středa 18. ledna 2017

Nenakydáš hnůj na bližního svého

Nejsem nijak velký zastánce a obdivovatel moderních technologií. Jak jsme psali v minulém článku, čím dál větší servis má i svou odvrácenou stranu – čím dál menší soukromí. Je tu ovšem ještě jedna, mnohem podstatnější stinná stránka a její důsledky můžeme pociťovat v posledních měsících takřka hmatatelně a kdo ví, jak to bude v měsících následujících.

Dokud svět nebyl tolik propojený jako dnes, žili jsme v podstatně menších a výrazněji vymezených společenstvích, která tvořili „naši“ a která vstupovala do styku obvykle se společenstvími sousedními. Vůči těm jsme se nějak vymezili, vytvořili jsme si například identitu ohledně toho, že my umíme mluvit, tedy máme slovo (Slované), zatímco oni tak nějak podivně žbrblají, a tak je výsledek stejný, jako by byli němí (Němci). Našich bližních, řečeno biblicky, bylo relativně málo a to se dalo vydržet. Ve všech společenstvích na světě totiž existuje antropologická konstanta ve formě nařízení, aby se k sobě bližní, tedy členové té jedné společnosti, chovali s úctou a pokud možno hezky. Když se ale svět díky technologiím zmenšil a intenzivněji propojil, octli jsme se náhle v situaci, kdy jsou „vedle“ a „bližní“ najednou skoro všichni: dělníci v asijské továrně, kteří mi za otrockou mzdu šijí kalhoty, i oběti vzdálených válek, v nichž má západ své příliš dlouhé prsty. A na to nejsme připraveni.

I když myšlenka univerzálních lidských práv existuje už pár set let, v naší hlavě evidentně stále zní především ona stará antropologická konstanta. Podívejme se na dění ve světové i naší politice a v byznysu a budeme muset konstatovat jediné: nejsme připraveni na to, aby se náš svět natolik zmenšil a propojil. Nejsme připraveni na to, aby našimi bližními byli opravdu všichni, kteří by jimi být měli. Stále v nás doutná potřeba být jakýmsi „my“ a mít nějaké „oni“, na které budeme kydat špínu nebo se o ně nebudeme starat.

Musím se tedy ptát: zatímco jde věda mílovými kroky kupředu, nezůstává naše mysl kdesi v savaně, kde jsme se v malých tlupách potulovali po většinu své existence? Neženeme se do situace, která je nad naše schopnosti a kterou fatálním způsobem nedokážeme zvládnout? A je opravdu technologický pokrok věcí beze zbytku pozitivní a žádoucí?

pondělí 16. ledna 2017

Jaká tajemství jsme o sobě prozradili internetu

Pro nikoho už dnes není velkým tajemstvím ani překvapením, že nejen my se něco neustále dozvídáme z internetu, ale i samotný internet se něco neustále dozvídá o nás. Pořád ještě žijete v domnění, že internet je jen automatický stroj podobný třeba ledničce nebo pračce? Možná se mýlíte. Internet dnes totiž spíše připomíná živého a navíc dost zvědavého tvora, který o sebe pečuje a aktivně se zajímá o okolní svět. Internet nám tak nejen prozrazuje tajemství o různých stránkách života; i my mu bezděky a naivně otevíráme svoje pečlivě střežené nitro.


Napsat toto krátké pojednání mě přiměla ani ne tak moje všímavost nebo rozvážnost, ale spíše profesionální pohled „ze zákulisí“, takříkajíc z druhé strany barikády. Dennodenně totiž sleduji velmi zajímavé a výmluvné přehledy toho, jak a kdy se lidé chovají na sociálních sítích, webových stránkách a dalších virtuálních místech a nejsou to žádné údaje z tajných služeb, ale možnost dostupná všem smrtelníkům.

Znáte to ostatně i sami: otevřete nějakou stránku a úžasné soubory cookies vás ihned prokouknou a pak vám nabídnou reklamy nebo stránky, které odpovídají právě vašemu zájmu. Děje se to na Facebooku, na Googlu, na Instagramu… Kdo by nechtěl hned nalézt tu pračku, kterou zrovna potřebuje?

