středa 19. července 2017

„Cože, ty jsi na FHS chtěla?“ aneb exotem hned první den

„Ano! Vzali mě!“ Jako by to bylo včera, měla jsem ještě před maturitou a už jsem věděla, že jsem přijatá na vysokou, na kterou jsem chtěla. Další přijímačky už tedy nebyly potřeba a maturita byla jen nutností k tomu, abych mohla konečně nastoupit na svojí vysněnou fakultu. Jak se ale ukázalo, zdaleka ne všichni se mnou moje nadšení z FHS sdíleli.

První den jsme se začali seznamovat s novými spolužáky a nejsem si jistá, ale řekla bych, že otázka „Cože, ty jsi sem chtěla?!“ společně s vyděšeným výrazem poprvé zazněla zhruba po dvou minutách rozhovoru, hned po tom, co jsme se všichni představili. „No jasně,“ řekla jsem trochu naivně. Z jejich výrazů bylo jasné, že jsem v tom pravděpodobně sama. Ale jak to? Ukázalo se, že pro velké množství mých spolužáků funguje FHS jako záložní plán. Co si budeme povídat, překlad z cizího jazyka se slovníkem v ruce nabízí pro mnohé jakýsi pocit jistoty.

Takže zatímco já jsem byla nadšená z toho, že si svůj rozvrh vytvářím sama, do školy můžu chodit jenom dva dny v týdnu, zvládnu u toho práci i spoustu koníčků, ostatní se rozčilovali nad tím, jak je možné, že musí do školy každý den třeba jen na jednu přednášku, že jim to nikdo pořádně nezorganizoval, nikdo jim neřekl, jaké předměty si mají vybrat, že některé jsou jenom klikací závody, že ke zkoušce nejsou jasně formulované otázky… a že to prostě a jednoduše není vůbec tak, jako na jiných školách. Na tom jsme se shodli, rozdíl byl jenom v tom, že přesně tohle byl pro mě jeden z hlavních důvodů pro výběr této fakulty.

V průběhu studia jsem si ale přeci jenom našla celou řadu spojenců z obou skupin a dnes mi někteří nově nastupující prváci píšou (ano, původně samozřejmě kvůli výpiskům) a čím dál častěji zjišťuji, že jsou na tom podobně jako tehdy já. Ale víte co? Ono nakonec nezáleží tolik na tom, co a jak to bylo na začátku, ale jaký je průběh a taky, jestli to dokážeme dotáhnout k úspěšnému konci. 

A jak to máte s FHS vy, záloha anebo jasná volba?

Lucie Džurdženiková

pondělí 17. července 2017

Úvaha o praktičnosti ve studiu

Co je potřeba pro to, aby člověk vystudoval FHS tak, aby si ze studia zároveň něco odnesl a zároveň si zachoval psychické (a vlastně i fyzické) zdraví? Při četbě požadavků k některým nejmenovaným souborným zkouškám člověka obestírají mrákoty. Někdy bych si přála žít přes sto let, abych dokázala všechno dopodrobna pročíst (ideálně v původním jazyce), pochopit, dát do souvislostí… To se ale nejspíš nestane, a protože máme jako studenti na přípravu ke zkouškám jen značně omezený čas, je třeba naučit se pracovat s tím, co je.

Kromě schopností spojených vyloženě se studiem (kritické myšlení, schopnost porozumět odbornému textu a dále s ním pracovat…) je proto důležitá i schopnost dobře si zorganizovat čas, správně odhadnout své možnosti a vybrat si takové předměty a u povinných zkoušek takové knihy, které pro nás budou zvladatelné. Tato praktická schopnost však s sebou nese i velké nebezpečí a to, že jí člověk propadne a místo toho, aby si vybíral předměty, které mu budou připadat důležité, knihy, které ho zaujmou, a vyučující, kteří pro něj budou inspirativní, bude vyhledávat vždy ty nejsnazší cesty, tedy předměty, za které je dost kreditů a přitom se tam nemusí moc chodit, knihy, které jsou krátké a nepříliš složité, a vyučující, kteří toho moc nechtějí.

