazyka se slovníkem v ruce nabízí pro mnohé jakýsi pocit jistoty.

Takže zatímco já jsem byla nadšená z toho, že si svůj rozvrh vytvářím sama, do školy můžu chodit jenom dva dny v týdnu, zvládnu u toho práci i spoustu koníčků, ostatní se rozčilovali nad tím, jak je možné, že musí do školy každý den třeba jen na jednu přednášku, že jim to nikdo pořádně nezorganizoval, nikdo jim neřekl, jaké předměty si mají vybrat, že některé jsou jenom klikací závody, že ke zkoušce nejsou jasně formulované otázky… a že to prostě a jednoduše není vůbec tak, jako na jiných školách. Na tom jsme se shodli, rozdíl byl jenom v tom, že přesně tohle byl pro mě jeden z hlavních důvodů pro výběr této fakulty.

V průběhu studia jsem si ale přeci jenom našla celou řadu spojenců z obou skupin a dnes mi někteří nově nastupující prváci píšou (ano, původně samozřejmě kvůli výpiskům) a čím dál častěji zjišťuji, že jsou na tom podobně jako tehdy já. Ale víte co? Ono nakonec nezáleží tolik na tom, co a jak to bylo na začátku, ale jaký je průběh a taky, jestli to dokážeme dotáhnout k úspěšnému konci. 

A jak to máte s FHS vy, záloha anebo jasná volba?

Lucie Džurdženiková

pondělí 17. července 2017

Úvaha o praktičnosti ve studiu

Co je potřeba pro to, aby člověk vystudoval FHS tak, aby si ze studia zároveň něco odnesl a zároveň si zachoval psychické (a vlastně i fyzické) zdraví? Při četbě požadavků k některým nejmenovaným souborným zkouškám člověka obestírají mrákoty. Někdy bych si přála žít přes sto let, abych dokázala všechno dopodrobna pročíst (ideálně v původním jazyce), pochopit, dát do souvislostí… To se ale nejspíš nestane, a protože máme jako studenti na přípravu ke zkouškám jen značně omezený čas, je třeba naučit se pracovat s tím, co je.

Kromě schopností spojených vyloženě se studiem (kritické myšlení, schopnost porozumět odbornému textu a dále s ním pracovat…) je proto důležitá i schopnost dobře si zorganizovat čas, správně odhadnout své možnosti a vybrat si takové předměty a u povinných zkoušek takové knihy, které pro nás budou zvladatelné. Tato praktická schopnost však s sebou nese i velké nebezpečí a to, že jí člověk propadne a místo toho, aby si vybíral předměty, které mu budou připadat důležité, knihy, které ho zaujmou, a vyučující, kteří pro něj budou inspirativní, bude vyhledávat vždy ty nejsnazší cesty, tedy předměty, za které je dost kreditů a přitom se tam nemusí moc chodit, knihy, které jsou krátké a nepříliš složité, a vyučující, kteří toho moc nechtějí.

Proti tomu stojí schopnost zájmu a radosti z poznávání a učení se nového – ta vás nutí přečíst si k EDK sedmisetstránkového Heera (protože kam se hrabou rolníci nebo dějiny populace na něco tak fascinujícího, jako jsou duchovní dějiny Evropy!), abyste pak trnuli hrůzou, když si uvědomíte, na co všechno pak může být u zkoušky tázáni, nebo si vybrat kurzy tak náročné na pravidelnou přípravu, že v podstatě přijdete o veškerý volný čas, přírodu uvidíte leda tak z okénka vlaku (a to jen v případě, že dojíždíte), vaši blízcí vás uvidí nejčastěji jako rozklepaný uzlíček nervů, ostatní (přátelé, známí…) vás neuvidí vůbec a o fyzické kondici bude lepší se vůbec nezmiňovat. Věnovat se tomu, co vás zajímá a co považujete za důležité, je smyslem studia, ale když neodhadnete dobře své síly, může to být zničující.