Když se na stejnou věc podíváte z druhé strany, tj. ze strany správců příslušných stránek, tak např. v případě webovek se dá velmi snadno zjistit, kolik lidí jednotlivé stránky navštívilo, kolik tam strávili času, z jakých stránek přišli a kam pokračovali potom, zda jsou mezi nimi muži nebo ženy, z jakého prohlížeče a pomocí kterého internetového poskytovatele se koukali, jaké mají zájmy, jak jsou staří a mnohé další. Ať je pro vás tato informace nová a šokující, anebo naopak známá a již takřka normální, rozhodně je dobré na ni čas od času pomyslet a z „autopilota“, kterého všichni tak často a rádi používáme, přepnout. Je to totiž cena za ideální pračku poněkud vysoká.

Říká se, že po jistém množství kliků na internetu toho o vás tento „velký bratr“ (považme třeba Google!) ví víc než váš nejbližší a nejvěrnější přítel – váš vkus, vzdělání, vyznání, politické preference či zdravotní problémy, vše tam je naservírováno jako na stříbrném podnose. Samozřejmě tyto údaje nemusejí být vázány na konkrétního člověka se jménem a číslem občanky, ale stejně, není to neuvěřitelné? Všichni to tak trochu víme, ale neváhali bychom, kdybychom měli podobné věci jen tak na potkání vykládat náhodným kolemjdoucím nebo prodavačkám v obchodě?

Ostatně ani s těmi pračkami to zřejmě nebude lepší: už nějakou dobu se mluví o tom, že brzo i ony budou vědět, co potřebujeme a chceme, a podle toho se pak samy zařídí. Dá se tedy očekávat, že údaje o našem soukromém životě půjdou stále víc na dračku – a bude jich čím dál tím víc. Kam tohle všechno jednou dojde, je opravdu velká neznámá, která spočívá nejen v rukou ajťáků, techniků, designérů, vizionářů a prodejců praček, ale také nás samých, protože také na nás záleží, co všechno ještě internetu svěříme a co už ne.

středa 11. ledna 2017

Dostala jsem se z ukrajinské univerzity na FHS, abych hledala sama sebe

Na FHS jsem se ocitla po čtyřech měsících Studia mezinárodních informací na Univerzitě Tarase Ševčenka – jedné z nejznámějších vysokých škol Ukrajiny. Ještě před dvěma lety pro mě humanitní studia byla, asi stejně jako pro většinu lidi mimo FHS, něčím tajuplným, co by se dalo studovat minimálně 1015 let. Tak jsem se sem dostala bez jakéhokoli plánu, ale docela zvědavá.



Dnes, po dvou letech studia, FHS  pyšně říkám „fakulta seberozvoje“. Když se mě někdo ptá, co na univerzitě studuji, odpovídám, že se učím být člověkem.

Když si vzpomínám na svou krátkou zkušenost z ukrajinské univerzity, tak si na FHS nejvíc vážím možnosti volby. Nemám za cíl znevážit ukrajinské vysokoškolské vzdělání, ale našemu univerzitnímu systému chybí jedna zásadní věc – uvažování o studentech jako o lidech schopných o sobě rozhodovat.

Tady na FHS mám možnost sama rozhodnout, co je pro mě v daném období důležité. Jakmile máme za sebou povinné předměty, můžeme si klidně vybírat, co si zapíšeme do rozvrhu a čemu budeme věnovat svůj drahocenný čas. Zvolíme si, kdy chceme a můžeme jít na zkoušky, a dokonce můžeme i nějaký volitelný předmět v průběhu semestru zanechat.