Proti tomu stojí schopnost zájmu a radosti z poznávání a učení se nového – ta vás nutí přečíst si k EDK sedmisetstránkového Heera (protože kam se hrabou rolníci nebo dějiny populace na něco tak fascinujícího, jako jsou duchovní dějiny Evropy!), abyste pak trnuli hrůzou, když si uvědomíte, na co všechno pak může být u zkoušky tázáni, nebo si vybrat kurzy tak náročné na pravidelnou přípravu, že v podstatě přijdete o veškerý volný čas, přírodu uvidíte leda tak z okénka vlaku (a to jen v případě, že dojíždíte), vaši blízcí vás uvidí nejčastěji jako rozklepaný uzlíček nervů, ostatní (přátelé, známí…) vás neuvidí vůbec a o fyzické kondici bude lepší se vůbec nezmiňovat. Věnovat se tomu, co vás zajímá a co považujete za důležité, je smyslem studia, ale když neodhadnete dobře své síly, může to být zničující.

Bez schopnosti si dobře vybrat předměty, zorganizovat si čas a naplánovat přípravu na zkoušky není možné dostudovat, bez nadšení a radosti z učení však člověk promarní jedinečnou možnost poznávat a promýšlet nové věci a projde školou zcela nedotčen.

sobota 17. června 2017

Škola láska života

Snažíte se. V noci se budíte rozrušení, zda jste nezapomněli na to, co chtěla. Věnujete jí čas. Jste nervózní. Budete jí stačit? Děláte první poslední. A pak vás stejně odkopne. Jste zdrcení. Tolik nervů, tolik úsilí. A stejně je to málo? Má to vůbec ještě cenu?

Dlouhé hodiny čtete, co po vás vyžaduje. V potu píšete jednu esej za druhou. Plníte nadlidsky těžké úkoly. Zamýšlíte se nad složitými otázkami. Vydáváte ze sebe maximum. „Víc už přece ani nemůžu udělat,“ říkáte si. Jste vyčerpaní, unavení, na pokraji sil. „Co víc po mně ještě chce?“ ptáte se zoufale. Padáte pod tíhou knih. Klepou se vám ruce. Máte sevřený žaludek, nic nejíte. Rozrušeně čekáte na každý její verdikt. Dává si pěkně načas. Nechává vás v nejistotě. „Jak může být tak zlá?!“ nechápete. Trpíte. Úpíte bolestí. Máte tiky, noční můry, jste zralí na psychologa. Výsledky vám oznámí s ledovým klidem. A vy se propadnete do hlubin beznaděje. Zase neúspěch.

Dostanete vztek. Tak to teda ne! Nestačím ti? Víš co? Najdu si jinou. Pohodovější! Méně náročnou! Někoho, kdo mě nebude chtít jen pro sebe. Jiná mi dovolí mít víc volného času. Budu svobodnější. Budu se konečně moct nadechnout. A možná mě za něco i pochválí, víš? Přijme mě. Ocení!

Jí je úplně jedno, jak kvůli ní vyvádíte. Zůstává klidná, nic s ní nehne. „Ona snad nemá soucit, ani špetku slitování!“ vzlykáte s hlavou v dlaních. „To o mě vůbec nestojí?“ ptáte se nechápavě. Jak je to nefér. Prohlašujete, že je konec. „Už nikdy víc nepřijdu!“ Nechává vás být, ať si klidně jdete. Jste jí upřímně jedno. Ničí vás to.

A pak se vyspíte, odpočinete si, najíte se. Vyjdete po dlouhé době ven, málem jste zapomněli, jak je tam krásně. Ach, to slunce jak příjemně hřeje! A ten les jak voní! A kamarádi jaká je s nimi legrace! Přijdete na jiné myšlenky. Načerpáte energii. Rána se zacelí. Máte zase sílu. A po čase se rozhodnete to zkusit znovu. Prostě vám to nedá. Přece to jen tak nevzdáte! Ano, je náročná. Jenže je to královna všech královen. Má své postavení, zná moc dobře svou hodnotu. Ví, co si může dovolit. Je známá a vážená. Tolik studentů před vámi se do ní zamilovalo a nedokázalo od ní odejít, i když je opětovně odmítala. A vy jste se stal jedním z nich. Znovu o ni začnete usilovat. Stanete se lepším. Vytrvalejším. Budete o ni bojovat. Jednou se na vás mile usměje. Dokončíte ji. Ano, absolvujete Fakultu humanitních studií, odkráčíte po červeném koberci s hlavou vztyčenou a diplomem. Bude vám gratulovat. Uzná vaši trpělivost. Poklepe vás po ramenou. Máte na to. A třeba za mnoho let i zapomenete, jak krutá byla. Budete na ni s láskou vzpomínat a prohlašovat: „To byla jedna z nejlepších věcí, která mě v životě potkala.“