Bez schopnosti si dobře vybrat předměty, zorganizovat si čas a naplánovat přípravu na zkoušky není možné dostudovat, bez nadšení a radosti z učení však člověk promarní jedinečnou možnost poznávat a promýšlet nové věci a projde školou zcela nedotčen.

sobota 17. června 2017

Škola láska života

Snažíte se. V noci se budíte rozrušení, zda jste nezapomněli na to, co chtěla. Věnujete jí čas. Jste nervózní. Budete jí stačit? Děláte první poslední. A pak vás stejně odkopne. Jste zdrcení. Tolik nervů, tolik úsilí. A stejně je to málo? Má to vůbec ještě cenu?

Dlouhé hodiny čtete, co po vás vyžaduje. V potu píšete jednu esej za druhou. Plníte nadlidsky těžké úkoly. Zamýšlíte se nad složitými otázkami. Vydáváte ze sebe maximum. „Víc už přece ani nemůžu udělat,“ říkáte si. Jste vyčerpaní, unavení, na pokraji sil. „Co víc po mně ještě chce?“ ptáte se zoufale. Padáte pod tíhou knih. Klepou se vám ruce. Máte sevřený žaludek, nic nejíte. Rozrušeně čekáte na každý její verdikt. Dává si pěkně načas. Nechává vás v nejistotě. „Jak může být tak zlá?!“ nechápete. Trpíte. Úpíte bolestí. Máte tiky, noční můry, jste zralí na psychologa. Výsledky vám oznámí s ledovým klidem. A vy se propadnete do hlubin beznaděje. Zase neúspěch.

Dostanete vztek. Tak to teda ne! Nestačím ti? Víš co? Najdu si jinou. Pohodovější! Méně náročnou! Někoho, kdo mě nebude chtít jen pro sebe. Jiná mi dovolí mít víc volného času. Budu svobodnější. Budu se konečně moct nadechnout. A možná mě za něco i pochválí, víš? Přijme mě. Ocení!

Jí je úplně jedno, jak kvůli ní vyvádíte. Zůstává klidná, nic s ní nehne. „Ona snad nemá soucit, ani špetku slitování!“ vzlykáte s hlavou v dlaních. „To o mě vůbec nestojí?“ ptáte se nechápavě. Jak je to nefér. Prohlašujete, že je konec. „Už nikdy víc nepřijdu!“ Nechává vás být, ať si klidně jdete. Jste jí upřímně jedno. Ničí vás to.

A pak se vyspíte, odpočinete si, najíte se. Vyjdete po dlouhé době ven, málem jste zapomněli, jak je tam krásně. Ach, to slunce jak příjemně hřeje! A ten les jak voní! A kamarádi jaká je s nimi legrace! Přijdete na jiné myšlenky. Načerpáte energii. Rána se zacelí. Máte zase sílu. A po čase se rozhodnete to zkusit znovu. Prostě vám to nedá. Přece to jen tak nevzdáte! Ano, je náročná. Jenže je to královna všech královen. Má své postavení, zná moc dobře svou hodnotu. Ví, co si může dovolit. Je známá a vážená. Tolik studentů před vámi se do ní zamilovalo a nedokázalo od ní odejít, i když je opětovně odmítala. A vy jste se stal jedním z nich. Znovu o ni začnete usilovat. Stanete se lepším. Vytrvalejším. Budete o ni bojovat. Jednou se na vás mile usměje. Dokončíte ji. Ano, absolvujete Fakultu humanitních studií, odkráčíte po červeném koberci s hlavou vztyčenou a diplomem. Bude vám gratulovat. Uzná vaši trpělivost. Poklepe vás po ramenou. Máte na to. A třeba za mnoho let i zapomenete, jak krutá byla. Budete na ni s láskou vzpomínat a prohlašovat: „To byla jedna z nejlepších věcí, která mě v životě potkala.“