Na ukrajinské univerzitě jsem ale měla život na čtyři roky dopředu zcela rozhodnutý fakultou. Student si zvolí jen obor a hned po zahájení studia se už ocitne v rukou akademických pracovníku a administrace. Má rozhodnuto co, kdy a jak bude studovat – od seznamu předmětů po rozvrh hodin a zkoušek. Když jsem si uvědomila, že v rámci Studia mezinárodních informací bych se musela učit nazpaměť každé slovo Všeobecné deklarace lidských práv a zároveň se dokázat vyznat v matematických maticích… skoro jsem se lekla. Začala jsem se ptát, jak se vůbec můžu stát na něco odborníkem, když se ze mě škola snaží udělat „univerzálního vojáka“. A já ani nemůžu tuhle skutečnost ovlivnit.

Právě proto jsem na FHS začala jinak dýchat. Cítím se tady jako v oceánu možností, kde během cesty, hledajíc sebe sama, se můžu mnohokrát odchýlit od kurzu – a je to absolutně v pořádku! Tady zkouším nové a hlavně různorodé věci a disciplíny, abych si po škole zvolila to nejlepší.

Marharyta Golobrodska
studentka 3. ročníku bakalářského studia na FHS UK

pondělí 9. ledna 2017

Heidegger, rajčata a kachničky na jezeře

Není tomu tak dávno, co se mi na FHS splnil dlouholetý sen: konečně se mezi spoustou jazykových kurzů objevila Němčina pro začátečníky a já se tak mohla začít učit třetí cizí jazyk, jazyk literatury a filosofie vpravdě úctyhodné, byť svými zvukovými kvalitami poněkud pokulhávající (milovníci němčiny odpustí). Jak mi jen tahle znalost (nejen) na kurzech o Heideggerovi chyběla! Byla jsem nadšená a připravená vrhnout se do jazykových novot vpravdě po hlavě.

Vyklubala se z toho zkušenost překvapivě nová. Nevím, jestli jste to také zažili, ale začínat s cizím jazykem v dospělosti je něco velmi odlišného od výuky na gymnáziu. Respektive ono je to vlastně úplně stejné – akorát je vám při tom přes dvacet.

V pondělí ráno tak jdete do školy a namísto postmoderní filosofie či sémantiky fotografie, vás čeká slovní zásoba v podobě barev, ovoce a zeleniny nebo tužky a pera. Když jsme se učili zdrobněliny, zpívali jsme společně písničku o tom, jak všechny moje kachničky plavou na jezeře a všichni moji holoubci vrkají na střeše; na ovoce a zeleninu jsme také měli písničky, snad z nějakého kanálu pro německé dětičky na YouTube. Melodii obou písní si pamatuji dodnes – dětské písničky jsou příšerně vlezlé – a vždycky, když mi vytane některá z nich na mysli, udrží se tam alespoň dva dny a ať se snažím, jak se snažím, nejde ničím přerazit.

Uznávám, byl to zcela jistě účel a pamatuji si díky tomu danou slovní zásobu daleko lépe, než kdybych se ji prostě jenom naučila (v současnosti tak mohu chodit na Němčinu pro mírně pokročilé, kde už se nezpívá). I tak je ale učení písničkami zkušenost v dospělosti poněkud zvláštní; na těch kurzech o Heideggerovi jsme přeci jen nic podobného nedělali, písničku o Umweltu a bytí k smrti asi ještě nikdo nesložil. A což teprve když následně opravdu jdete na nějaký ten tvrdě filosofický kurz a zpíváte si při tom, jak rajčata jsou kulatá a červená a všechny vaše slepičky zobají zrníčka! Tehdy jsem byla jedině ráda, že kurzy o Heideggerovi už mám za sebou a sémantiku fotografie dělali povětšinou Francouzi. Protože i tak jsem nebyla schopná ta rajčata, holoubky a slepičky dostat z hlavy; natož, když by po mně někdo chtěl něco německého. Nevím totiž, zda by ty hluboce existenciální filosofy potěšilo, že paprika je žlutá, červená a zelená a plná vitamínů.

pátek 6. ledna 2017

O výběru povolání

Otázka výběru povolání mě zaměstnávala odjakživa. V dětství jsem si myslela, že povolání rovná se koníčky. Ve škole zase, že povolání rovná se práce. Měla jsem být překladatelkou, malířkou, designérkou… Zájmy se střídaly jako aprílové počasí a rodiče sotva stíhali sledovat, jakým směrem se vyvíjejí moje aktivity.