pondělí 5. června 2017

Pár tipů k Úvodu do historie

Jen málokterá zkouška bakalářského studia na FHS je opředená tak děsivou pověstí jako Úvod do historie. Kdo alespoň na půl ucha nezaslechl historky o studentech, kteří přečetli všechnu literaturu, a stejně je vyhodili, ten snad doopravdy nestuduje. Jenomže realita není tak černobílá a úspěch u zkoušky můžete ovlivnit nejen četbou textů a znalostí dat. Proto vám dnes přináším několik tipů, které mi plnění tohoto atestu usnadnily a které by snad mohly pomoci i vám.

1) Zmenšete písmo a pište od kraje ke kraji. Zvlášť jestli máte velkorysý rukopis a dvěma větami zvládnete pokořit papír velikosti A4, byste si tenhle bod měli vzít k srdci. Jelikož je na odpovědi poměrně málo prostoru (obzvlášť u osmibodových otázek), je ve vašem zájmu písmo zmenšit natolik, aby se vám do těch pár řádek vešel menší sloh. Když budete psát od kraje ke kraji, budete mít místa o to víc. Ale pozor – pište čitelně!

2) Pište v celých větách. Údajně se množí případy, kdy studenti píší k otázkám jen body; jak jsou na to zvyklí při psaní poznámek. To velmi výrazně nedoporučuji – šanci na úspěch to podstatně snižuje. Pište v celých větách, a to pokud možno tak, aby na sebe věty navazovaly a tvořily alespoň jakýs takýs celek. Stejně jako povinné texty mají vždy nějakou hlavní myšlenku a hlavní sdělení a fakta jsou tam uvedena zejména jako důkaz a pro ilustraci, by měla i vaše odpověď tuto myšlenku mít (a dat využívat také zejména jako důkazů) – a toho lze dosáhnout jen víceméně souvislým textem.

3) Tenhle bod je pravděpodobně nejpodstatnější: opravdu odpovídejte na zadání! Raději si ho přečtěte dvakrát, než abyste psali něco jiného. Když napíšete hotový sloh, ale neodpovíte na otázku, která vám byla položena, nebude vám to nic platné. K tomuto tématu se vyjádřil i doc. Horský v rozhovoru pro fakultu, když řekl (mírně zkráceno): „Klasická ukázka je jedna oblíbená otázka: jaký je podle Ernsta Troeltsche rozdíl mezi církví, sektou a mystikou. V naskenovaných studijních textech se k tomu váží zhruba čtyři stránky, navíc je to tam skenované z mého vlastního exempláře, který mám bohatě podtrhaný, čehož si také lze všímat. Jsou tam zavedená dvě kritéria a třemi větami se dá ten rozdíl popsat. Máme ale zkušenost, že velká část lidí, když dostane tuto otázku, má tendenci napsat co možná nejvíc dat, která si pamatují z církevních dějin. Ale na to my se neptáme!“ Docent Horský v tomtéž rozhovoru uvedl, že podobná nedorozumění jsou u historických atestů velmi obvyklá a že pravděpodobně právě ona stojí za strašlivou pověstí historie na FHS. Proto je třeba si zadání vždy pořádně přečíst a uvědomit si, co se v něm doopravdy chce. Většina otázek směřuje k myšlence toho kterého textu, jde tedy o to ji vystihnout tak, abyste opravujícího přesvědčili o tom, že jste ji pochopili. Když to zvládnete, máte vyhráno.

Pakliže se po přečtení tohoto článku cítíte zcela ochromeni a máte pocit, že Úvod do historie nikdy nemůžete úspěšně absolvovat, nevěšte hlavu. Když nenecháte vše na poslední chvíli a na výpiscích po spolužácích, jsou vaše šance na úspěch poměrně vysoké. Znám mnoho lidí, kteří Úvod do historie splnili napoprvé. Nevidím jediný důvod, proč by se totéž nemohlo podařit i vám.

pondělí 22. května 2017

Přijímačky z druhé strany stolu

Budík zvoní v šest hodin ráno, na sobotu brutálně brzy. Nezvoní však jenom mně; právě se ve všech koutech Prahy budí zhruba padesát lidí a vyráží na Vyšehrad. Spiklenecké skupinky se vytvářejí už v metru, před Kongresovým centrem se spojíme v jeden velký celek. Jdeme na bakalářské přijímačky.

Snažím se vzpomenout si na všechno, co si potřebuji pamatovat a bez čeho se dneska neobejdu. Například: „Jako první půjdeme na centrálu, tam vám dáme všechno, co budete potřebovat, a bude tam kafe a čaj.“ Pravděpodobně nejdůležitější věta vůbec. Poté, co ono všechno nafasujeme, se vydáváme směrem ke svým stanovištím a organizujeme stovku lejster, kterou nás podělili. Nic snadného – zvlášť když se prakticky všichni jmenují od P.

Instrukcí jsme dostali hromadu, neboť zkušenost minulých let je bohatá. Tak třeba: jak postupovat, když uchazeč před očima komise v zoufalství demonstrativně roztrhá svůj překlad. Co dělat, když si zarazí propisku do ruky. A taky co s obědem, ke kterému nedoručili příbory. Ani jedno jsme nakonec nepotřebovali: ruce zůstaly nezraněné, překlady frustrací nedotčené a příbory také dorazily (byť loňský pohled na to, jak banda akademiků nabírá bramborový salát řízkem, případně porovnává kvality svých kapesních nožíků, měl bezesporu své kouzlo).

Uchazeči jsou nervózní a vystresovaní už od pohledu. Asi jako my před lety. Několik se nás shodlo, že si stále pamatujeme, co jsme ten den měli na sobě; to už musejí být pořádně silné dojmy. Kdyby to šlo, dali bychom každému plyšáka. To ovšem v tom počtu není možné, tak jsme alespoň milí. Alespoň jim ten den, který si budou tak dobře pamatovat, nepokazit.

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár let budu tamtéž, ale na té druhé straně stolu, ta klidná, co podává čistopisy a říká věci jako „podepište se tady“, asi bych byla hodně překvapená. Stejně jako kdybych věděla, co studium na FHS vlastně obnáší a co mi přinese. S kolegyní v komisi jsme se každopádně shodly, že jít na FHS bylo to nejlepší, co jsme tehdy mohly udělat. Doufám, že dnešní uchazeči budou za několik let rozmlouvat podobně. Třeba i na té druhé straně stolu.

pátek 19. května 2017

Umíme se spojit

Středa 10. května, přijíždím metrem na Muzeum, vystupuji nahoře na Václavském náměstí. Kolem mě proudí davy lidí, je 18:00, právě začíná demonstrace s názvem Proč? Proto!. Záměry jsou dva: odvolání ministra financí Andreje Babiše a ústavní žaloba na prezidenta, nebo jeho odstoupení. Snažím se dostat blíž k pódiu, do toho mi píše kamarád, že stojí s partou uprostřed Václaváku, ať se k nim připojím. Stavím se na špičky, abych viděla, kolik je tu lidí. Do očí mi svítí slunce, přes hlavy ostatních daleko nedohlédnu. Někdo vedle mě říká, že je náměstí plné až dolů. Mačkám se mezi ostatními, chci se prodrat ke kamarádům, ale vypadá to jako nemožný úkol. Nemůžu se pohnout ani jedním směrem. „Na to, že nemám takovéhle tlačenice ráda, jsem překvapená, že tu jsem,“ směje se asi padesátiletá paní, se kterou stojíme nalepené vedle sebe. Píšu zprávu, že zůstávám, kde jsem. Začínám se rozkoukávat. Jsem ohromená, kolik přišlo lidí. Zaplavuje mě ohromná vlna sounáležitosti. Hned se také začínám ptát, co je potřeba k tomu, aby se svolala taková demonstrace? Večer se dočtu, že podle odhadů přišlo dvacet až třicet tisíc lidí. Nedá mi to a začnu pátrat po kontaktu na Šárku Fialovou, která demonstraci svolala, abych se jí zeptala, jak se to celé podařilo.