Školní věk přinesl ještě jiný pohled na věc: povolání je něco, nad čím se musí přemýšlet, co se má vybírat, na co se má svědomitě a pečlivě připravovat. Povolání je něco, čím se budu zabývat v dospělém životě a co mi bude přinášet peníze. Povolání bývají prestižní a méně prestižní. Na některá povolání zřejmě nemám. Učitelé a rodiče a také babičky, dědečkové, tetičky a strejdové, sousedky a dokonce i kamarádky od maminky se v otázce výběru povolání vyznají líp než já. Ještě je na to všechno čas, není třeba spěchat.

Jenže události svištěly jedna za druhou a nenápadně mě odnášely dál a dál, takže jsem se ani nestihla pořádně zamyslet, co se to se mnou vlastně děje. Škola, maturita, přijímačky, univerzita, zápočty, zkoušky, testy, státnice…



Dnes, když už mám dávno po vysoké a jsem na plné obrátky zaběhnutá v pracovním procesu, si překvapivě vůbec nedokážu vzpomenout, jak jsem se nakonec pro nějaké to povolání rozhodla. Řeknu víc: z dnešního dospěláckého pohledu v principu nechápu, jak mladý člověk bez jakýchkoliv relevantních zkušeností a hlavně bez pořádné znalosti sama sebe se může vůbec pro něco rozumného rozhodnout. Intuice, logika, cizí rady nebo prostě štěstí? Přitom toto často povrchní, uspěchané a na první pohled „nevinné“ rozhodnutí pak může dost rázně zadat tón celému našemu následnému životu.

Výběr povolání není jen otázkou budoucího uplatnění na trhu práce, prestiže nebo peněz (ač i to vše je nepochybně také velmi důležité), znamená mnohem více. Je to zkušenost, která formuje naše nitro: způsob, jakým uvažujeme, jak se rozhodujeme a co děláme. A právě to nakonec vytváří člověka. Jak na to, ptáte se? Žádný univerzální lék na všechno a pro všechny zřejmě neexistuje, ale moje osobní rada zní: poslouchejte sami sebe a dělejte to, co je blízké vašemu srdci. Dělejte to, v čem jste skuteční dobří, ba dokonce nejlepší, protože jedině to vám nakonec přinese skutečné vnitřní uspokojení i životní úspěch.

Držím vám palce, ať se rozhodnete správně.

středa 4. ledna 2017

Co mě naučilo překládání

První z velkých zkoušek, s nimiž se v bakalářském studiu na FHS setkáme, je Ověření jazykové kompetence (zkráceně OJAK), jehož povinnou částí je skeletový překlad. Ten pro mě představoval zcela zásadní studijní zkušenost a ani mí spolužáci nemluvili hezkých pár měsíců o ničem jiném. Proto bych mu ráda věnovala následující zamyšlení.

Oč přesně se jedná? Student má za úkol přeložit 50, případně 100 stránek odborné literatury. Zpočátku by se mohlo zdát, že je to jednoduchý úkol, náročný leda tak na čas: nějakou tu angličtinu (případně němčinu) jsme měli ve škole všichni, navíc se nepřekládá jen tak z hlavy, ale se slovníkem – tak co?

Čím rychleji se však člověk této představy zbaví, tím lépe pro něj i pro případné čtenáře jeho díla. Poctivá překladatelská práce je totiž na hony vzdálena strojovému překladu, kde se jen bezmyšlenkovitě převádějí z jednoho jazyka do druhého jednotlivá slova – jde o to vystihnout smysl původního textu, což znamená, že překladatel musí v prvé řadě cizí text pochopit a až pak může hledat prostředky, jimiž by jej zpřístupnil čtenářům, kteří původní jazyk neovládají. Tyto prostředky jsou pro každý jazyk trochu jiné, jazyky se totiž neliší jen slovy, ale například i větnou skladbou nebo ustálenými slovními spojeními – to mi přijde, že jsou věci, které všichni nějak známe, přesto se však stává, že na to člověk při překládání zapomíná, což bývá nejkřiklavěji vidět právě na nerespektování aktuálního větného členění českých vět a kopírování stavby vět anglických. Jazyk dobrého překladu by měl působit tak přirozeně, že si čtenář ani nevšimne, že čte přeložený text.