 „Prostě jsem v ten správný čas založila událost na Facebooku. Začalo se to šířit. Vůbec jsem nečekala, že se toho chytne tolik lidí,“ říká mi do telefonu. S organizací jí pomáhali kamarádi, každý si vzal na starost něco, od techniky po zvaní hostů. Byl to pro všechny velký stres, neustále zvonil telefon, byly kolem toho různé zmatky. Ozývali se také lidé s námitkami ohledně zvaní politiků. „Myslíme, že se obávali, že chceme založit politickou stranu, což jsme tak vůbec nezamýšleli.“ Šárka Fialová hodnotí celou akci dobře, má radost, že začaly samovolně vznikat další akce, debaty a přednášky. „To byl také jeden z našich cílů, aby se společnost začala trochu víc zajímat o to, co se děje.“ Ptám se, jak se jim podařilo zapojit tolik dalších měst mimo Prahu. „Regiony se zapojovaly samy. Někdo z obyvatel zjistil, že se v jeho městě zatím nic nepořádá a pustil se do toho. Bylo to celé spontánní, což je skvělé.“ Na otázku, zda teď plánují nějakou další demonstraci, odpovídá, že zatím nic, ale pokud nastanou okolnosti, které to budou vyžadovat, určitě nezůstanou pasivní.

Říkám si, jak je to povzbuzující vidět, jak silnou občanskou společnost tvoříme. Kolik lidí je odhodlaných ukázat svou nespokojenost a bojovat za lepší budoucnost. Jak jednoduché je v dnešní době svolat protest. Stačí ve správný okamžik vytvořit na internetu událost a do týdne vyjdou do ulic desítky tisíc lidí. Pár kliknutí, správně pojmenovat, co nás frustruje, a ostatní se už děje samo. Je to důkaz, že nám osud naší země není lhostejný. Záleží nám na tom, kde žijeme. Dokážeme najít společný cíl a za tím jít. Umíme se spojit. A v tom je velká síla. 



úterý 16. května 2017

Věčné nestíhání

Čekám na autobusové zastávce na Nových Butovicích a krátím si chvíli, jak se dá. Stejný osud sdílím s celou skupinou lidí, podle všeho většinou jinonických studentů. Ti, co mají to štěstí, a potkali nějakého známého, se úspěšně socializují; já na jejich známostech parazituji, když ke mně občas dolehne útržek jejich rozhovoru. Většinou obsahuje slova jako přednáška, zápočet a státnice. Je zde však ještě jedno slovo, které se ozývá snad vůbec nejčastěji: „Nestíhám.“

Nestíhání je, dalo by se říci, antropologická konstanta studentství. Ze zkušenosti vím, že student je proti tomuto pocitu zcela imunní pouze v krátkém období bezprostředně po složení poslední zkoušky, pakliže se tak stalo ve zkouškovém období, ti šťastnější to zvládnou ještě první týden v semestru. Pak už je však studentův osud zpečetěn. Nestíhá.

Soudím, že vinu za to nenese jen student sám, neboť všudypřítomný pocit nestíhání v něm velmi silně posilují pedagogové. Stačí si přečíst materiály k libovolné souborné zkoušce – a zjistíte, že začít loni bylo pozdě. Když si například chcete najít knihu k překladu, shledáte, že byste měli její téma volit podle tématu své bakalářské práce. Nechci vypadat jako škarohlíd, ale jestli mi někdo ukáže studenta, který ve třetím semestru bakalářského studia věděl, o čem bude jeho bakalářská práce a podle toho knihu k překladu vybíral, seznám, že zázraky se dějí.

Nejen písemné dokumenty apelují na studentovo svědomí. Na prvních přednáškách vyučující výklad o obsahu a skvělostech svého předmětu nezřídka doplní varovným konstatováním, že přípravu byste rozhodně neměli podcenit a nejlépe je začít rovnou teď, jinak to nestihnete (celá scéna bývá dokreslena seznamem povinné literatury alespoň o 2 stranách formátu A4). Někteří vyučující přilévají s gustem olej do ohně i během semestru, například když se zčistajasna otočí k auditoriu a praví „A teď zvedne ruku ten, kdo už začal s četbou...“ a následně pátravým pohledem pročesávají publikum. Odvážlivce, kteří mají dost kuráže k tomu, aby se ke své studijní iniciativě přiznali, bude pravděpodobně do konce jejich dnů provázet neodvolatelná aura šprtství, a pakliže se rychle nenajde někdo, kdo je s přípravou opravdu hodně pozadu, bude přítomná studentská obec odcházet z posluchárny značně deprimována.

Jednu věc je však notorickému nestíhání třeba přiznat: dokáže vést k opravdu značným výkonům. Pakliže to s ním hrubě nepřeženeme, můžeme zvládnout nevídané, dosáhnout výsledků, o nichž se nám nesnilo, či skloubit aktivity, které se zdály být neslučitelné. Snad na tohle myslí naši vyučující, když sepisují seznamy literatury a doporučení k velkým zkouškám. Je to ironické, ale kdybychom neustále nestíhali, snad bychom toho tolik nestihli.

Zatímco mi tyhle myšlenky běží hlavou, autobus dobíhají poslední opozdilci a s jazykem na vestě naskakují do vozu. Možná díky svému zpoždění stihli dočíst texty na dnešní seminář nebo se ještě před testem podívat na probíranou látku, kdo ví. Vyrážíme k Jinonicím.

úterý 2. května 2017

O plánech a náhodě

Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z FHS. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.

Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: "původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla", "chtěl jsem dělat něco úplně jiného", "učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel", "v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam", "tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo", případně rovnou "fakultu jsme zakládat nechtěli". Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.

Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.

A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly - a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.

středa 26. dubna 2017

O chronických čtenářích

Je bezmála vědecky prokázáno, že adaptace na prostředí FHS s sebou nese všemožné vedlejší účinky na studentský organismus, a to zejména v důsledku dramatického navýšení množství přijímaných odborných textů. Tedy: jelikož toho musíte načíst strašně moc, je poměrně reálná možnost, že začnete číst pořád a všude. Ze čtenáře normálního stává se tímto čtenář chronický.

Nejlépe se tyto adaptační mechanismy sledují v prostředcích městské hromadné dopravy, která se ke studiu podobných jevů vysloveně nabízí. Jednak se v něm totiž hromadí poměrně velké a relativně náhodné vzorky populace, jednak cestující mnohdy bývají vystaveni takřka kritickým situacím, na nichž se pozná jejich pravý charakter. Nezřídka je totiž i v přecpaném voze možné vidět chronického čtenáře, jak visí jednou rukou na štangli a tou druhou se snaží držet knihu tak, aby na ni viděl, ale aby s ní zároveň neprováděl nevyžádané kadeřnické služby okolním cestujícím. Obzvláště pozoruhodná je taková situace v momentě, kdy se jedná o nějakou opravdu těžkou literaturu, jako jsou například Heerovy bezmála osmisetstránkové, v poctivé tvrdé vazbě vázané Evropské duchovní dějiny či jen o málo tenčí hermeneutická klasika Pravda a metoda – tehdy student mimo cvičení ducha cvičí i bicepsy, protože držet něco takového jednou rukou ve výšce očí a za neustálých změn rychlosti jízdy není žádná legrace.

Chronické čtení lze ale poznat, i když je dopravní prostředek zaplněn méně, a to obzvlášť tehdy, má-li daný čtenář vysoce rozvinutou schopnost koncentrace. Takový student sedí se svou bichlí na klíně, zcela ponořen ve studované hlubiny ducha. Ve chvíli, kdy je ohlášena klíčová stanice, sedí v klidu dál a otevíraným dveřím nevěnuje pražádnou pozornost. Teprve když se rozsvítí varovné červené světlo a rozezní se signál, sebou zpravidla díky jakémusi perifernímu vnímání poděšeně trhne, popadne vše, co má s sebou, a s úctyhodným zrychlením se vyřítí z vozu, zpravidla mezi právě se zavírajícími dveřmi (v horším případě až v příští stanici).