Mně k těmto zjištěním velmi pomohly jazykové a překladatelské semináře jako je Nácvik překladu, Problematika překladu, Kapitoly z jazykové kultury, Úvod do studia jazyka nebo Redakce textu skeletového překladu. Velká výhoda těchto kurzů spočívá i v tom, že zde můžete řešit různé překladatelské problémy spolu se spolužáky a navzájem se inspirovat a doplňovat, což po dlouhých hodinách samostatné práce na skeletovém překladu přijde nesmírně vhod – spolupráce na hodinách Nácviku překladu patří k mým nejlepším studijním zážitkům. Těmto kurzům však nejsem vděčná jen za pomoc se skeletovým překladem, ale hlavně za to, že mě učily dbát o jazyk obecně a uvědomovat si jeho krásu a pestrost. Ne že bych se díky tomu dokázala vyvarovat všech chyb, spíš jsem se nechala přesvědčit, že stojí za to zabývat se jazykovými problémy, dávat si pozor na pravopis a hledat způsob, jak nejlépe vystihnout nějakou myšlenku nebo co nejlépe přeložit nějaký výraz.

Při práci na skeletovém překladu jsem pak zjistila, že při překladu různých termínů často nevystačím jen se slovníkem, ale musím sáhnout i po odborné literatuře z oboru případně poprosit o radu některého z vyučujících. S terminologií je kříž a je dobré ji nepodcenit, abyste třeba z limes Romanus neudělali odrůdu limetek. Ani při vší snaze však nelze přeložit vše dokonale, někdy například překládáte slovo s více významy, které v češtině nemá odpovídající protějšek, a to, který z významů vyberete, ovlivní smysl celého textu. Některé myšlenky, básně nebo třeba vtipy vycházejí z jazyka až tak moc, že je téměř nelze přeložit, maximálně se můžeme pokusit vytvořit v našem jazyce něco na podobné téma nebo opatřit text spoustou vysvětlivek. Překlad zkrátka nikdy nebude dokonalým převedením textu z jednoho jazyka do jiného, vždy je to spíš nějaká interpretace.  Toto je dobré mít na paměti vždy, když pracujeme s přeloženými texty, a texty, na kterých nám zvlášť záleží, stojí za to vidět v originále. S cizím jazykem jakoby se před námi otvíral pohled na trochu jiný svět.

Když si tohle uvědomím, přijde mi zajímavé, kolik děl světové literatury známe právě jen v překladu. To, jestli si dílo oblíbíme, tak záleží z velké části právě na překladateli, přestože ten zůstává jaksi skromně v pozadí.

Proto, kdybych měla ve zkratce říct, co mě naučilo překládání, odpověď by byla: vážit si překladatelů a jejich práce.


PS: Mimochodem, máte nějakého oblíbeného překladatele?

neděle 25. prosince 2016

Smysl Vánoc




Už nějakou dobu víme, slavnosti okolo Vánoc jsou mnohem starší než jakýkoli kult, který jsme dosud byli s to poznat. Člověk v této době tak nějak přirozeně vycítí tisíciletí posvátna. Jedná se o jednu z nejstarších tradic, kterou můžeme stále zažívat a nevypadá to, že by jen tak zanikla.


Jak je možné, že tato tradice překlenula tisíciletí, zatímco jiné v rámci historie rychle mizí? Zcela jistě se za tím skrývají také astronomické vlivy. Dne 21. 12. se slunce z pod obzoru vyhoupne až pozdě po osmé hodině ranní a už lehce počtvrté opět zmizí. Zanechá nás napospas zimě a temnotě. Pro moderní dobu tato skutečnost nehraje žádnou roli. Máme teplá topení a zdi, za které se můžeme schovat. Okolní temnotu prozařují nejen světla v domech, ale také pouliční osvětlení, které září po celý rok tak, že si většina z nás už ani nedokáže představit skutečně temnou noc. Není to však tak dlouho, kdy denní rytmus určoval svit slunce. Kdy světlo v noci bylo vymožeností a teplo nebylo na otočení kohoutku.