Zvyk je železná košile a to platí v míře nezměněné i pro chronické čtenářství. Když chronický čtenář za jízdy zrovna nečte, což mu může působit i značnou psychickou újmu, alespoň pečlivě monitoruje situaci ve voze a hledá další členy své komunity. Pakliže na nějaké narazí, zpravidla se nenápadně snaží zjistit, co daný chronik čte – nonšalantně se shýbá a dělá, že si zavazuje tkaničku, či se s ledabylou elegancí opírá o tyč a v této životu nezřídka nebezpečné poloze se snaží zaostřit čtenáři přes rameno. Při výstupu pak kolegu počastuje tajemným úsměvem a spikleneckým mrknutím.

Otázkou zůstává, zda FHS chronické čtenáře produkuje či jim svým zaměřením jen umožňuje (i díky své lokalitě a dopravní dostupnosti) jejich vrozené predispozice plně rozvinout. Ať je to však jakkoli, je jisté, že se jedná o významný a blíže dosud neprobádaný problém, který svým potenciálem představuje velmi slibnou oblast pro další vědecký výzkum.

středa 19. dubna 2017

Oblíbený učitel

Posloucháme úryvek protokolu. Běhá mi mráz po zádech, choulím se na židli. Ocitám se na školním výjezdu. Chata učitele tělocviku. Spolužáci. Sranda. A náhle noc. Potemnělý pokoj. Ticho a něčí vlhký dech zezadu na krku. Nepřehledná úzkost. Co se to děje, to je snad omyl, to nemůže být pravda? Mžourám do tmy a chci se přesvědčit, že se mi všechno jen zdá.  

„Každý měl svůj polštář a svou peřinu,“ čte chlapec ze soudního zápisu. „Proč záleží na tom, kolik tam bylo polštářů?“ napadá mě a vracím se v myšlenkách zpátky do divadelního sálu. Mladík, kterému se situace stala, se tu a tam zasměje nebo vypíchne nějaký odstavec s tím, že tohle teprve stojí za to. Třeba popis toho, jak byl podle ostatních dotyčný učitel oblíbený.

Slizký dojem z vyprávění se mi plazí po noze jako had. „Fuj!“ chci ho odehnat. Tak také reaguji na jevišti, když dáváme dohromady první scény. Improvizujeme. Hrajeme to, co cítíme. Vytváříme nové postavy. Dáváme jim jména. Zapojujeme je do příběhu. Skutečná oběť incidentu udává směr. „Nejdřív jsem to neřekl rodičům, šel jsem za psychologem,“ vysvětluje. Stavíme tedy naproti sobě dvě židle a už jsme v místnosti školního psychologa. Já prozatím odcházím ze scény. Pozoruji, co se před námi odehrává. Pokaždé, když chce hlavní hrdina vysvětlit ostatním, co se mu stalo, neví, jak začít. Celé se to tak těžko vyslovuje. Napjatě čekám, kdy to konečně řekne nahlas. Je to podobná tíseň, jako když jste ponořeni hluboko pod vodou a dochází vám kyslík. Nesnažíte se o nic jiného, než vyplavat co nejrychleji nad hladinu. Dusíte se. Ještě několik temp!  Konečně vynoříte hlavu a z plných plic se nadechnete. Stejně tak se najednou hlasitě ozve: „Prostě mě osahával!“

Další zkoušku máme za čtrnáct dní. Brzy se v rolích ukotvíme a předvedeme představení před ostatními. Hra se skládá pouze z několika obrazů. Velká práce začíná až po odehrání. Společně s diváky hledáme cesty ven. Chceme, aby se to už nikdy nikomu nestalo. A věříme, že způsoby existují. Hlavně o tom mluvit. Je to sice těžké. Ale mlčení je ještě horší. Tak nás v tom nenechte.

Sledujte Facebook nebo webovky Divadla dvě na třetí a přijďte hned na premiéru. A pokud máte zájem, zapište si příště na Studiích občanského sektoru předmět Divadlo utlačovaných. Stojí to za to.