V těch dobách byly vánoční slavnosti bezprostřední. Po měsíci, kdy je nápadné, že slunečního svitu stále ubývá, přichází první dny, kdy se světlo již neubývá, neumírá, přibývá a opět se rodí. Možná i proto říkají křesťané, že Kristus je Světlo. Ty dny znamenají, že to nejhorší je už za námi. Jsou nadějí, že už bude lépe.


Proto si zkusme vzpomenout na naději. Zkusme i my napodobit znovunarozené světlo a přinesme naději těm, kteří ji potřebují.  

středa 21. prosince 2016

Čemu mě naučilo spolubydlení

K vysokoškolskému životu to takřka neodmyslitelně patří; pakliže se tedy univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné na to, aby přežily každodenní dojíždění. Spolubydlení. Příležitost k mnoha krásným a užitečným věcem: najít nové přátele a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které později jako když najde. Co všechno mi spolubydlení dalo a čemu mě naučilo?

Tak předně mi vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen občas, jsme si dost vzácní na to, abychom si případné hádanice nechali na jindy. Zároveň si už také nelezeme na nervy různými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a v jakém hrnci se má vařit pro čtyři lidi.

Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Zvláště u spolubydlících z matfyzu, VŠE a Pedagogické fakulty se to velmi hodí (o těžkostech takového vysvětlování pro humanitní studenty je zde dokonce samostatný článek).

Zejména však spolubydlení představuje příležitost k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Moje různé perfekcionistické posedlosti, jako například umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu celkem nic nemám, a hrneček dám klidně i do police... no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.

Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Když vám to říká člověk, kterého respektujete, prostě se musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. Také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší tušení; a spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.

Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící tu podivnou pohádku, u které jste si říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, také zná, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. Je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou skladbu, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace (flek na sukni, pravda, držel, ale jinak vynikající zážitek) a další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).

Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku; je to krásný způsob, jak se rozhlédnout po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému a novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za omezené hranice sebe sama.

pátek 16. prosince 2016

Velký jazyk, kterým mluví málo lidí. Aneb s islandštinou o kus dál dojdeš

Také vás vždy potěší, když slyšíte někoho s odlišným přízvukem, jak se snaží říct aspoň „dobrý den“? Když je schopen říct i víc, začínám se ptát, co takového člověka přiměje k tomu, že se začne učit česky. Jenže takových asi není moc, nebo na ně nemám štěstí. Ale vždycky je to příjemné. A ať už je to turista, nebo někdo, kdo se v Čechách na nějakou dobu zdrží, asi si tím většinu domorodců získá.

Island
Hned před hotelem Núpur je tahle úžasná pláž.


Island

.........................................
.......................................



Na Island jsem odjela i s tímhle záměrem – naučit se něco islandsky. Z respektu ke kultuře, ze snahy trochu víc porozumět dění kolem sebe. Při prvním poslechu souvislé řeči jsem si říkala, že budu ráda, když si objednám kafe a opravdu ho dostanu. Nečekala jsem, že vlastně pak skončím jako student programu Icelandic as a Second Language, Practical Diploma...

Island
Hotel Núpur schovaný pod horou.

Než jsem ale vůbec dorazila na univerzitu, odjela jsem do Západních fjordů na intenzivní kurz. Bohužel už na něj není žádný příspěvek z programu Erasmus+, i tak se ta zkušenost vyplatila. Tři týdny v jednom z fjordů, kolem hotelu jen pár chat, kostel a botanická zahrada (ta mě docela překvapila). Núpur je podle ředitele tamního univerzitního centra uprostřed ničeho. Ale nemohla jsem úplně souhlasit. Nebo mě asi prostě fascinuje „nic“.

Island
Jednu sobotu jsme si vyšlápli na Kaldbakur, nevyšší horu Západních fjordů. Výstup byl docela náročný, ale ten výhled za to stál…

Když píšu tenhle blog, jsem už zabydlená v Reykjavíku, našla jsem si oblíbenou kavárnu a naproti mně sedí Jan. Je z Německa a v Núpuru jsme byli spolužáci. Pijeme kávu, on pracuje na eseji a já si doteď snažila natrénovat islandské skloňování. Občas si dáme pauzu a zapovídáme se. Islandské počasí, problémy ve škole, příští koncert, kam se chystáme...

Island
Elidh na Kalbakuru.

Tak schopnost objednat si kávu v místním jazyce nebyla to jediné, co jsem v Núpuru získala. Byla jsem ve skupině třiceti lidí, mezi kterými se našlo pár, se kterými se po celou dobu vídám. Kromě členů početné německé party jsem se seznámila s jednou Japonkou, několika Američany, bláznivou rugbystkou ze Skotska, Kanaďankou studující operní zpěv, slečnou z Dánska, Norska... Seděli jsme spolu v učebně, vyškrábali se na nejvyšší horu v okolí, jezdili na koních. A když jsme někdy po dopoledních lekcích už mysleli, že nám z islandské gramatiky praskne hlava, převlékli jsme se do plavek, chytili se za ruce a s křikem vběhli do ledového moře. Pomáhalo to.

Island
Jestli máte rádi islandské filmy, tohle místo vás nadchne. Tady se natáčela Poslední farma.

Island
Haukadalur. Udolí na opačné straně Dýrafjördu je teď klidné, odehrále se zde ale jedna ze ság plné vražd motivovaných mstou.

Island
(autor Ingunn Elisabeth Holen Dising) Ta voda měla maximálně 8 stupňů… Ale neodolali jsme. Asi tak pětkrát.

Po příjezdu do islandského „velkoměsta“ bylo příjemné jít poprvé na univerzitu, kde se to hemží úplně cizími lidmi a zahlédnout v davu nějakou tu známou tvář. Ano, člověk odjíždí na Erasmus a počítá s tím, že bude v situaci, kdy kolem nebude znát vůbec nikoho... Není to špatné. Ale i tak jsem za „svoje“ lidi z Núpuru ráda. Snad i radši než za vytrénované islandské fráze.

I kurz byl skvělý a přínosný. Obzvlášť když se chystáte studovat islandštinu, start je pak mnohem jednodušší. Ale předpokládám, že takových lidí z FHS moc nebude.

Islandština neláká masy. Je to „jazyk, kterým mluví pár lidí,“ řekla první demokraticky zvolená prezidentka na světě Vigdís Finnbogadóttir. Dodala, že to ale neznamená, že by byla islandština „malým jazykem“. „Pokud stačí islandština na to, aby do ní byl přeložený Shakespeare, je to velký jazyk. Jen jím mluví málo lidí.“

Když se do islandštiny tedy pustíte, riskujete, že ji příliš neuplatníte, pokud se na ostrov nehodláte přestěhovat nastálo. A vlastně můžete ještě mezi rizika zahrnout i fakt, že pří ústní zkoušce klidně můžete omylem říct, že jdete na pláž spáchat sebevraždu a ani o tom nevíte. Opravdu to jde, můj učitel Gísli za mnou přišel s tím, že na tu skotskou rugbystku Eilidh mám dávat pozor, jestli se půjdeme později projít...

Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

středa 14. prosince 2016

Važ si své koleje aneb Jak si najít ubytování v Japonsku

„Zážitky nemusí být dobré, hlavně, že jsou intenzivní...“ Asi jediný přístup, jak dočista neztratit hlavu při hledání ubytování v Japonsku. Není to totiž žádný med. Jakožto cizinec přijíždějící na krátkou dobu totiž čelíte mnohým strázním:

  1. Nemáte vysoký korporátní plat, takže si nemůžete dovolit drahý expatský byt, na který se často nevztahují níže uvedené problémy.
  2. Chcete byt na rok či jen na půl roku, ne na dva roky, které jsou standardní dobou nájemní smlouvy.
  3. Jste cizinec, jste tedy nedůvěryhodný pro většinu majitelů.
  4. Jste cizinec bez pracovní smlouvy, takže vám nejde „vypapírovat“ státní byt.
  5. Jste cizinec bez kontaktů, takže nemáte ručitele japonské národnosti, kterého většina majitelů vyžaduje. (Univerzity mívají různé typy pojištění či smluv s lokálními realitními kancelářemi, takže se za vás občas může zaručit vaše instituce.)
  6. Měli jste ten nešťastný nápad, že jste se rozhodli spolubydlet s někým, kdo není váš manžel či manželka (to bývá problém u ručení institucí, pokud všichni nestudujete na té stejné).
………………………………..
………………………………..

Ceny pozemků jsou drahé, takže se občas žene do výšky, malý věžák u vlakové trati, Tennoji, Ósaka.

Pronajímání bytu se děje prakticky výhradně přes realitní kancelář – často jsou stejné byty v nabídce u různých kanceláří. „Realiťák“ samozřejmě neumí anglicky, nebo jen symbolicky, a jak moc se bude snažit se s vámi dohodnout rukama nohama a Google Překladačem, záleží na něm. Japonsky hovořící kolega japanolog pomůže, ale příliš nezvýší vaši kredibilitu, ideální je přesvědčit nějakého kolegu Japonce. Všichni se pak cítí lépe a vaše šance najít bydlení raketově stoupají. Realitka také předem vyfiltruje majitele, kteří by cizinci byt rozhodně nepronajali, chtějí jenom jednoho svobodného člověka, nechtějí studenty, nechtějí v bytě muže apod.

Ne všechny domy tu září novotou nebo pohlednicovou tradičností, Chuo-ku, Kóbe.

Takový inzerát na byt má různé kolonky na poplatky:
  • měsíční nájem (ale ten, jak časem zjistíte, platí pro periodu dvou let, pokud chcete byt na dobu kratší, platíte penále ve výši měsíce až dvou nájmu)
  • provize pro realitní kancelář
  • provize pro majitele
  • divná záloha pro ručitelskou firmu
  • pojištění proti přírodním katastrofám
  • poplatek za úklid veřejných prostor (pokud je to jednotka v „luxusnějším“ bytovém domě)

Zálohy na energie se platí podle spotřeby. Některé ty poplatky vyskáčou až při hovoru s „realiťákem“, takže z celkem optimistických 40 000 JPY nahoře v kolonce měsíční nájem je po sečtení a rozpočítání najednou klidně dvojnásobek. A to ve chvíli, kdy se vámi jako cizincem někdo chce vůbec zabývat a nezešílíte z toho, že všichni mají na všechno dost času.

Možností druhou je poohlédnout se po různých mládežnických centrech (různé Youth Centers), centrech pomáhajících cizincům (v Kóbe funguje např. Kobe International Community Center), dlouhodobých hostelových pronájmech apod. Sleva za dlouhodobý pronájem hostelu se občas vyplatí – pokud přeci jen seženete byt, zjistíte, že sice máte kuchyňskou linku a dřez, ale sporák, ledničku a postel by pohledal. (K nezaplacení se pak ukáže síť second-hand obchodů HardOFF a různé FB skupiny jako „Kobe Sayonara Sale“.)

Výhled na noční Kóbe z okna bytu v mládežnickém centru, ani po dvou měsících se neokoukal.

Dobrou zprávou je, že tímhle martyriem si projde jen ten, kdo v Japonsku nedostane nebo nechce kolej (třeba dělá terénní výzkum a/nebo vyjel na free mover). Vyjíždíte-li přes bilaterální dohodu na studium, nabídnou vám kolej. Važte si jí (i když je nepohodlně daleko od univerzity).

Alexandra Lichá
V rámci programu Free Mover se nachází na zahraničním studijním pobytu v Japonsku.